NPD documents search: Váž. tr., 13 (1931)

Čís. 4045.

Ochrana republiky.
K pojmu »před dvěma nebo více lidmi« (§ 11 zák. na ochr. rep.) jest třeba, by tito lidé byli současně na místě činu přítomni, nevyžaduje se však, by dvě nebo více osob projev skutečně postřehly; po stránce objektivní stačí možnost tohoto postřehu, po stránce subjektivní vědomí pachatelovo, že skutek může býti postřehnut ještě jinou osobou, než se kterou rozmlouval a k jejíž vědomosti se měl podle jeho úmyslu projev dostati.
Pojem »opětovné urážky před dvěma nebo více lidmi při různých příležitostech« (§ 11 čís. 2 zák. na ochr. rep.) vyžaduje, by alespoň ve dvou případech byl čin spáchán nejméně před dvěma osobami, a to buď před jinými osobami, nebo sice před týmiž, ale na jiném místě, nebo na témž místě, ale po uplynutí takové doby, že nelze mluviti o pokračování v dřívější rozmluvě.
(Rozh. ze dne 20. ledna 1931, Zm II 127/30.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Opavě ze dne 24. března 1930, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem podle § 11 čís. 2 zákona na ochranu republiky čís. 50/1923 sb. z. a n., mimo jiné z těchto
Trestní rozhodnutí XIII.
2 důvodů:
Po věcné stránce namítá zmateční stížnost, že obžalovaný byl neprávem odsouzen pro přečin podle § 11 čís. 2 zák. na ochr. rep., poněvadž a) jeho závadný výrok byl sice pronesen v přítomnosti více, totiž tří osob (P-ové a dvou učňů), avšak slyšela jej jen P-ová. Zákon i praxe prý žádají, by aspoň dvě přítomné osoby urážku skutečně slyšely; neslyšely-li ji, nemohl prý býti president uveden ve veřejný posměch (čís. 9 a) § 281 tr. ř.); b) i kdyby se připustilo, že se obžalovaný dopustil urážky před více lidmi ve smyslu § 11 cit. zák., nelze prý říci, že se dopustil činu opětovně, což prý značí stav, jenž má náběh k trvalosti, jenž se často opakuje, a nestačí, dopustí-li se pachatel činu jen dvakráte. Měl prý tudíž býti obžalovaný odsouzen nejvýše pro přestupek § 11 čís. 1 zák. na ochr. rep. (čís. 10 § 281 tr. ř.). Námitky jsou bezdůvodné. K a) K pojmu »před dvěma nebo více lidmi« jest třeba, by tito lidé byli současně na místě činu přítomni; nevyžaduje se, by dvě nebo více osob projev skutečně postřehly; po stránce objektivní stačí již možnost tohoto postřehu, po stránce subjektivní vědomí pachatelovo, že skutek může býti postřehnut ještě jinou osobou, než se kterou obžalovaný rozmlouval a k jejíž vědomosti se měl podle jeho úmyslu projev dostati. Že tyto předpoklady v souzeném případě nebyly, obžalovaný v obhajobě ani netvrdil. Soud zjistil, vzav za prokázaný děj, jak jej potvrdila svědkyně P-ová, že urážlivé výroky byly proneseny v přítomnosti tří osob současně přítomných, a že je slyšela nejen svědkyně P-ová, nýbrž i oba učňové, kteří je rovněž potvrdili při prvním výslechu před četnictvem, a teprve dodatečně svou výpověď změnili. Nemůže tedy býti pochybnosti, že náležitost skutkové podstaty »před dvěma nebo více lidmi« jest splněna tím, co rozsudek formálně bezvadně zjišťuje. Pokud to zmateční stížnost popírá, nedbajíc při tom všech rozhodných skutkových zjištění soudu, neprovádí hmotněprávní zmatek po zákonu. K b) Pojem »opětovné urážky před dvěma nebo více lidmi při různých příležitostech« vyžaduje, by alespoň ve dvou případech byl čin spáchán nejméně před dvěma osobami, a to buď před jinými osobami, nebo sice před týmiž, ale na jiném místě, nebo na témž místě, ale po uplynutí takové doby, že nelze mluviti o pokračování v dřívější rozmluvě. V souzeném případě jest zjištěno, že se obžalovaný dopustil hrubé urážky presidenta republiky dvakráte, před týmiž osobami, snad i na témž místě (v domě svého zaměstnavatele), a to dne 27. října 1929 a 12. prosince 1929, tedy po uplynutí delší doby, takže jde o samostatný nový čin, nikoliv jen o pokračování prvního rozhovoru. Neodůvodněnou, z části po zákonu neprovedenou zmateční stížnost bylo proto zavrhnouti.

Citace:

Čís. 4045.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1932, svazek/ročník 13, s. 33-34.