NPD documents search: Váž. tr., 9 (1927)

Čís. 2966.

Trestná činnost podle § 132 tr. zák. záleží ve svedení, podle čís. 2 § 20 zák. čís. 241/22 sb. z. a n. ve svádění ke smilstvu, t. j. k dopuštění nebo snášení smilstva některou z osob (ženskou nebo mužskou) v těchto zákonných ustanoveních zvláště chráněných.
Svedení záleží v tom, že pachatel přiměje dotyčnou osobu jakýmkoliv působením na její vůli k tomu, že se dá pohnouti, t. j. že dobrovolně přistoupí k páchání nebo k dopuštění smilného činu, jehož by jinak nespáchala ani nedopustila páchati. Toto působení, jímž si pachatel podrobuje vůli sváděné osoby, může se díti nejen slovy a přemlouváním, nýbrž i činy k páchání smilstva směřujícími, a může záležeti buď v lichocení, slibování darů a výhod, v podněcování smyslnosti, nebo může spočívati v pouhé initiativě pachatelově ke smilnému činu, nebo ve spáchání smilného jednání samého — předpokládajíc ovšem, že sváděná nemá již předem vůle necudnému jednání se oddati — a může záležeti i v násilí, nedosahujícím takového stupně, by vylučovalo vlastní vůli svedené osoby.
Nezáleží sice na tom, že svedená osoba nebyla již v době činu nevinnou ve věcech pohlavních, nelze však o svedení mluviti, jde-li o osobu, jež ku smilnému činu buď výslovně vybídla, neb aspoň svým vyzývavým chováními nebo nemravným způsobem dosavadního života k němu sama dala podnět.
Přestupek podle § 20 zákona ze dne 11. července 1922, čís. 241 sb. z. a n. promlčuje se v jednom roce.
(Rozh. ze dne 14. listopadu 1927, Zm I 467/27.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku zemského trestního soudu v Praze ze dne 30. května 1927, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem svedení ke smilstvu podle § 132 tr. zák. a přestupkem podle § 20 čís. 2 zákona ze dne 11. července 1922, čís. 241 sb. z. a n. Podle § 290 tr. ř. zrušil však nejvyšší soud jako soud zrušovací shora uvedený rozsudek, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným přestupkem podle § 20 čís. 2 zákona ze dne 11. července 1922, čís. 241 sb. z. a n., spáchaným na Vlastě K-ové v srpnu 1924, ve výroku tom o vině, následkem toho i ve výroku o trestu a v souvisejících s ním výrocích vůbec a vrátil věc soudu prvé stolice, by ji v tomto rozsahu znova projednal a o ní rozhodl.
Důvody:
Zmateční stížnost, uplatňujíc pouze důvod zmatečnosti podle čís. 9 a) § 281 tr. ř., namítá, že stěžovatel byl neprávem uznán vinným zločinem podle § 132 tr. zák. a přestupkem § 20 čís. 2 zák. čís. 241/1922 sb. z. a n., poněvadž prý k pojmu svedení (jehož zákon vyhledává ke skutkovým podstatám obou těchto trestných činů) nestačí, že obžalovaný přiměl dotyčné dívky k dopuštění smilných činů, nýbrž je prý nutno, by předcházelo svádění. Sváděním rozumí zmateční stížnost vyvinutí »svůdné«. sváděcí činnosti buď nátlakem, slovy nebo skutky«; nestačí prý, když pachatel bez takové činnosti pouhým přemlouváním dospěje k tomu, že druhá osoba na jeho návrh dobrovolně přistoupí, když ji (bez svádění) k takovému činu »přiměje«. Než zmateční stížnost jest na omylu. Správné jest, že trestná činnost podle § 132 tr. zák. záleží ve svedení, podle čís. 2 § 20 zák. čís. 241/22 sb. z. a n. ve svádění ke smilstvu, t. j. k dopuštění nebo snášení smilstva některou z osob (ženskou nebo mužskou) v těchto zákonných ustanoveních zvláště chráněných. Svedení však záleží právě v tom, že pachatel přiměje takovouto osobu jakýmkoliv působením na její vůli k tomu, že se dá pohnouti, t. j. že dobrovolně přistoupí k páchání nebo dopouštění smilného činu, jehož by jinak nespáchala ani nedopustila páchati. Toto působení, jímž si pachatel podrobuje vůli sváděné osoby, může se díti nejen slovy a přemlouváním, nýbrž i činy k páchání smilstva směřujícími, a může záležeti buď v lichocení, slibování darů a výhod, podněcování smyslnosti, nebo může spočívati v pouhé iniciativě pachatelově ke smilnému činu, nebo' ve spáchání smilného jednání samého — předpokládajíc ovšem, že druhá strana v době činu sama již předem nemá vůle necudnému jednání se oddati — a může posléze záležeti i v násilí, nedosahujícím, takového stupně, by vylučovalo vlastní vůli svedené osoby. Omezující výklad pojmu svedení ve zmateční stížnosti neodpovídá správnému výkladu zákona. Poněvadž první soud zjistil, že obžalovaný působil na obě děvčata jednak podněcováním ke smyslnosti, ohmatáváním na prsou a přirození u K-ové, objímáním a líbáním u P-é, jednak domlouváním, by mu byla dobrovolně po vůli u P-é, jednak pácháním smilstva samého u obou a to z vlastní iniciativy a přes odpor dívek, používaje na konec i násilí (které však nedosáhlo takové míry, by vylučovalo vlastní vůli sváděných osob, ježto, jak rozsudek zjišťuje, nepoužily krajního odporu jen vzhledem k odvislému poměru od obžalovaného), a že těmito prostředky dosáhl, že obě děvčata dobrovolně přistoupila k smilnému jednání, jsou tu všecky náležitosti »svedení« ve smyslu výše vyloženém. Zmateční stížnost má ovšem za to, že různé okolnosti, jež vyšly na jevo řízením — výpověď svědka S-ého, že obě učednice byly osoby volnějšího chování, seznání obžalovaného, že Emilie P-á brala od něho za dopuštění smilných činů dary, nápadná okolnost, že si Vlasta K-ová ani po činu, ani po vystoupení ze služby u obžalovaného na jeho jednání nestěžovala ani doma, ani neučinila udání u úřadu, naopak po prvním útoku obžalovaného ještě čtyřikráte za sebou k němu došla a dopustila, by své činy opakoval, že Emilie P-á šla s kávou k obžalovanému, přes to, že ji K-ová upozornila na nebezpečí, jemuž se tím vystavuje, a že učinila udání na obžalovaného teprve po propuštění z učení, k němuž došlo pro neshody s manželkou obžalovaného dopouštějí prý spíše úsudek, že jde o děvčata, která měla již za sebou určité zkušenosti a znalosti pohlavního styku s muži, u nichž nebylo třeba svádění ani násilí, by byly přimněny k dopuštění nebo k snášení smilných činů, nýbrž která bez zvláštního nátlaku, donucení a svádění sama se propůjčila k tomu, by se s obžalovaným milkovala, pokud se týče svým chováním sama dala podnět k domu, že došlo v bytě obžalovaného k oněm výstupům. V těchto vývodech se sice projevuje správný názor, že o svedení nelze mluviti, jde-li o osobu, jež ku smilnému činu buď výslovně vybídla, neb aspoň svým vyzývavým chováním nebo nemravným způsobem dosavadního života k němu sama dala podnět, avšak zmateční stížnost přehlíží, že soud v souzeném případě výslovně vylučuje takovéto předpoklady zjištěním, že šlo o děvčata útlého věku, sotva dospělá, v pohlavním styku s muži neobeznalá. Snaží-li se zmateční stížnost samostatným rozborem výsledků průvodního řízení dolíčiti, že obě učednice samy svým chováním daly podnět k smilným činům obžalovaného a že se mu oddaly bez jakéhokoliv svádění s jeho strany, ocitá se v rozporu s přesvědčením nalézacího soudu, který zjistil a náležitě odůvodnil pravý opak, totiž že iniciativa vyšla výlučně od obžalovaného a že tento použil různých sváděcích prostředků, než přiměl obě dívky k tomu, že dobrovolně dopustily smilná jednání obžalovaného — v čemž právě spočívá podstata svedení, jak bylo výše uvedeno. Pouhým brojením proti těmto skutkovým předpokladům rozsudku neprovádí zmateční stížnost uplatňovaný hmotněprávní zmatek, poněvadž při jeho správném provedení by byla povinna vycházeli ze skutkových zjištění rozsudku.
Má-li zmateční stížnost — jak by bylo lze souditi z jejího provedení — na mysli také formální výtky a to — a) nedostatek důvodů pro výrok, že K-ová i P-á jsou v pohlavním styku s muži neobeznalé; b) neúplnosti rozsudku v tom směru, 1. že nehodnotí výpověď svědka S-ého, že zná K-ovou i P-ou jako děvčata volnějšího chování, že viděl jednou P-Ou, když se dívala na holičské pomocníky klíčovou dírkou na klosetě, a ze koketovala s hosty v kavárně, 2. dále, že soud náležitě neuvážil, že si Vlasta K-ová ani po činu, ani po vystoupení ze služby u obžalovaného na jeho jednání nestěžovala ani doma, ani neučinila udání u úřadu, naopak po prvním útoku obžalovaného ještě 4krát za sebou k němu došla a dopustila, by své činy opakoval, že Emilie P-á šla s kávou k obžalovanému přes to, že ji K-ová upozornila na nebezpečí, jemuž se tím vydává a že učinila udání na obžalovaného teprve po propuštění z učení, k němuž došlo pro neshody s manželkou obžalovaného, a posléze 3. že nepřihlédl k tomu, že obžalovaný, stižený podle lékařského vysvědčení arteriosklerosou, značně nervosní a trpící oboustrannou kýlou, nebyl s to, by vyvinul takové násilí, by mu učednice i proti své vůli podlehly — jsou i tyto výtky neodůvodněny, poněvadž: K a): nalézací soud odůvodňuje své přesvědčení, že nejde o děvčata mravně zkažená, formálně bezvadně jejich útlým věkem a lékařským posudkem (ostatně zákon připouští v odst. III. § 132 tr. zák. na rozdíl od odstavce IV. téhož § i svedení osoby, která není již nevinnou, — jinak ve IV. případě u kuplířství). K b): 1. Pominutím výpovědi svědka S-ého sé nestal rozsudek zmatečným, poněvadž okolnosti jím potvrzené ještě neodůvodňují úsudek, že svědkyně vedly nemravný život, což by bylo s hlediska § 132 tr. zák. rozhodným. 2. K těmto okolnostem rozsudek přihlíží a své přesvědčení o hodnověrnosti svědkyně náležitě odůvodňuje. 3. Tvrzený fysický stav obžalovaného je lhostejným, poněvadž skutková podstata § 132 III. tr. zák. právě předpokládá — a soud tu také zjistil — že použité násilí nedosáhlo takového stupně, by vyloučilo vlastní vůli svedených osob. Neodůvodněnou zmateční stížnost bylo proto zavrhnouti.
Avšak zrušovací soud při poradě o zmateční stížnosti dospěl k názoru, že přestupek svádění ke smilstvu podle § 20 zákona ze dne 11. července 1922, čís. 241 sb. z. a n. ohledně Vlasty K-ové mohl by býti promlčen, poněvadž uplynula od spáchání tohoto přestupku doba stanovená pro promlčení (1 rok, § 532 tr. zák.), a není zjištěno, že by tu nebylo podmínek § 531 tr. zák., pro něž by se stěžovatel nesměl dovolávati promlčení, takže není vyloučeno, že bylo trestního zákona v neprospěch obžalovaného v tomto směru nesprávně užito, když nalézací soud uznal ho vinným tímto přestupkem. Bylo proto pro nedostatek skutkových zjištění v tomto směru zřetelem k ustanovení § 290 tr. ř. uznati, jak se stalo.

Citace:

č. 29 dis.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9, s. 995-997.