NPD documents search: Všehrd, 15 (1934) - Nová úprava splátkových obchodů.

Čís. 4124.

V otázce přípustnosti menšinového jazyka při sepsání zmateční stížnosti nepřicházejí v úvahu předpisy trestního řádu, najmě ustanovení § 6 novely k tr. ř. čís. 3/1878.
Stížnost na odmítnutí zmateční stížnosti zrušovacím soudem pro jazykovou závadu řízenou na zrušovací soud jest odmítnouti.
(Rozh. ze dne 30. března 1931, Zm II 141/30.) Nejvyšší soud odmítl stížnost Františka P-a, zastoupeného advokátem Dr. Karlem L-em, do usnesení Nejvyššího jako zrušovacího soudu z 9. prosince 1930, jímž byly podle odst. 3 čl. 4 vládního nařízení z 3. února 1926, čís. 17 sb. z. a n. odmítnuty zmateční stížnost a odvolání Františka P-a do rozsudku krajského trestního soudu v Brně ze dne 3. března 1930.
Důvody:
Napadeným usnesením byly zmateční stížnost a odvolání obžalovaného odmítnuty s bližším odůvodněním podle 3. odst. čl. 4. vládního nařízení z 3. února 1929, čís. 17 sb. z. a n., jímž se provádí ústavní zákon jazykový ze dne 29. února 1920, čís. 122 sb. z. a n., jakožto podání učiněné za obžalovaného jeho právním zástupcem v jiném než státním jazyku. Mýlí se tedy stěžovatel, předpokládaje, že Nejvyšší jako zrušovací soud odmítl zmateční stížnost a odvolání podle § 1 čís. 1 novely k trestnímu řádu (rozuměj zákon z 31. prosince 1877, čís. 3 ř. zák. z roku 1878). Navrhuje-li stěžovatel, by Nejvyšší jako zrušovací soud ve smyslu § 6 téže novely dodatečně vyšetřil a zjistil správnost tvrzení stížnosti, že obžalovaný není národnosti české, nýbrž německé, musí býti se žádáním tím oslyšen, poněvadž na podání ani novely k trestnímu řádu ani jiných předpisů trestního řádu vůbec použito nebylo a ani použito býti nemohlo právě proto, že podání, nehovíc předpisům jazykovým, nehodilo se k tomu, by o něm bylo po zákonu zahájeno jednání, z čehož ovšem plyne, že nelze postupovati ani podle § 6 cit. novely. Pokud stěžovatel v dalším tvrdí a dovozuje, že obžalovaný byl jakožto Němec (a čsl. státní příslušník) oprávněn podle jazykového zákona podati opravný prostředek v jazyku německém, popírá tím věcnou správnost napadeného usnesení zejména v jeho předpokladu, že obžalovaný není účasten výhod vyhražených v 2. odst. § 2 jazykového zákona a v III. hlavě prováděcího nařízení pro příslušníky jazykové menšiny a že proň proto platí zásady § 1 odst. 2 č. 1 jazykového zákona a hlavy I. prováděcího nařízení, — a uplatňuje tedy, že bylo porušeno jeho jazykové právo. Poněvadž podle zásady § 7 jazykového zákona spory o užití jazyka při soudech vyřizují příslušné státní orgány dohlédací jako věci státní správy odděleně od věci, ve které vzešly, bylo podle 2. odst. čl. 96 prováděcího nařízení na stěžovateli, měl-li zato, že bylo porušeno jeho jazykové právo, by si do 15 dnů stěžoval u státního úřadu, jenž podle příslušných zákonů je povolán vykonávati přímo dohlédací právo nad orgánem, do jehož opatření si stěžuje. Tímto dohlédacím úřadem je co do Nejvyššího soudu v prvé řadě presidium Nejvyššího soudu, jemuž také náleží rozhodovati o stížnostech (arg. § 8 zákona ze 16. dubna 1919, čís. 216 sb. z. a n.). Obžalovaný obrátil se se svou stížností na Nejvyšší soud sám, tedy na úřad, jenž, nejsa po zákonu ani povolán ani oprávněn, by o stížnosti rozhodoval, musil ji z tohoto důvodu odmítnouti.

Citace:

Čís. 4480. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1933, svazek/ročník 14, s. 217-218.