Čís. 7213.

Výrazy »moderně zařízený byt«, »přiměřená činže« a »přiměřená poloha bytu« nejsou neurčitými.
(Rozh. ze dne 11. července 1927, Rv I 223/27.)
Žalovaní koupili od žalobkyně dům na Žižkově a zavázali se v kupní smlouvě, že opatří žalobkyni náhradní byt. Žalobě, by žalovaní byli uznáni povinnými opatřiti a předati žalobkyni byt, sestávající ze dvou pokojů a kuchyně s příslušenstvím a koupelnou, moderně zařízený za přiměřenou činži, nalézající se v přiměřené poloze v Karlíně nebo v Praze I., II. a V. a to nejdéle do 1. února 1927, procesní soud prvé stolice vyhověl. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Důvody: Výtka neurčitosti pojmů »moderně zařízený byt«, »přiměřená činže« a »přiměřená poloha bytu« jest bezdůvodnou, neboť tu nejde o takovou neurčitost, jakou má na mysli § 869 obč. zák. Pojem »moderně zařízený byt« nebo »moderní byt« jest běžným a zejména obyvatelům velkého města jest jasno, že se tím rozumí byt zařízený podle novodobých požadavků a vymožeností, nikoli však byt opatřený nábytkem, o kterém nebylo v celém sporu vůbec řeči. Ustanovení § 914 obč. zák., že se smlouvě má rozuměti tak, jak toho žádá obyčej poctivého obchodu, poskytuje dostatečné vodítko k výkladu toho, co strany rozuměly výrazem moderní (moderně zařízený) byt. Ani pojem »přiměřená činže« není neurčitým, neboť podle zásady téhož § 914 obč. zák. sluší tím rozuměti činži, jejíž výše odpovídá jakosti a poloze bytu, a která
74* — Čís. 7214 —
1172
po stránce negativní není přemrštěná se zřetelem к pořizovacím nákladům na byt а k občanskému zisku pronajímatelovu. Pojmů činže přiměřené a na druhé straně činže zřejmě přemrštěné užívají ostatně i zákony, na př. zákon o válečné lichvě a zákon o ochraně nájemníků. Ani pojem »přiměřené polohy bytu« není neurčitým, neboť jest v rozsudečném výroku zároveň vysvětlen a doplněn tím, že náhradní byt má býti buď v Karlině nebo v Praze I., II. а V.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Při právním posuzování věci jest dovolacímu soudu vycházeti ze skutkových zjištění odvolacího soudu. Dlužno tedy vycházeti z toho, že žalovaný Karel Č. jménem vlastním a v plné moci své manželky při koupi domu převzal závazek z ústního ujednání, že opatří žalobkyni náhradní byt. Tímto zjištěním je vyloučen výklad, že nešlo o samostatný závazek žalovaných, nýbrž jen o výjimku, na které bylo učiněno závislým právo žalovaných, žádati na žalobkyni vyklizení jejího bytu. Co do výkladu ujednání o opatření bytu, rozsahu a dosahu závazku žalovaných, jeho dostatečné určitosti a možnosti jeho splnění, opakuje dovolání v podstatě jen námitky, které byly uplatňovány již v odvolání. Tyto námitky vyvrátil odvolací soud zevrubně a výstižně. Proto se odkazuje dovolání na důvody soudu odvolacího, s nimiž dovolací soud souhlasí, poněvadž hoví jak zákonu, tak i stavu věci. Bude na žalovaných, by splnili závazek rozsudkem jim uložený; povede-li žalobkyně přes to proti nim exekuci, nezbude, než aby se proti ní bránili námitkou, že svému závazku již dostáli, a tuto svou námitku prokázali. Mylným jest názor dovolatelů, že jejich závazek jest posuzovati podle § 880 a) obč. zák. Toto ustanovení předpokládá, že někdo slíbil plnění osoby třetí tak, že se buď zavázal, přimluviti se u osoby třetí, nebo zaručil se za to, že třetí osoba bude plniti. Zde však nejde o plnění osoby třetí, nýbrž o vlastní plnění žalovaných, opatřiti žalobkyni byt.

Citace:

Čís. 7213. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 1197-1198.