Čís. 1121.

Pod skutkovou podstatu přečinu dle §u 303 tr. zák. spadá též nepřístojné chování se vůči církevnímu průvodu.
(Rozh. ze dne 17. února 1923, Kr I 208/22.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaných do rozsudku krajského soudu v Chebu ze dne 20. prosince 1921, jímž byli stěžovatelé uznáni vinnými přečinem §u 303 tr. zák. — mimo jiné z těchto
důvodů:
Dovolává-li se stížnost hmotněprávního důvodu zmatečnosti, jest jí vycházeti výhradně ze skutkových zjištění nalézacího soudu, jelikož jen srovnáváním celého skutkového děje, nalézacím soudem zjištěného, se zákonem lze dokázati, že nalézací soud porušil zákon anebo nesprávně použil co do otázky, zda skutek, obžalovanému za vinu kladený, jest trestným činem, na soud příslušejícím, a jelikož skutková zjištění prvé stolice jsou závazná pro soud zrušovací (§ 288 čís. 3 tr. ř.). Předpoklady stížnosti, že není prokázáno ani, že Karel L. kouřil, ani, že stěžovatelé pozorovali přibližovati se průvod, příčí se skutkovým zjištěním nalézacího soudu; netřeba proto přihlížeti k vývodům stížnosti, pokud vycházejí z těchto předpokladů. Stížnost dovozuje dále, že požadavek, aby stěžovatelé před průvodem vstali a smekli, pokud se týče, by L. odložil dýmku, rovná se požadavku, by stěžovatelé vzdali úctu průvodu, že však k účasti na náboženském úkonu nikdo nucen býti nemůže a že chování stěžovatelů nebylo ani neslušné ani způsobilé, vzbuditi pohoršení. Než stížnost jest na omylu. Pokud jde o osoby dospělé, nesmí ovšem dle §u 123 ústavní listiny nikdo býti ani přímo ani nepřímo nucen k účasti na jakémkoliv úkonu náboženském. Než po této stránce zjišťuje nalézací soud, že stěžovatelé pozorovali, že procesí se přibližuje a že se zachovali tak, jak se jim dává za vinu, úmyslně, by projevili buď nevážnost k procesí nebo svou vyvýšenost; zejména zjišťuje, že Karel L. stál u otevřeného okna svého bytu bez kabátu, že držel dlouhou dýmku v ruce a kouřil a že tak učinil ve zmíněném již úmyslu. Z toho plyne, že šlo u všech obžalovaných přímo o demonstratívni projev nevážnosti vůči výkonu náboženství na oslavu Božího Těla ve způsobe hostie, tedy toho nejsvětějšího, co katolická církev uctívá. Že takovýto demonstrační projev, třebas se stal Karlem L-em v soukromém bytě, ale při otevřeném okně, úmyslně za poměrů, kdy to bylo z venčí viděti, přesahuje pasivitu vůči náboženskému úkonu, ústavní listinou zaručenou, nemůže býti pochybným, právě jako nemůže býti pochyby o tom, že, objektivně posuzováno, jest chováním neslušným, protože jím rušen byl slavnostní ráz průvodu. Způsobilost pak, vzbuditi pohoršení, již posuzovati jest s hlediska osob, jejichž náboženské city mají býti chráněny, nemůže býti v tomto případě s úspěchem napadána, kdyžtě soud nalézací zjišťuje, že takové pohoršení skutečně nastalo.

Citace:

č. 1121. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 116-117.