NPD documents search: Boh. adm., 19 (1937)

Č. 12849.

Školství. — Zaměstnanci veřejní: Náhrada skutečných stěhovacích nákladů podle zákona č. 56/1903 z. z. čes. se liší povahou, po př. i výší od odškodného podle stěhovacího normálu z 13. září 1804.
(Nález ze 7. dubna 1937 č. 11972/37.)
Věc: Ladislav P. ve Viticích proti rozh. min. škol. a nár. osvěty v Praze z 30. června 1934 o nábytečném.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: St-li byla jakožto definitivnímu řídícímu učiteli v Krsovících z důvodu jeho přeložení z moci úřední od 1. srpna 1928 na místo definitivního řídícího učitele ve Viticích přiznána výměrem zem. škol. rady v Praze z 19. února 1929 částka 700 Kč, kterou účtoval za dopravu nábytku autem podle § 6 zákona č. 56/1903 z. z. čes.
Podáním z 28. února 1934 vznesl st-l k zem. škol. radě v Praze nárok »na vyplacení, případně doplacení nábytečného ve smyslu § 3 dekretu dvor. komory z roku 1804 a rozhodnutí nss z 16. září 1933 č. j. 14420/31«, dovozuje, že mu z důvodu jeho přeložení z Krsovic do Vitic podle § 16 zákona č. 86/1875 ř. z. náleží nábytečné ve výši dvouměsíčního služného, které vyplacenou mu dosud částkou 700 Kč není vyčerpáno.
Zem. škol. rada v Praze výměrem z 23. března 1934 žádost tuto odmítla, protože tím, že st-li již byla poskytnuta náhrada skutečných stěhovacích výloh, bylo o jeho žádosti za odškodné za přestěhování nábytku rozhodnuto, a to s konečnou platností vzhledem k tomu, že týž se z tohoto výnosu neodvolal. Tím byla otázka náhrady za stěhování z Krsovic do Vitic pravoplatně rozhodnuta (res iudicata). Ve výměru se uvádí, že náhrada skutečných stěhovacích výloh a nábytečné je totéž, t. j. odškodné za přestěhování nábytku; na tom nic nemění okolnost, že se snad jeví rozdíl ve výši přiznaného odškodného...
Odvolání podané st-lem proti tomuto výměru min. škol. a nár. osvěty nař. rozhodnutím zamítlo z důvodů výměru I. stolice.
O stížnosti vznesené do tohoto rozhodnutí uvažoval nss takto: — —
21* V meritu čelí stížnost proti jedinému důvodu, o který je nař. rozhodnutí opřeno, že totiž bylo o nábytečném již pravoplatně rozhodnuto, námitkou, že úřad v daném případě nemůže meritorní řešení odpírati a dovolávati se překážky rei iudicatae proto, že chybí její předpoklad, totožnost věci s věcí dříve rozhodnutou, neboť náhrada skutečných výloh přestěhováním vzniklých, o které výhradně bylo již rozhodnuto, není prý totožnou s abstraktní náhradou ve formě nábytečného, zejména co do výše. Stanovisku stížnosti bylo dáti za pravdu.
Podle konstantní judikatury nss (Boh. A 800/21, 6715/27, 10756/33 a j.) lze o věci rozsouzené mluviti jen tehdy, je-li tu naprostá identita sporných stran i sporné věci. Identickou je pak věc, jsou-li všechny znaky, které ji charakterisují, stejné a nezměněné, takže faktická i právní situace je totožnou. Posuzuje-li se případ st-lův s tohoto hlediska, nutno dospěti k těmto závěrům:
Podáním z 1. ledna 1929 žádal st-l náhradu skutečných výloh vzešlých jemu dopravou nábytku z důvodu jeho přeložení z Krsovic do Vitic podle § 6 zákona č. 56/1903 z. z. čes. a přiznáním jich výměrem zem. škol. rady z 19. února 1929 bylo tedy rozhodnuto pouze o této náhradě. Naproti tomu podáním z 28. února 1934 domáhal se st-l na základě dvor. dekretu z roku 1804 doplatku rozdílu mezi těmito skutečnými výlohami a nábytečným cit. dvor. dekretem normovaným. Již tato různost požadavku jak co do výše, ale i co do právních norem, o něž se st-l v každém z obou podání opíral, svědčí o tom, že nejde o nárok totožný. To potvrzuje také obsah oněch norem. Zákon č. 56/1903 z. z. čes. přiznává v § 6 učitelům na obecných a měšťanských školách v Čechách při přeložení jich z moci úřadu náhradu skutečných výloh vzešlých jim dopravou nábytku do nového služebního místa. Dvor. dekret z 13. září 1804 č. 29311 Sb. z. pol. sv. 22 č. 31 naproti tomu přiznává státním úředníkům z moci úřední přeloženým za určitých předpokladů vedle diet a náhrady cestovného i nárok na odškodnění za jejich »meubles«, a to u svobodného ve výši jednoměsíčního, u ženatých úředníků ve výši dvouměsíčního a u ženatých s více než dvěma dětmi ve výši tříměsíčního služného. Ustanovení tohoto dvor. dekretu se stalo podle zákona č. 11/1918 Sb. součástí právního řádu československého (srov. Boh. A 6239/27, 7072/28, 9222/31) a bylo předpisem § 10 odst. 2 t. zv. zákona paritního č. 274/1919 Sb. vztaženo i na učitelstvo na veřejných školách obecných a měšťanských. Z těchto předpisů vyplývá, že jak náhrada skutečných stěhovacích nákladů, tak odškodné (nábytečné) jsou sice náhradou poskytovanou z téhož právního titulu (přeložení z moci úřední), ale že každá z obou náhrad je založena jiným právním předpisem a liší se svou povahou, po případě i výší. Kdežto první je závislá na skutečně vynaloženém nákladu, různém podle vzdálenosti míst, mezi nimiž se stěhování provádí, a na druhu dopravního prostředku, kterého bylo a mohlo býti použito, je nábytečné náhradou paušální, odstupňovanou jednak podle služného zaměstnancova (učitelova), jednak podle jeho rodinného stavu (zda svobodný či ženatý a jaký počet dítek má). Na tom nebylo nic změněno ani učit. zákonem č. 104/1926 Sb., který v § 27 stanovil sice, že »vládním nařízením se upraví nárok na náhradu služebních výloh — zejména...náhradu při přeložení, stěhování — jakož i veškeré otázky s tím související.« Ale protože slíbené tu vlád. nař. nebylo dosud vydáno, zůstávají podle § 41 téhož zákona až do jeho vydání v platnosti dosavadní předpisy o předmětu, jenž má býti slíbeným vlád. nař. upraven. Z těchto dosavadních předpisů, jak shora uvedeny, vyplývá, že je mezi náhradou skutečných výloh stěhovacích a nábytečným, resp. v případě st-lově doplatkem nábytečného na přiznané skutečné výlohy nejen různost právní, ale i faktická a nemůže tedy o jich identitě býti řeči.
Jestliže tedy bylo zem. škol. radou pravoplatně rozhodnuto výměrem z 19. února 1929 pouze o náhradě skutečných výloh stěhovacích, nemohl se žal. úřad, maje později rozhodovati o požadovaném nábytečném, resp. jeho doplatku (o jaké před prvním rozhodnutím nebylo ani žádáno), odvolati na právní moc onoho výroku z 19. února 1929, protože šlo o jinou věc. —

Citace:

Č. 12849. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19, s. 475-477.