NPD documents search: Boh. adm., 5 (1923), sv. 1

Č. 10992.

Církevní věci: Patří náhrada daní, kterou velkostatek na základě listinného ustanovení dřívějšího majitele poskytuje farnímu beneficiu (faráři), do příjmových položek a daně samy do výdajových položek kongruové fase farářovy?
(Nález ze dne 10. ledna 1934 č. 98.)
Věc: Josef Š. v M. (adv. Dr. Petr C. Nesý z Prahy) proti ministerstvu školství a národní osvěty o úpravu kongruové přiznávky.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Výměrem ze 4. července 1930 upravil zem. úřad v Praze přiznávku příjmů a vydání spojených s farním obročím v M. podanou Josefem Š., farářem a vikářem tamže, podle zák. č. 122/1926 Sb. a vl. nař. č. 124/1928 Sb. pro období 1926—1930 a vyloučil při tom ve výdajové položce č. 1 a 2 přiznané částky 2533,78 Kč (daně a přirážky) a 500,49 Kč (popl. ekvivalent), poněvadž podle předpisu § 89 cit. vl. nař. nemá se zaúčtovati do přiznávky pouze výnos nadace s určitou částkou zřízené za mše, kdežto v tomto případě jde naopak o súčtování vydání, kterého obročí právně ani fakticky nemá.
Proti tomuto výměru podal jmenovaný farář odvolání, kterému žal. úřad nař. rozhodnutím nevyhověl z důvodů rozhodnutí prvé stolice, k nimž podrobněji podotkl toto: »Odvolatel sám ve svém odvolacím spise z 9. srpna 1930 potvrzuje, že Jan hrabě z Vrtby, tehdejší majitel velkostatku, v listině z r. 1779 kromě jiných závazků, jež převzal vůči faře v M., zavázal se také, že bude platiti za faru a faráře v M. veškeré daně a dávky. Byly tudíž napadeným výměrem právem vyloučeny při úpravě přiznávky výdajové položky č. 1 a 2, v nichž uveden byl prů-
Bohuslav-Janota, Nálezy správní XVI. 4 měrný výdaj 2533 Kč 78 h resp. 500 Kč 49 hal. Odvolatel ovšem poukazuje k tomu, že uživatel farního beneficia v M. je za dobrodiní prokázaná restaurátorem fary m.-ské povinen sloužiti po všechny časy 156 mší ročně, a domnívá se, že by bylo spravedlivo, aby jako náhrada za tyto mše byly ponechány v přiznávce ve vydáních uvedené daně a dávky a to přes to, že je platí velkostatek m.-ský. Odvolatel se dovolává § 100 lit. e) vl. nař. č. 124/28. Min. škol. nemohlo přistoupiti na toto tvrzení odvolatele, ježto z připojeného originálu instrumentu z 1. října 1779 vyplývá, že tu šlo o dotování fary v M. a nikoliv o nadaci s určitou částkou zřízenou za mše a jiné úkony bohoslužebné, jejíž výnos by bylo vyloučiti ze započtení do fasovních příjmů podle § 89 cit. vl. nař. Také nejde tu ovšem o aplikaci § 90 téhož nař. V § 100 tohoto nař. je sice v odst. e) jako započítatelný výdaj připuštěna nařízená náhrada za mše náboženského fondu, které na doplňku kongruy váznou, ale neuvádí se v tomto paragrafu jednajícím o započítátelných výdajích fasovních, jako započitatelný výdaj náhrada za mše jiné, takže sloužení takových mší nelze pokládati za výdaj na penězích a hodnotě peněžité ve smyslu ustanovení § 100 lit. d) cit. vl. nař. Singulární ustanovení § 100 lit. e) cit. vl. nař. nelze rozšiřovati na náhradu za mše jiné, než mše náboženského fondu. Pokud odvolatel vidí nesrovnalosti v tom, že příjmové položky fasovní, vyplývající z uvedené zřizovací listiny, byly při úpravě ponechány, kdežto daně a dávky byly škrtnuty, poukazuje min. škol. k tomu, že tyto příjmy sám farář Josef Š. ve své přiznávce z 27. října 1928 na I. pětiletí přiznal a že ponechání jich při úpravě fase je odůvodněno tím, co je ustanoveno v § 88 opětně cit. vl. nař. Domnívá-li se odvolatel, že je fakticky poškozen plněním závazku sloužiti značný počet mší ročně za restaurátora fary m.-ské, jest jeho věcí, aby se po případě u příslušných úřadů domáhal redukce příliš vysokého počtu mší.«
Proti tomuto rozhodnutí čelí stížnost, o níž nss uvážil toto.
Podle § 3 zák. č. 122/26 stanoví se ryzí příjem duchovního na základě fase, pro jejíž úpravu a příslušné další řízení jsou rozhodnými předpisy dosud platné, mezi jinými s tou úchylkou, že daň důchodová není položkou odpočitatelnou. V prov. nař. č. 124/28 jsou pak v § 100 uvedeny započítatelné výdaje, mezi nimi pod bodem a) z přiznaných příjmů vybírané státní daně, zemské, okresní a obecní přirážky, jakož i poplatkový ekvivalent. V § 102 pak jako výdaj nezapočítatelný uvedena mezi jinými daň důchodová.
V daném případě uvedl st-l ve své fasi pro období 1926—1930 částku 2533,78 Kč jako daně a přirážky a částku 500,49 Kč jako poplatkový ekvivalent ve fasovních vydáních. Nař. rozhodnutím byly tyto položky z vydání vyloučeny s odůvodněním, že v daném případě jde o súčtování vydání, jehož obročí právně ani fakticky nemá. Názor tento neshledal nss správným.
Subjektem daňové povinnosti případně povinnosti platiti přirážky samosprávným svazům a poplatkový ekvivalent jest beneficium případně farář. Okolnost, že daně, přirážky a poplatkový ekvivalent jsou beneficiu případně faráři hrazeny velkostatkem, na právní závaznosti beneficia případně faráře nic nemění bez ohledu, jakou cestou tato úhrada se děje, zda snad tak, že beneficiát daňový předpis majiteli velkostatku ku pla- cení předloží nebo tak, že beneficiát daňové povinnosti zadost učiní a pak si úhradu na velkostatku vyžádá. Z tohoto důvodu náležejí daně (výjimkou daně důchodové), přirážky fondovní a poplatkový ekvivalent, předepsané beneficiu případně beneficiátu, podle § 100 lit. a) cit. vl. nař. do fasovních vydání. Na druhé straně však úhrada daní, přirážek a poplatkového ekvivalentu, které se st-li dostane, náleží podle § 88 cit. vl. nař. do fasovních příjmů.
St-l brojí proti možnosti zařadění této úhrady do fasovních příjmů s poukazem na § 89 cit. vl. nař., podle kterého jest ze započtení do příjmů vyloučen výnos nadací s určitou částkou zřízených za mše a jiné úkony bohoslužebné. St-l má za to, že pro vyloučení ze započtení do příjmů netřeba, jak to právě cit. paragraf ustanovuje, aby byla zřízena nadace s určitou částkou za mše a jiné úkony bohoslužebné, nýbrž že stačí, je-li zřízena nadace vůbec nebo dokonce že stačí ustanovení nadaci podobné, jakým jest zřizovací listina z r. 1779.
Leč v tom jest st-l na omylu. V § 88 cit. vl. nař. jsou uvedeny taxativně příjmy, které jest ve fasi započítati, v § 89 pak jest uveden příjem, který jest ze započtení vyloučen, totiž výnos »nadací s určitou částkou zřízených za mše a jiné úkony bohoslužebném Jeví se tedy ustanovení § 89 jako výjimka z ustanovení § 88 cit. vl. nař. a jest je proto vykládati striktně, nikoliv způsobem rozšiřujícím, aniž lze tohoto výjimečného ustanovení analogicky upotřebiti v případech jen podobných; nelze proto z přiznávky vylučovati příjmů, které nejsou výnosem »nadace určitou částkou zřízené« za mše nebo jiné úkony bohoslužebné. Že by takovou nadací bylo ustanovení zřizovací listiny z r. 1779, ani st-l netvrdí.
St-l opírá nárok na započtení částek velkostatkem placených do vydání dále o ustanovení § 100 lit. e) cit. vl. nař., avšak neprávem.
Podle tohoto ustanovení jest do fasovních vydání započítatelnou nařízená náhrada za mše náboženského fondu, které na doplňku kongruy váznou. St-l má za to, že v tomto ustanovení jest obsažena — prý podle úmyslu zákonodárcova — všeobecná zásada, že náhrada za mše nemá býti čítána do příjmů duchovního, případně že má býti dána do vydání. To se však st-l rovněž mýlí. V § 100 cit. vl. nař. jsou vypočteny taxativně druhy vydání, které lze do fasovních vydání započítati. Ustanovení toto neobsahuje žádné všeobecné zásady o započítatelnosti vydání, naopak vypočítává a ohraničuje zevrubně jednotlivé druhy započítatelných vydání. Pod lit. e) uvádí nařízenou náhradu za mše náboženského fondu. Není důvodu pro názor, jako by zákonodárce v tomto bodě chtěl vysloviti všeobecnou zásadu o započítatelnosti náhrady za mše jakéhokoliv druhu, naopak podle jasného znění tohoto ustanovení jest započísti do výdajů jen náhradu způsobu na uvedeném místě přesně vyznačeného.
Podle toho, co řečeno, měl a mohl tedy žal. úřad na jedné straně uznati započtení částek za daně, přirážky a poplatkový ekvivalent, hrazených ať přímo ať nepřímo velkostatkem, jako fasovní položky výdajové, na druhé straně však zařaditi do fasovních příjmů tuto náhradu velkostatkem placenou. Leč tento způsob by mohl míti pro st-le po případě za následek větší újmu, než jakou v nař. rozhodnutí spatřuje.
Ze správních spisů (srov. rozsudek kraj. soudu v Plzni ze 17. června 1922) totiž vychází, že majitelé velkostatku M.-ského jsou pokládáni za
4* povinné hraditi veškeré daně a přirážky, poplatky, taxy a jiné veřejné dávky, jež se vyměřují případně předepisují z majetku řím.-kat. obročí M.-ského, z výtěžku tohoto majetku, jakož i ostatních příjmů řím.-kat. faráře vyplývajících z úřední hodnosti a činnosti téhož. Podle toho jest velkostatku ukládána povinnost hraditi za beneficiáta i daň důchodovou, jemu předepsanou, která však, jak s počátku uvedeno, není podle kongruových předpisů výdajem započítatelným. Započtením všech daní a dávek v příjmech a vydáních, ale s vyloučením daně důchodové z výdajů, mohl by se objeviti v neprospěch beneficiáta rozdíl o částku daně důchodové. Jestliže tedy žal. úřad na jedné straně sice daně, přirážky a poplatkový ekvivalent jako výdajovou položku neuznal, na druhé straně však náhradu těchto daní etc. velkostatkem do příjmů nezařadil, ušetřil st-le újmy, jež by ho byla po případě správným postupem stihla, a nezkrátil tím subjektivní právo st-lovo. Je proto stížnost po této stránce bezdůvodnou (§ 2 zák. o ss.).
Nař. rozhodnutím vyslovil žal. úřad konečně, že domnívá-li se odvolatel, že jest fakticky poškozen plněním závazku sloužiti značný počet mší za restauratóra fary bez náhrady, jest jeho věcí, aby se po případě u příslušného úřadu domáhal redukce příliš vysokého počtu mší. Proti tomu namítá stížnost, že tohoto pokynu nemůže st-l uposlechnouti, poněvadž jest povinen splniti vůli fundatorovu.
Námitku tuto shledal nss nepřípustnou podle § 2 zák. o ss. Stížnost sama označuje tento výrok žal. úřadu za pokyn, tedy radu. Takový pokyn nebo rada nejsou však rozhodnutím nebo opatřením po rozumu § 2 zák. o ss, a nemohou proto býti předmětem stížnosti k nss, poněvadž se jimi ani deklaratorně neurčuje ani konstitutivně neupravuje právní posice st-lova a nezasahuje se jimi do jeho subj. práv. Ostatně i podle samotného nazírání stížnosti dostává beneficiát za sloužení oněch mší náhradu v tom, že velkostatek za něho hradí daně.

Citace:

Č. 10992. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 265-268.