NPD documents search: Váž. civ., 13 (1931), sv. 2

Čís. 14617.

K § 15 (3) zák. o nekalé soutěži.
Postavení vedlejšího intervenienta ve sporu.
(Rozh. ze dne 11. října 1935, R II 465/35.) Žalovaná tvrdíc, že se žalobce prohlášením ze dne 14. listopadu 1934 platně vzdal opravných prostředků do rozsudku Ck ...., jímž jeho žaloba o nekalou soutěž byla zamítnuta, navrhla podle § 18 II c. ř. s., by Gustav H. nebyl jako vedlejší intervenient ke sporu připuštěn, poněvadž jeho přístup ke sporu se stal až 19. listopadu 1934. Procesní soud návrhu vyhověl. Důvody: Žalobce vzdal se opravných prostředků s veškerou určitostí s vážností, a takto učiněný projev vylučuje jakékoliv pochybnosti o jeho závaznosti. Toto zřeknutí se opravného prostředku nelze odvolati. V § 472 c. ř. s. stanoví se výslovně, že takový projev činí odvolání nepřípustným, aniž je třeba přijetí tohoto vzdání se odpůrcem. Stačí tedy projev čistě jednostranný. Projev ten může se ovšem státi různým způsobem, tedy i mimosoudně (Hora: Čsl. civ. právo procesní, díl III § 3 str. 24). Činí-li projev takový odvolání nepřípustným, stává se tudíž rozsudek pravoplatným, v souzeném případě stalo se tak dne 14. listopadu 1934. Ježto pak vedlejší intervence se stala dne 19. listopadu 1934, tedy po pravoplatnosti rozsudku, bylo vyhověti návrhu žalované, že vedlejší intervence není přípustná (§ 18, odst. 1 c. ř. s.). Rekursní (odvolací) soud návrh žalované na nepřipuštění Gustava H-a jako vedlejšího intervenienta zamítl a odvolání vedlejšího intervenienta odmítl. Důvody: Mimosoudní vzdání se opravného prostředku žalobcem samo o sobě nemohlo přivoditi formální pravoplatnost rozsudku; vzdání se opravného prostředku jest dispositivním prohlášením, které musí býti řízeno na soud, aby mělo procesuální význam, a jest procesuálně účinné jen tehdy, bylo-li po vydání napadeného rozhodnutí prohlášeno soudu podáním nebo prohlášeno u soudu do protokolu (viz také rozh. čís. 594 sb. n. s.). V době, kdy o přípustnosti vedlejší intervence bylo u prvního soudu rozhodováno, nebylo žalobcovo zřeknutí se odvolání vůbec ve spisech soudních ani ve formě podání ani ve formě prohlášení do protokolu. Podání nebo prohlášení do protokolu nemohlo býti nahraženo telegramem, ani předložením listiny o vzdání se předsedovi senátu, neboť procesuální úkony musí se státi ve formách zákonem předepsaných. Za tohoto stavu bylo přistoupení vedlejšího intervenienta, jehož právní zájem na vítězství žalobcově ve sporu byl dán vzhledem k ustanovení § 15 odst. 3 zákona o nekalé soutěži, dle § 18 odst. 1 c. ř. s. přípustné, když rozsudek nebyl formálně pravoplatný. Stěžovatel snaží se odůvodniti přípustnost vedlejší intervence nejen důvody danými právem procesuálním, nýbrž též tím, že při ustanovení § 15 odst. 3 zákona o nekalé soutěži, znemožňujícím, aby jeden nekalý čin byl stíhán současně více žalobami, nastávají následky procesně-technické, které umožňují smluvení se mezi žalobcem a žalovaným, aby připraveni byli všichni ostatní soutěžitelé o svá práva ze zákona proti nekalé soutěži. K tomu jest uvésti, že sice by bylo záhodno z důvodu čelení takovým smluveným jednáním, jež sama o sobě mohou býti činem proti dobrým mravům, přiznati soutěžitelům odstraňovací nárok dle § 1 zákona o nekalé soutěži, resp. pokládati vzdání se opravných prostředků vůči ostatním soutěžitelům za neúčinné. Přes to však lze otázku přípustnosti vedlejší intervence řešiti jen dle předpisů procesního práva, otázku účinnosti dispositivního prohlášení žalobcova, t. j. vzdání se opravného prostředku, učiněného mimosoudně, nelze ve sporu o přípustnost vedlejší intervence řešiti s hlediska předpisů práva soutěžního. Ač s hlediska práva procesuálního bylo přistoupeni vedlejšího intervenienta shledáno přípustným, bylo jeho odvolání nepřípustné. Podání odvolání samo o sobě musilo býti připuštěno, poněvadž odmítací usnesení nenabylo právní moci (§ 18 odst 3 c. ř. s.). Dle § 472 c. ř. s. jest odvolání nepřípustné, bylo-li podáno osobou, jíž tento opravný prostředek vůbec nepřísluší, nebo někým, kdo se tohoto opravného prostředku platně vzdal. Zřeknutí se opravného prostředku žalobcem se stalo mimosoudně a není sice ve spisech obsaženo ani v jednacím protokolů (§ 208 čís. 1 c. ř. s.), ani ve zvláštním podání, avšak přes to nelze pochybovati, že se platně událo, neboť jest dle prohlášení učiněného vedlejším intervenientem v jeho podání nesporné, že žalobce se vzdal prohlášením ze dne 14. listopadu 1934 opravných prostředků proti rozsudku. Poněvadž tedy o platném zřeknutí se odvolání žalobcem není pochybnosti, lze o přípustnosti odvolání rozhodnouti v neveřejném sezení bez ústního jednání odvolacího. Odpůrce odvolatelův v odvolacím sdělení uplatňuje námitku, že odvolání vedlejšího intervenienta je nepřípustné, a to právem. Jestliže se žalobce platně vzdal jakéhokoliv opravného prostředku, nemůže vedlejší intervenient, jenž dle § 19 c. ř. s. musí přejmouti právní rozepři v tom stavu, v jakém jest v času jeho přístupu, činiti procesní úkon (odvolání), který odporuje procesnímu jednání hlavní strany a není tudíž oprávněn k odvolání. Jeho odvolání je nepřípustné.
Nejvyšší soud vyhověl dovolacímu rekursu vedlejšího intervenienta a uložil odvolacímu soudu, by o odvolání stěžovatelově věcně rozhodl.
Důvody:
Neprávem odmítl odvolací soud odvolání vedlejšího intervenienta, jemuž tuto funkci přiznal, proto, že prý se žalobce platně vzdal jakéhokoli opravného prostředku a že by tedy odvolání vedlejšího intervenienta odporovalo procesnímu úkonu hlavní strany. Nehledíc ani k tomu, jde-li vůbec o procesní úkon strany a bylo-li by prohlášení strany samé v advokátském sporu platným procesním úkonem, nemůže okolnost, že se žalobce opravných prostředků vzdal, býti na úkor vedlejšímu intervenientu, jemuž v souzeném případě se zřetelem k předpisu § 15 odst. 3 zákona proti nekalé soutěži přiznati dlužno ve smyslu § 20 c. ř. s. práva společníka v rozepři podle § 14 c. ř. s. Pokud jde totiž o zdržovací nárok, opřený o konkrétní skutkový stav, vylíčený v žalobě anebo uvedený v dalším jednání k jejímu doplnění působí rozsudek (v zamítací části) také proti vedlejšímu intervenientu jako soutěžiteli dotčenému, protože by tento totéž jednání konkrétní nemohl učiniti základem další žaloby, totiž vlastní žaloby. Aby takovou žalobu směl podati, musilo by dojíti k novému jednání žalovaného, jež by se příčilo zákonu proti nekalé soutěži. I kdyby tu byl již rozsudek, jímž bylo žalovanému z popudu jiného žalobce pravoplatně uloženo, aby se zdržel takového (podobného) jednání — § 1, nebo těch údajů — § 2 zák. proti nekalé soutěži, směl by na základě takového rozsudku vésti exekuci jenom žalobce, případně vedlejší intervenient jako společník v rozepři, jestliže se jako takový ve sporu zúčastnil. Kdyby se tyto osoby k exekuci neměly, nebylo by ovšem závady proti tomu ani s hlediska § 15 odst. 3 c. z., aby třetí osoby, do jejichž práv bylo zasaženo takovým jednáním — stejně tak v případech opakování anebo pokračování ve stavu, který je v rozporu se zákonem, pro tento nový skutkový děj žalovaly. Aby k tomu nemusilo dojíti, dlužno takovým osobám umožniti, aby se zúčastnily procesu, byl-li již zahájen; a tu ovšem dlužno jim přiznati tolik procesuálních práv, aby byly účinně chráněny proti možné kolusi mezi původním žalobcem a žalovaným. To se může státi se zřetelem k § 15 odst. 3 zákona proti nekalé soutěži jenom tím, že se jim přizná postavení společníka v rozepři, jestliže se jenom o účast přihlásily včas, totiž dokud rozhodnutí nenabylo formální pravomoci. Tu se má věc stejně, jak je tomu u jiných případů takové intervence podle § 14 c. ř. s. Jestliže tedy v souzeném případě vedlejší intervenient podal odvolání před formální pravomocí rozsudku a jestliže mu pro zvláštní povahu této právní věci dlužno přiznati práva společníka v rozepři podle § 14 c. ř. s., pak by mu nemohlo býti na úkor, kdyby se žalobce jako druhý společník byl vzdal opravných prostředků.

Citace:

Čís. 10919. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 42-45.