NPD documents search: Boh. adm., 8 (1926), sv. 1

Čís. 574.

Předražování (cís. nařízení ze dne 24. března 1917, čís. 131 ř. zák.).
Pletichy mohou býti spáchány nejen obchodem, nýbrž každým nekalým, nereelním jednáním, byť jednalo se při tom o jednání ojedinělé.
(Rozh. ze dne 17. října 1921, Kr II 35/21.) Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku lichevního soudu při krajském soudě v Jihlavě ze dne 24. listopadu 1920, jímž byla obžalovaná dle § 259 čís. 3 tr. ř. sproštěna z obžaloby pro přečin dle § 23 čís. 4 cís. nařízení ze dne 24. března 1917, čís. 131 ř. zák., zrušil napadený rozsudek a vrátil věc soudu prvé stolice, by ji znovu pojednal a rozhodl — mimo jiné z těchto
důvodů:
Dle rozhodovacích důvodů nenabyl lichevní soud přesvědčení, že by jednání obžalované bylo činností, vybočující z mezí řádného obchodu a prodlužující přechod zboží od výrobce na spotřebitele, nebo vůbec nějakým nekalým nebo podloudným obchodem. Doslov tohoto závěru, jakož i důraz, který naň klade rozsudek, zdají se nasvědčovati tomu, že nalézací soud vychází z právního názoru, jakoby skutkovou podstatu pletich zakládalo za ostatních pojmových předpokladů tohoto trestného činu pouze takové jednání, které odpovídá pojmu obchodu, obchodování. Právní názor, který takto nalézací soud, ostatně, jak stížnost vhodně podotýká, nedosti jasně, v rozsudku projevil, jest zřejmě mylným. Ani doslov ani smysl § 23 čís. 4 cís. nařízení ze dne 24. března 1917, čís. 131 ř. z., ani konečně tendence předpisů o trestání válečné lichvy vůbec a trestního ustanovení o pletichách zvlášť nenasvědčují správnosti názoru, z něhož zdá se vycházeti nalézací soud. Odpovídáť pojmu pletich každé úmyslné jednání, které, vybočujíc z mezí řádného a solidního obchodování, je způsobilé, stupňovati cenu předmětu potřeby, tedy zcela nepochybně i jednání takové, které obchodem v právním a technickém smyslu slova není. Stejně nesprávným je názor, který projevuje rozsudek tím, že klade důraz na nahodilost počinu obžalované, jakoby snad pojmovým předpokladem pletich bylo opakování dotyčného jednání. Ani tento názor nenalézá opory ani v doslovu trestního ustanovení o pletichách ani v jeho vnitřním smyslu. Můžeť také jednání jen jedenkráte předsevzaté býti způsobilé, by jím cena předmětů potřeby byla stupňována, v této způsobilosti pak spočívá těžiště skutkové podstaty pletich. Je sice pravda, že rozsudek oněch mylných názorů výslovně nevyjadřuje tak, že ani zmateční stížnost jich s hlediska hmotně-právního důvodu zmatečnosti dle § 281 čís. 9 a) tr. ř., jí číselně rovněž uplatňovaného, nenapadá, vytýkajíc příslušné části rozhodovacích důvodů nejasnost a spatřujíc v této vadě rozsudku vzhledem k tomu, že se netýká skutečností (§ 281 č. 5 tr. ř.), nýbrž právních úvah, důvodu zmatku dle § 281 čís. 5 tr. ř. Než věcně je výtka opodstatněna, neboť z rozsudku není opravdu jasně patrno, zda lichevní soud měl při tom, když vyslovil onen shora citovaný právní závěr, na mysli skutečný obchod, či stál-li na jedině správném, shora rovněž vyznačeném právním stanovisku, že pletichami může býti každé nekalé, nereelní jednání. Pro případ však, že lichevní soud zaujal skutečně ono prv uvedené, jak dolíčeno, právně mylné hledisko, lze vším právem souditi, že hlavně následkem tohoto svého mylného právního názoru opomenul zjistiti v rozsudku také subjektivní stránku případu, čímž pak přivoděna byla i ona neúplnost a nejasnost rozsudku, kterou mu zmateční stížnost s hlediska důvodů zmatku dle § 281 čís. 5 tr. ř. právem vytýká.

Citace:

č. 574. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 391-392.