NPD documents search: Váž. civ., 16 (1934), sv. 1

Čís. 3434.

Pojišťovací zákon ze dne 23. prosince 1917, čís. 501 ř. zák.
Pojem »nebezpečenské okolnosti« ve smyslu §u 3 poj. řádu.
Zahrnovalo-li životní pojištění i sebevraždu, jest úmysl sebevražedný v době uzavření smlouvy nebezpečenskou okolností a jeho lstivé zamlčení má v zápětí zákonné následky.
(Rozh. ze dne 24. ledna 1924, Rv II 638/23.)
Dne 22. března 1922 uzavřel František E. se žalovanou pojišťovnou pojišťovací smlouvu, dle níž se žalovaná zavázala zaplatiti po úmrtí E-ově doručiteli pojistky 200 000 Kč. Ustanovení §u 8 pojišťovacích podmínek byla úmluvou pozměněna v ten smysl, že pojištění zůstane i tehdy v platnosti, spáchá-li pojištěný sebevraždu v prvých dvou letech po uzavření pojištění. Za to zaplatil František E. přirážku 4 000 Kč. V noci ze dne 6. na 7. květen 1922 spáchal František E. sebevraždu, načež žalobce, universální dědic E-ův domáhal se na pojišťovně zaplacení 200 000 Kč. Oba nižší soudy žalobu zamítly, odvolací soud z těchto důvodů: Odvolání není v nižádném směru odůvodněno. Podle §u 6 poj. podmínek lze odporovati pojišťovací smlouvě, bylo-li její uzavření pojištěným nebo pojistitelem vylouděno lstivým předstíráním, a podle §u 3 zákona ze dne 23. prosince 1917, čís. 501 ř. zák. může pojistitel ustoupiti od smlouvy, jako kdyby nebyla bývala dojednána, když pojištěný při uzavření smlouvy zodpověděl otázky nesprávně nebo neúplně, nebo, nebyl-li tázán, při uzavření smlouvy lstivě zamlčel okolnost závažného nebezpečí v úmyslu, přivoditi škodu. Že úmysl, spáchati sebevraždu, jest okolností podstatného nebezpečí po rozumu odstavce (3) tohoto zákonného předpisu, o tom nelze pochybovati. Neboť jest jisto, že žalovaná nebyla by uzavřela pojišťovací smlouvy, kdyby byla věděla, že František E. zanáší se sebevražednými myšlenkami. Lstivost na jeho straně po rozumu pojišťovacích podmínek a uvedeného zákona byla by tu již v případě, kdyby při jednání a při zodpovědění otázek nebyl učinil zmínky o třetím zájemníku a kdyby též neprohlásil, že pojištění slouží prozatím ku krytí. Odvolací soud sdílí však přesvědčení prvního soudu, že E. již při dojednání pojišťovací smlouvy měl úmysl spáchati sebevraždu.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolatel spatřuje nesprávné posouzení právní především v tom, že odvolací soud zjištěný sebevražedný úmysl E-ův již při uzavírání pojišťovací smlouvy považoval za »nebezpečenskou okolnost« podle §u 3 zákona ze dne 23. prosince 1917, čís. 501 ř. zák., jejíž zamlčení samo o sobě přivoditi musí účinky, v řečeném předpisu zákona uvedené. Nebezpečenskou okolností je skutkový vztah, jenž má povahu ať positivní, ať negativní podmínky ve příčině dostavení se pojistné příhody a jehož znalost může pojistitelovi býti praemisí k úsudku o pravděpodobnosti dostavení se toho. Podle výše pravděpodobnosti, jaká vyplývá z konkrétní úvahy pro dostavení se příhody, hodnotí pak pojistitel své nebezpečenství, stanoví jeho míru a risiko (maximum možné škody). Přihlédne-li se k ustanovení §u 138 cit. zák., podle kterého při pojištění na případ smrti jest pojistitel prost závazku, když příhodník (t. zv. »pojištěný život«) skončí sebevraždou, a dále k 2. odstavci tohoto předpisu, podle kterého sebevražda nemá tohoto sprošťujícího účinku, trvala-li smlouva v době, kdy došlo k sebevraždě, v platnosti nejméně již po pět let, kteréžto ustanovení je však v souvislosti jedině s tak zvanou nenaříkatelností pojistky, dlužno považovati, jak to odvolací soud učinil, plným právem, že už při uzavírání pojišťovací smlouvy se škrtem dvouleté doby karenční ustálený úmysl sebevražedný pojistníka, jenž se pojistil za změněných a podle jeho zjištěného stavu příjmového nepostižitelných pro něho podmínek, jen aby ze své sebevraždy, byť i podle jeho posledního pořízení ze zdánlivě šlechetného úmyslu, pro třetí osoby na úkor žalované pojišťovny vytěžil pojištěnou sumu, jest »nebezpečenskou okolností« takového významu skutkového i právního, že její úmyslné a podle zjištěných okolností i lstivé zamlčení musilo přivoditi následky, v §u 6 pojišťovací smlouvy uvedené. Platí zajisté pro pojišťovací smlouvu stupňovaná věrnost jako stěžejní zásada smlouvců, tuto smlouvu uzavírajících, a bylo by hrubým omylem právním, kdyby pouhý škrt karenční klausule měl vydati pojistitele na pospas smluvně nevěrnému pojistníku, aby on škrtem karenční klausule s pojistitelovy strany mu věnovanou zvýšenou důvěru smluvní směl porušiti svou smluvní nevěrností, právem jako lstivost kvalifikovanou.

Citace:

č. 3434. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 142-143.