NPD documents search: Právník, 71 (1932) - Ministr spravedlnosti o soudcovské neodvislosti.

Čís. 565.

Služebnost užívání bytu, propůjčená neprovdané ženě do její smrti, neopravňuje ji v případě sňatku, by do bytu vzala svého manžela.
(Rozh. ze dne 23. června 1920, Rv II 139/20.)
Na základě odevzdací listiny ze dne 16. října 1895 vtěleno bylo na nemovitost právo doživotního bývání pro zůstavitelovu dceru Marii, tehdy svobodnou. Když pak táž po té se provdala, sdílel manžel její byt v domku čp. 3. Nynější knihovní vlastník domáhal se žalobou, by manžel se z bytu vystěhoval a dalšího užívání domku se zdržel. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl. Důvody: Ani z odevzdací listiny ani z pozůstalostního spisu nelze vyčisti, zda tu jde o užívání či používání domku. Leč nelze si dobře mysliti, že by otec, zřizuje právo bytu dceři, tehdy svobodné a poměrně mladé, byl chtěl ji odsouditi k doživotnímu bydlení samotářskému. Vždyť nehledě k jiným možnostem mohla míti dcera Marie děti nemanželské a tu přece nelze tvrditi, že by bylo bývalo úmyslem zůstavitelovým, odtrhnouti snad tyto děti od matky a zabraňovati jim, by sdílely s ní společný byt. Totéž platí i o služebnících, které by si snad oprávněná vzala k sobě, by ji ošetřovali v době nemoci. Nelze tudíž slova poslední vůle (»pro dceru Marii vуmiňuji místo v chalupě čp. 3 do její smrti«) vykládati přísně gramaticky, nýbrž právě vzhledem k blízkému poměru pokrevenskému jest za to míti, že zůstavitel chtěl své dceři, manželce žalovaného, zříditi právo, které by ji opravňovalo s předmětem tím až do své smrti volně nakládati. Ostatně žalobce, kupuje r. 1919 domek čp. 3, věděl, že v něm obývá oprávněná s celou rodinou a že jí tudíž přísluší k domku požívání. Jde tu tedy o požívání, jež jest pouze potud omezeno, pokud to vyžaduje zřetel k udržení podstaty, a nelze oprávněné, obzvláště za dnešních bytových poměrů, upříti práv, by nepřechovávala u sebe svého manžela. Odvolací soud žalobě vyhověl. Důvody: Uplatňovaný odvolací důvod nesprávného posouzení právního shledává odvolatel v tom, že prvý soudce nesprávně vykládá ustanovení odevzdací listiny ze dne 16. října 1895, jímž ustanoveno bylo manželce žalovaného »doživotní bývání v chalupě čís. 3«. Odvolání nelze upříti oprávnění. Rozhodným jest ve věci této, co rozuměti dlužno oním ustanovením odevzdací listiny »doživotní bývání v chalupě čís. 3«, jinými slovy, jde-li tu o pouhé užívání či požívání. Dle § 914 obč. zák. nemá se při výkladu smluv lpěti na slovném smyslu výrazu, nýbrž má se vyšetřiti úmysl stran a smlouvě tak rozuměti, jak tomu zvyklost poctivého styku odpovídá. Aby se úmysl stran zjistiti mohl, nutno si všimnouti spisů pozůstalostních zvláště pak poslední vůle, jež byla podkladem ustanovení zmíněného v odevzdací listině. V poslední vůli otec manželky žalovaného výslovně ustanovil: »Pro dceru Marii vymiňuji místo v chalupě čís. 3 do její smrti.« Tímto zajisté jasným ustanovením dal zůstavitel na jevo, že ne celou chalupu vymiňuje pro svou dceru, nýbrž jen místo v ní, tedy část její do její smrti, tudíž jen užívání a nikoliv požívání. Objem užívacího práva určuje se dle § 506 obč. zák. (§ 521 obč. zák.) potřebou oprávněného v čase, kdy užívací právo zřízeno a tehdy byla manželka žalovaného svobodna, »místo v chalupě« bylo proto vymíněno jen pro ni a manžel nemá práva v chalupě bydleti. Na věci ničeho nemění se tím, že žalující strana, když v roce 1919 domek koupila, věděla, že v celém domku obývá oprávněná se svou rodinou, neboť užívací právo její nemohlo se změniti tímto užíváním samo sebou v právo požívání, pokud ho nenabyla vydržením, a o vydržení nemůže býti zase řeči, poněvadž zákonem vyžadovaná doba posud neuplynula, aby změna taková nastati mohla. Správné jest, že mají manželé spolu v nerozlučném společenství žiti, avšak z toho nelze ještě nikterak dovozovati, že má žalovaný proto se svou manželkou bydleti v domku zmíněném, i když by tu šlo jenom o pouhé užívání jeho. Tu přehlíží odpůrce odvolatelův, že, jak si zákon ono nerozlučné společenství manželů představuje, jest stanoveno v § 92 obč. zák., dle něhož jest manželka povinna následovati manžela svého do jeho bydliště, kde se předpokládá vždy vlastní domácnost manželova, kteréž však v tomto případě žalovaný nemá. Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Správně dovodil odvolací soud, že právo manželky žalovaného je pouhé právo užívací i dokládá se k vývodům jeho ještě, že samo, ustanovení odevzdací listiny to jasně vyjadřuje řkouc, že táž podržeti má »doživotné bývání v této chalupě«. Nepřiznává se jí tedy právo výlučné a neobmezené. Pakli je tak posud vykonávala, což se dá vysvětliti tím, že byla vlastnicí domku její matka, nemůže to třetímu nabyvateli domku (žalobci) býti na úkor, dokud nebylo rozšíření práva vydrženo. Že však pouhé užívací právo nepropůjčuje jí nároku, aby tam i svého muže ubytovala, jest jasné, neboť smí místností používati jen k své potřebě (§ 521 obč. zák.).

Citace:

VÁŽNÝ, X. Přehledný nástin právní úpravy bilance kupeckého podniku (obchodních společností). České právo. Časopis Spolku notářů československých. Praha: Spolek notářů československých, 1931, svazek/ročník 13, číslo/sešit 8, s. 65-67, 73-77, 81-82.