Finanční věda a finanční právo.

Lotz, Finanzwissenschaft. Tübingen (Mehr.) 1917, 16 a 839 str. lex. 8*.
Známý mnichovský národohospodář vydal svoji učebnici finanční vědy jako úvodní svazek příručky práva veřejného, a třeba že ji věnoval dvěma svým učitelům tak různého a přece vysloveného typu národohospodářského. L. Brentanovi a G. F. Knappovi, ukazuje již zmíněná okolnost formální, že spisovatel vedle úvah finančně vědeckých značnou měrou zřetel svůj obraceti chce k ustanovením positivně právním. Jest tomu skutečně tak, ale činnost autorova, zajisté záslužná, jest přece jen po vzoru převzatém od Raua i A. Wagnera především deskriptivní.
Úvahy methodologické vrcholí v době nynější v nazírání, že při jevech komplexních jest pro úsudek prohloubený užitečno ponechati tvoření úsudku národohospodářského i právního odděleným výkladům samostatným; nemohu neuznati prospěchu specielních nauk v tomto způsobu usuzování a možnosti jemného ciselování práce, ale zdá se mi přece, že tento rozklad zřídka najde osobu nálad a schopností shrnujících v jedno, a proto nepodává úsudku o zjevu tak, jakým v pravdě jest, a dává příčinu k odmítavému chování praxe administrativní i legislativní vůči svým výsledkům (nelzet od mužů praxe žádati obtížné činnosti slučovací, znamenající tu vyšší stupeň práce vědecké), zajisté na škodu úsudku o přítomnu a tvoření pro budoucno. Třebas bych se tedy nepřimlouval za společnou učebnici finanční vědy a finančního práva snad srovnávacího, už pro nutnost právnětechnických výkladů při právu positivním pro vědu finanční neužitečných, přece bych soudil, že podmínkou životnosti díla, v němž nauky hospodářské na základě konkrétních jevů jest vykládati, musí býti, aby bralo zřetel na právní výklad důležitých institutů, a řešilo otázky sporné s obojího hlediska. Abych mluvil konkrétně, odkazuji na př. na str. 444 nn., kdež podáváno řešení některých sporných otázek zdanění důchodového. Řešení toto tak, jak bylo v knize provedeno, nemá vůbec praktického významu, nevztáhne-li se na konkrétní úpravu zákonnou, a pokusy docíliti výsledků přijatelných pro theorii i praxi berní jsou docela obdobny bývalým theoriím přirozenoprávním. A podobných případů možno uvésti více. Že není na této cestě sám ani první, jest známo.
Závadou s hlediska theorie finančněvědecké samé jest, že úhrady mimořádné, zejména státní úvěr, jsou spíše naznačeny než vyloženy (str. 787—822), ač zrovna doba přítomná nutí k výkladu bližšímu; po hlediscích válečné-finančních, jimž na př. Eheberg věnoval samostatný doplněk své finanční vědy, v souvislosti vyložených tu marně pátráme.
Ještě dala by se uvésti řada nedopatření; tak o přesunutí daně rentové tak významném potřebné nevyloženo (str. 382), rakouská daň ze zápalek a zapadeloval neuvedena (str. 619), důležité funkce rakouské poštovní spošitelny ponechány stranou (str. 756), výměra rakouské daně domovní podána neúplně resp. nesprávně (str. 320) a j. v.
Také v citaci pohřešujeme zpráv o mnohých publikacích, jež by neměly býti vynechány. Tak pro Rakousko citován je takřka výhradně Myrbach-Rheinfeld, ač i v jazyce německém máme obšírnou publikaci Konrádovu (a to novější a doplňovanou), nehledě ani na dřívější spisy Blońského a obsáhlou literaturu speciální, z níž Lotz zná skoro jen Freibergera. Z českých autorů citovány jsou pouze publikace německým jazykem vydané (Kaizl, Kramář), ale ani tyto úplněji, tak na př. na str. 326 pohřešujeme citaci jistě významného spisu Mildschuhova. O poměrech českých přes záslužné obojjazyčné publikace zemské statistické kanceláře nenajdeme v knize ani slova výkladu, ani citace.
Zásluha knihy spočívá především v dovedení výkladu až výsledkům doby nejnovější, dále v pokusech o připojení evropské soustavy berní na předcházející soustavy řecké, arabské (věc sama jest nyní předmětem specielního badání a pro všeobecnou publikaci nevalně zralá), dále v klasifikaci daňové, kde přikloňuje se autor (str. 222 nn.) k zásadě již dříve hájené a mnoho správného obsahující, že nejvhodnějším děliti jest daně na ukládané („veranlagte") a dle tarify vybírané („tarifierte"). Obsáhlé výklady platného práva v jednotlivých státech a přehledy statistické jsou předností knihy, jež psána je jasně, slohem prostým, skoro bych řekl ve mnohých částech populárním (tohoto označení neužívám zde nikterak ve smyslu příhany).
Jednolitost knihy způsobena byla jejím dohotovením v jednom tahu: rukopis byl připraven celý a v pěti sešitech rychle za sebou následujících najednou odevzdán veřejnosti.
Drachovský.
Freudenfeld, Die Wertzuwachsabgabe von Liegenschaften. 112 str. 8°. Vídeň, Manz, 1917.
Autor pojal otázku daně z přírůstku hodnoty jednak po stránce finančněvědecké, jednak historické a dogmatické. V prvých dvou směrech obmezuje se v podstatě na soustavný výklad názorů v tomto směru vyvinutých a líčení přehledné, jak daň tato v Německu i u nás byla propagována i zavedena; práce v tomto směru je instruktivní a celkem úplná.
Také dogmatická část, značně se opírající ve výkladu o německý zákon obdobný, jest dosti obšírná i celkem podařená.
Pro praxi jest výhodno, že připojena jsou znění jednotlivých řádů zemských o vybírání této daně vydaných i věcný ukazatel.
Drachovský.
Respondek, Frankreichs Bank- und Finanzwirtschaft im Kriege (August 1914 bis August 1916). 16 a 203 str. 8° a tabell. přehled; Jena, Fischer, 1917 (druhý doplněk Harmsova časopisu „Weltwirtschaftliches Archiv").

Autor právem v předmluvě považuje za velmi odvážné vydati dílo o takovémto předmětu již během války a omlouvá tuto svoji odvahu tím, že tak rozsáhlý úkol prostě žádá sobě jako prvý pokus vylíčení summárního. Lze tudíž jen v těchto skromných mezích kriticky posouditi rozsah díla i jeho účelnost.
Již přehled literatury sám, třeba o sobě neveliký, ukazuje nám, že lze v Německu i v době válečné počítati s daleko rozsáhlejšími pomůckami práce vědecké, než tomu jest bohužel až posud u nás — tak hlavní literatura francouzská i významné časopisy francouzké a anglické autorovi při práci nescházely. Hlavní oddíly spisu jednají o moratoriích (str. 1—16), bance cedulové (str. 16—83), burse pařížské (str. 83—102), ústavech úvěrních (str. 102 —147) a konečně o státních financích (str. 147—203). Hlavním obsahem svým jsou pochopitelně popisné, a to — jak ani nyní jinak býti nemůže — popisné hledě na obsah pramenů, jež dostaly se autorovi do rukou. Zdá se arci přirozeno, že i tato popisná část bude, zejm. v číslech, potřebovati nového kritického probádání po válce, až bude možno na základě dokladů rozlišiti vždy stav skutečný a stav „zpravodajský."
Ale autor nepodává pouze historický přehled, nýbrž snaží se řešiti také spadající sem otázky incidentní a pátrá po důvodech, jež vedly ve Francii k zařízení jinému, nežli v Německu (tak na př. při líčení důvodů francouzských pro moratorium a proti pokladně zápůjčkové — str. 11 nn; o příčinách znehodnocení valuty — str. 64 nn.), a to celkem správně. Jest přirozeno, že hledí — třeba se tomu vyhybal — na thema poněkud se strany (přeceňování záloh cedulové banky, jež přece byly z obou válečných půjček francouzkých miliardovými dotacemi zase vyrovnávány), ale to konečně vyskytne se v každé, i vědecké knize, jež má svým obsahem věc příliš aktuální, na níž i sám autor nutně má veliký zájem. To platí i o konečném úsudku pro budoucnost, který může býti správně pronesen teprve srovnáním stavu světového, zejména pak ve státech nejblíže konkurrujících.
Velmi četné a pečlivé tabelly dodávají dílu přehlednosti. Knihu jest užitečno čisti.
Drachovský.

Citace:

č. 381. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 254-257.