Č. 820.

Vyživovací příspěvek: * Okolnost, že osoba činící nárok na vyživovací příspěvek má příjem dosahující výše zákonné sazby vyživovacího příspěvku, nevylučuje sama o sobě ohrožení výživy.
(Nález ze dne 21. dubna 1921 č. 4756.)
Věc: Julie D. ve Vrábí proti zemské vyživovací komisi v Praze o vyživovací příspěvek. Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: — — — — — — — —
Rozhoduje o stížnosti řídil se nejvyšší správní soud následujícími úvahami:
Ze znění naříkaného rozhodnutí je patrno, že úřad při svém rozhodnutí vycházel z názoru, že výživa není ohrožena, dosahuje-li příjem osoby nárok činící zákonné sazby příspěvku na výživu. Názor tento není však v zákoně odůvodněn. Zákon o vyživovacím příspěvku ze dne 23. září 1919 č. 530 sb. z. a n. nemá žádné normy, která by určovala předpoklady, za nichž pokládati jest výživu osoby, nárok na vyživovací příspěvek činící, za ohroženou, předpokládá jen, že ohrožení výživy nastalo povoláním příslušníka k službě vojenské, tudíž, že povoláním způsobena určité osobě na výživě její taková újma, že osoba ta postrádá výživy potřebné. Výživa osoby jest zajisté ohrožena, není-li tu žádného, pramene, z něhož by uhrazeno býti mohlo, čeho k výživě jest třeba, ale se nedostává.
Otázku, zda výživa jest ohrožena, možno proto posouditi jen dle okolností konkrétního případu, dle individuelních životních poměrů té osoby, která činí nárok na vyživovací příspěvek, dle individuelních potřeb jejích se zřetelem na prostředí, v němž osoba ta žije.
Okolnost, zda příjem osoby té dosahuje výše zákonné sazby vyživovacího příspěvku, jest nerozhodna, neboť vyživovací příspěvek již dle svého označení i dle intence zákona má právě jen povahu pouhého příspěvku na doplnění nákladu na výživu osoby, která odchodem povolaného utrpěla na výživě své ujmu, za kterou náhrady nemá. Zákonná sazba vyživovacího příspěvku nemůže býti dle intencí zákona měřítkem, podle něhož by jedině posuzovati bylo, je-li výživa ohrožena.
Okolnost, že stěžovatelka má příjem dosahující výše zákonné sazby vyživovacího příspěvku, nevylučuje tudíž, že výživa její jest skutečně ohrožena, zákon však pokládá faktické ohrožení výživy za jedině směrodatné.
Poněvadž žalovaný úřad veden jsa mylným názorem právním, založil výrok svůj jedině na okolnosti, že stěžovatelka má vlastní příjem dosahující výše zákonné sazby vyživovacího příspěvku, bylo rozhodnutí jeho, ježto zákonu odporuje, dle § 7 zák. o správním soudě zrušiti.

Citace:

č. 820. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 484-485.