č. 12151.

Živnostenské právo: Ustanovení § 139 odst. 2 lit. b) živn. řádu ve znění novely z r. 1907 nelze použíti na živnosti tiskařské (§ 15 bod 1 živn. ř.).
(Nález ze dne 19. listopadu 1935 č. 19577/35.)
Věc: Jaroslav H. v P. (adv. Dr. Eduard Kalabis z Prahy) proti zemskému úřadu v Praze o písemnou výstrahu podle § 139 živn. řádu.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: St-l byl rozsudkem krajského trest. soudu v Praze ze dne 8. května 1929 uznán vinným přečinem podle § 42 odst. 3 zák. na ochranu republiky a čl. 3. zák. ze dne 15. října 1868 č. 142 ř. z., pře stupky § 42 odst. 2 zák. na ochr. republiky a čl. III. zák. č. 142/1868 ř. z., přestupkem § 17 zák. o tisku a přestupkem podle § 9 téhož zákona. Uložený trest byl mu rozhodnutím vrchního soudu v Praze ze dne 14. ledna 1930 snížen na trest vězení 7 dnů a rozhodnutím presidenta Československé republiky ze dne 16. května 1930 změněn na peněžitý trest 500 Kč.
Magistrát hlav. města Prahy výměrem z 2. června 1930 vyslovil, že trestnými činy, uvedenými v rozsudku kraj. soudu tr. v Praze ze dne 8. května 1929 jest ohrožena spolehlivost st-lova, která se požaduje po rozumu § 23 živn. ř. k provozování živnosti koncesované, a udělil mu po rozumu § 139 druhou písemnou výstrahu. Zároveň upozornil ho na ustanovení § 139 odst. 2 lit. b) živn. ř., podle něhož oprávnění živnostenské má se samostatně odníti na určitou dobu nebo navždy při živnostech koncesovaných obzvláště, dopustí-li se živnostník po opětné písemné výstraze činů, které jsou na úkor zákonnému požadavku spolehlivosti.
Odvolání proti tomu podanému nebylo nař. rozhodnutím vyhověno s podotknutím, že činy, kterých se st-l dopustil a pro které byl potrestán, jsou takového druhu, že vzhledem k své povaze a vzhledem k povaze živnosti st-lem provozované jsou na úkor zákonnému požadavku spolehlivosti.
Stížnost vytýká, že rozhodnutí toto jest nezákonné, neboť proti st-li jako majiteli živnosti tiskařské bylo postupováno podle § 139 odst. 2 lit. b) živn. ř., ač to přípustno nebylo, ježto tohoto zákonného ustanovení vůbec nelze použíti na živnost knihtiskařskou, nýbrž bylo řešiti otázku odnětí živnostenského oprávnění podle ustanovení zákona o tisku ze dne 17. prosince 1862 č. 6 z r. 1863 ř. z., jenž obsahuje speciální předpisy, které se od ustanovení § 139 odst. 2 lit. b) podstatně liší. Námitku tuto st-l ve svém odvolání neuplatnil. Než přes to není s ní prekludován, neboť nebylo by možno zkoumati, bylo-li na konkrétní případ použito ustanovení § 139 odst. 2 lit. b) správně, kdyby se tohoto předpisu vůbec použíti nedalo.
O právu tiskovém byl vydán speciální zákon — zákon tiskový — ze dne 17. prosince 1862 č. 6 z r. 1863. V § 3 praví se, že právo tisknouti spisy, je nakládati a obchodovati jimi, je upraveno živnostenskými zákony. Pokud však jde o právo úřadů odnímati živn. oprávnění příslušným živnostníkům (tiskařům, knihkupcům a jiným majitelům některé ze živností vyjmenovaných v § 16 bodě 1 živn. ř. z r. 1859, nyní § 15 bod 1 zák. č. 39/1883 ř. z.), stanoví se v tomto paragrafu zákona o tisku, že odnětí živn. oprávnění může býti vysloveno pouze tenkráte, nastanou-li u takového živnostníka v onom odstavci stanovené, od ustanovení živn. řádu podstatně se lišící předpoklady. Těmito kategorickými předpisy, kterými byla tato otázka, pokud jde o živnosti tiskové, vyčerpávajícím způsobem upravena, byly odchylné starší předpisy živn. řádu z r. 1859 zrušeny. Za platnosti tohoto zákona nemohlo býti řeči o zakročení živn. úřadu podle § 138 odst. 3 lit. c) živn. ř. z r. 1859, podle něhož při koncesovaných živnostech mělo býti živn. oprávnění odňato, dopustí-li se živnostník po opětné písemné výstraze činů, které jsou na úkor zákonnému požadavku spolehlivosti. Takovýto postup byl by neslučitelný se zásadami, na nichž je tiskový zákon vybudován. Tento zákon upustil naprosto od systému výstrah, které obsahoval zrušený řád o tisku z 27. května 1852. Zák. č. 6/1863 ř. z. přikázal soudům každé potrestání a všeliké jiné zakročení proti majitelům živností tiskových pro takové trestné činy, které obsahují zneužití tisku. Živn. úřadům vyhradil toliko, aby zakročily podle ustanovení živn. řádu proti těmto živnostníkům, byli-li odsouzeni pro jiné trestné činy, které nesouvisí s vydáváním a rozšiřováním spisů.
Ustanovení § 138 odst. 3 lit. c) živn. ř. z r. 1859 bylo nahrazeno doslovně stejně znějícím ustanovením § 139 odst. 2 lit. b) ve znění zák. z 5. února 1907 č. 26 ř. z. Tímto ustanovením nebyla dotčena platnost zákona o tisku jako zákona speciálního, pokud se týká trestní kompetence soudů a jejich zakročování proti majitelům živností v § 15 bod 1 živn. ř. vyjmenovaným pro trestné činy, spáchané zneužitím tisku. Dlužno proto dospěti k závěru, že není přípustno použiti ustanovení § 139 odst. 2 živn. ř. o ztrátě živn. oprávnění na tiskové (knihtiskařské) živnosti.

Citace:

č. 4039. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 72-73.