NPD documents search: Boh. adm., 19 (1937)

Č. 14004.

Váleční poškozenci. — Řízení před nss: I. Událostí zakládající nárok podle § 28 odst. 2 zákona o požitcích válečných poškozenců není při důchodu předků smrt nebo nezvěstnost osoby, od níž se nárok odvozuje, nýbrž ona skutečnost, která způsobila vznik nároku (neschopnost výdělečná). — II. Jestliže úřad se neřídil právním názorem, který nss vyslovil ve zrušovacím nálezu, je zrušiti jeho rozhodnutí podle § 7 odst. 2 zákona o nss č. 164/1927 Sb. — III. Z pouhé skutečnosti, že žadatel o důchod předků pobíral vyživovací příspěvek (zákon č. 313/1917 ř. z., č. 126/1928 sb., č. 530/1919 Sb.), neplyne závěr, že žadatel byl v té době, kdy mu tento příspěvek byl vyplácen, neschopen výdělku.
(Nález z 9. prosince 1937 č. 3957/35-5.)
Věc: František L. v Dolním Lánově proti rozh. min. soc. péče z 26. dubna 1935 o důchodu předků.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje.
Důvody: Výměrem zem1, úřadu pro péči o válečné poškozence v Praze z 28. května 1932 byla přihláška st-lova o důchod předků, podaná 6. dubna 1932, odmítnuta jako opožděná z důvodu, že lhůta k uplatnění nároku na tento důchod končila dnem 31. prosince 1921. Výměr ten byl potvrzen rozhodnutím min. soc. péče z 21. září 1932, v němž k námitce st-lově, že nárok jeho není promlčen, poněvadž st-l teprve mnohem později se stal neschopným k výdělku, bylo podotčeno, že neschopnost předka k výdělku není událostí zakládající nárok na důchod, nýbrž toliko jednou z náležitostí podmiňujících přiznání důchodu in concreto.
Toto rozhodnutí bylo zrušeno nálezem nss z 10. listopadu 1934 č. 21137/34 pro nezákonnost. V nálezu tom vyslovil nss právní názor, že událostí nárok zakládající nemíní § 28 odst. 2 zákona o požitcích válečných poškozenců v případě důchodu předků pouhé úmrtí či ne- zvěstnost osoby, od níž se nárok odvozuje, nýbrž onu skutečnost, která způsobila vznik nároku (neschopnost výdělečná). Jelikož žal. úřad, vycházeje z mylného výkladu ustanovení zákona, nevyšetřil, kdy st-l se stal neschopným k výdělku, ačkoli tato skutečnost je rozhodující pro otázku promlčení vzneseného nároku, resp. pro otázku včasnosti při- hlášky, zrušil nss zmíněné rozhodnutí podle § 7 zákona o ss.
Žal. úřad dal pak o poměrech st-lových provésti šetření, v jehož průběhu četnická stanice v Prostředním Lánově oznámila zprávou z 1. února 1935 okr. úřadu v Vrchlabí, že st-l byl zaměstnán v r. 1922 až do měsíce dubna 1929 v přádelně lnu firmy Ferdinand B. v Dolním Lánově jako dělník za plat as 3 Kč za hodinu a že od té doby je st-l bez práce, jelikož je pro stáří a oboustrannou kýlu práce neschopen. Že by výsledek tohoto šetření byl býval st-li sdělen k vyjádření, ze správních spisů není patrno.
Žal. úřad vydal pak rozhodnutí z 26. dubna 1935, nyní naříkané, kterým opětně zamítl odvolání st-lem podané na výměr zem. úřadu pro péči o válečné poškozence v Praze z 28. května 1932. Rozhoduje o stížnosti podané na toto rozhodnutí, řídil se nss těmito úvahami:
Žal. úřad vyslovil v nař. rozhodnutí především, že nelze o přihlášce st-lově, podané 6. dubna 1932, meritorně jednati, protože st-l neprokázal, že podal přihlášku včas u příslušného úřadu, neboť st-l odvozuje nárok na důchod předků od svého syna Gustava L., jenž padl 9. ledna 1916, a měl proto podle § 28 odst. 1 zákona č. 142/1920 Sb. ve spojení s § 1 zákona č. 310/1921 Sb. a § 1 zákona č. 146/1923 Sb. nárok svůj uplatniti v propadné lhůtě do 31. prosince 1923. Jelikož tak učinil teprve 6. dubna 1932, zanikl prý možný nárok na důchod promlčením.
Z toho je zřejmo, že žal. úřad se postavil opět na stejné stanovisko, z jakého vycházel ve svém rozhodnutí z 21. září 1932, že událostí zakládající nárok na důchod podle § 28 odst. 2 zákona o požitcích válečných poškozenců jest i při důchodu předků jediné smrt nebo nezvěstnost osoby, od níž se národ odvozuje. Neřídil se tedy žal. úřad právním názorem, který vyslovil nss v nálezu z 10. listopadu 1934 č. 21137/34, jímž zrušil cit. rozhodnutí min. soc. péče z 21. září 1932, vysloviv, že událostí zakládající nárok na důchod předků jest ona skutečnost, která způsobila vznik nároku na důchod předků (neschopnost výdělečná). Je tudíž zrušiti rozhodnuti žal. úřadu nyní nař. již vzhledem k předpisu § 7 odst. 2 zákona o nss č. 164/1937 Sb.
Než žal. úřad vzhledem k námitkám instanční stížnosti, která vychází z právního názoru shodného se stanoviskem nss, zamítl jako neodůvodněnou i námitku vznesenou st-lem, že podal přihlášku o důchod předků včas, t. j. do roka od nastalé neschopnosti k výdělku. Žal. úřad uvádí, že st-li byl vyplácen od 1. ledna 1918 do 30. listopadu 1919 vyživovací příspěvek. Z toho dovozuje žal. úřad, že st-l již tehdy byl neschopen výdělku, poněvadž—jak žal. úřad ve svém odvodním spise blíže rozvádí— zákony č. 313/1917 ř. z. a č. 126/1918 ř. z., resp. zákon č. 530/1919 Sb., kterými poskytování vyživovacího příspěvku bylo upraveno, prý stanoví pro přiznání tohoto příspěvku tytéž předpoklady jako zákony o požitcích válečných poškozenců pro přiznání důchodu předků. Než tu se žal. úřad mýlí. Zákon z 27. července 1917 č. 313 ř. z. nestanoví požadavek neschopnosti výdělku, nýbrž naopak praví v § 2 výslovně, že »vlastní výdělek prací uchazečovou dosažený nevylučuje nároku«. Ustanovení toto nebylo změněno zákonem z 31. března 1918 č. 126 ř. z. Také zákon z 23. září 1919 č. 530 Sb., jehož účinnost nastala 1. listopadem 1919, nepožaduje, aby uchazeči o vyživovací příspěvek byli neschopni k výdělku, nýbrž stanoví toliko, že nárok na vyživovací příspěvky mají osoby, jež podle ustanovení všeob. obč. zákoníka mají proti povolanému právo na alimenty a jejichž výživa byla v době, kdy povolaný nastoupil činnou službu vojenskou, podstatně závislá na jeho pracovním příjmu a povoláním k činné službě vojenské jest ohrožena. Neplyne tedy z pouhé skutečnosti, že st-l pobíral vyživovací příspěvek, závěr, že st-l byl v té době, kdy mu tento příspěvek byl vyplácen, neschopen výdělku, nehledíc k tomu, že st-l vyživovací příspěvek již nepobíral v době, kdy zákon č. 142/1920 Sb. o požitcích válečných poškozenců byl vyhlášen.
Žal. úřad dále uvádí, že st-l byl zaměstnán od r. 1922 do dubna 1929 u firmy Ferdinand B. v Dolním Lánově s platem asi 3 Kč za hodinu, od té doby však že zaměstnán není, jelikož pro stáří a oboustrannou kýlu není práce schopen, takže i podle právního názoru stížnosti přihlášková lhůta pro st-le by skončila dnem 30. dubna 1930. Žalovaný úřad čerpal, jak je viděti ze správních spisů, tyto údaje ze zprávy četnické stanice v Prostředním Lánově z 1. února 1935 a vycházel tudíž zřejmě z toho, že výdělečná neschopnost st-lova je touto zprávou prokázána. Otázka, kdy a v jakém stupni st-l se stal neschopným k výdělku, jest otázkou skutkovou, kterou nss může přezkoumati jen s hlediska § 6 zákona o nss č. 164/1937 Sb., t. j. jenom potud, zda totiž závěr žal. úřadu má dostatečný podklad ve spisech a byl-li podklad pro tento závěr procesně bezvadně zjištěn. Ze správních spisů je patrno, že žal. úřad konal v tomto směru sice šetření, avšak výsledek tohoto šetření nesdělil st-li, takže st-l neměl ve správním řízení příležitosti, aby k tomuto výsledku úředního šetření zaujal stanovisko. Tím byla porušena stěžejní zásada správního řízení, a nezbylo proto než nař. rozhodnutí zrušiti.

Citace:

Č. 14004. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19, s. 1100-1103.