Čís. 1626.

Podle § 482, odstavec druhý c. ř. s. připouštějí se nové skutečnosti a průvody pouze k dolíčení odvolacího důvodu, jenž snaží se zvrátiti rozsudek prvé stolice, nechávaje jeho skutkový podklad netknutým. Takovým odvolacím důvodem není odvolací důvod nesprávného hodnocení důkazů.
V řízení o rozluku a neplatnost manželství pro soukromoprávní překážku připouštějí se v opravném řízení novoty bez ohledu na předpis § 482 c. ř. s., pokud vztahují se k důvodu neplatnosti nebo rozluky, jenž uplatňován
byl v prvé stolici. Při veřejnoprávní překážce manželství neplatí ani posléz řečené obmezení. V otázce zavinění dochází plné účinnosti zákaz novot v řízení opravném.
(Rozh. ze dne 11. dubna 1922, Rv II 98/22.)
Žalobě manžela o rozluku manželství bylo vyhověno soudy všech tří stolic. V otázkách, o něž tu jde, uvedl Nejvyšší soud v důvodech:
Neúplnost odvolacího řízení shledává dovolání v tom, že soudem odvolacím nebyl opakován důkaz svědkyní Pavlou V-ovou a Eleonorou S-ovou, jež byly vedeny k důkazu cizoložství žalobcova. Svědkyně ty v řízení před první stolicí nepotvrdily toho, o čem žalovanou byly vedeny, a v odvolání navrhla žalovaná opětovný jejich výslech, uvádějíc okolnosti dosud ve sporu nepředvedené, z nichž by bylo lze souditi na věrohodnost svědkyň těch, ano dokonce na to, že Pavla V-ová vypovídala nepravdu. Soud odvolací označuje tyto okolnosti za nepřípustné novoty, čemuž dovolání odpírá, hledíc prokázati, že žalovaná se o okolnostech těch dověděla teprve po vynesení rozsudku prvé stolice a že okolnosti ty přivádí pouze a jedině proto, by soudu dokázala, že výpověď svědkyně nebyla správná a z toho důvodu, aby soud přiměla k opakování důkazu toho. Dovolání patrně tím chce říci, že nové okolnosti ty směřují toliko k doličení odvolacího důvodu nesprávného ocenění důkazu svědeckého a pokládá je proto dle § 482 druhého odstavce c. ř. s. za přípustné. Názor dovolání jest nesprávný, vycházíť z nesprávného pojetí předpisu § 482 c. ř. s. Mluví-li zde zákon o nových skutečnostech a důkazech, směřujících toliko k dolíčení odvolacích důvodů, jest patrno, že míněny jsou tím jenom takové skutečnosti a důkazy, jež směřují k doličení odvolatelem tvrzené nesprávnosti rozsudku prvé stolice bez dotčení se jeho skutkového podkladu. Skutečnosti a důkazy ty smějí míti za účel toliko a výhradně doličení, že rozsudek prvého soudu na tom skutkovém podkladu, na němž byl vydán, jest nesprávný. Jakmile by však nová skutečnost, teprve v řízení odvolacím uváděná, se dotýkala i skutkového podkladu rozsudku prvého soudu, jest vyloučena, byt měla zdánlivě působiti dolíčení odvolacího důvodu. Z toho plyne, že zákon v § 482 odstavec druhý c. ř. s. nemá na mysli jakýkoli důvod odvolací, nýbrž jen takový, při němž nové skutečnosti, uváděné k doličení jeho, nechávají skutkový stav věci, jaký byl v prvé stolici, zcela nedotknutým. Takovým odvolacím důvodem však není odvolací důvod nesprávného ocenění důkazů, neboť při něm každá nová skutečnost nebo důkaz »k dolíčení jeho« uvedený musí nutně zasáhnouti rušivě i ve skutkový stav věci v prvé stolici sebraný, a jest proto s tímto odvolacím důvodem uvádění nových skutečností a důkazů naprosto nesrovnatelno. (Hora, Odvolání str. 70 a 71, podobně Neumann, § 467 k čís. 4 ad b). Dlužno nyní přihlédnouti k tomu, zdali a pokud zásada právě uvedená platí také v řízení o rozluku manželství. Dle posledního odstavce § 13 zákona ze dne 22. května 1919, čís. 320 sb. z. a n. jest ve sporech o rozluku postupovati podle předpisů platných o tom, jak vyšetřovati a posuzovati neplatnost manželství. Sedes materiae, v níž jsou obsaženy zásady, dle nichž v řízení o neplatnost (a tedy i o rozluku) manželství postupovati dlužno, jest dvor. dekret ze dne 23. srpna 1819, čís. 1595 sb. z. s., jenž vyslovuje i zásadu, že ve sporech těch dlužno v podstatě postupovati podle všeobecných zásad právního řízení ve věcech sporných (nyní ovšem dle platného civilního řádu soudního z r. 1895, dle čl. II. uvoz. zák. k с. ř. s.), ovšem ale jen tak, jak toho pojem a účel vyhledávání z moci úřední konaného vyžaduje (1 cit. dv. dekr.). Zásadu tu vyslovuje také § 13 dv. d. pro spory o neplatnost a rozloučení manželství. Smysl citovaných ustanovení dv. dekretu jest tudíž ten: civilní řád soudní má tvořiti podklad a všeobecný rámec, o němž zásada vyhledávací uplatňovati se má; to platí tam, kde podkladu a rámce toho lze užíti bez újmy zásady vyhledávací, tam však, »kde by pojem a účel vyhledávání z moci úřední konaného« byl zachováváním předpisů všeobecného řízení sporného dotčen, sluší dáti přednost zásadě vyhledávací na újmu těchto všeobecných zásad soudního řádu. § 14 cit. dv. d. praví, že dlužno důvody pro neplatnost nebo rozloučení manželství v plné světlo postaviti, ale i přísně zkoumati a vůbec jednání tak vésti, aby neplatnost manželství anebo právo na rozloučení jeho bylo buď jasně prokázáno, anebo aby se nemožnost tohoto důkazu nade vší pochybnost ukázala. Vzhledem k tomuto ustanovení nebude lze pochybovati o tom, že by se vyloučením novot v řízení odvolacím tento účel zásady vyhledávací zmařil, a že zastávajíce platnost § 482 c. ř. s. i v řízení o neplatnost a rozluku manželství, obětovali bychom v řízení opravném zásadu vyhledávací v odporu s principem vysloveným v § 1 a 13 cit. dvor. dekr. Zbývá proto důsledek opačný: zásada nepřípustnosti novot v řízení odvolacím musí ustoupiti v řízení o neplatnost a rozluku manželství zásadě vyhledávací. Avšak dlužno zdůrazniti, že i novoty, teprve ve vyšší stolici uváděné, musí se vztahovati na důvod neplatnosti nebo rozluky manželství, a to na onen důvod, jenž byl předmětem jednání v stolici prvé (to neplatí, pokud jde o neplatnost manželství pro překážku veřejnoprávní, ovšem nikoli důsledkem zásady vyhledávací, nýbrž zásady oficielní). To plyne z ustanovení zákona. Mluvíť § 99 obč. zák. o »uvedené překážce manželství«, rovněž tak čl. VI.čís. 1 uvoz. zák. k с. ř. s. § 14 dv. dekr. žádá, aby »důvody pro neplatnost nebo zrušení manželství uvedené byly plně osvětleny«, stejně i § 10 min. nař. z r. 1897, § 17 dvor. dekr. ukládá obhájci manželského svazku, aby si opatřil informaci o okolnostech uvedených jako důvod rozloučení nebo neplatnosti; § 4 dvor. dekr. výslovně předpisuje, aby ve sporech o rozvod nebyly vměšovány soudem příčiny rozvodu, jež stranami tvrzeny nebyly, kteréžto ustanovení stejně platí dle § 13 dvor. dekr. i ve sporech o rozluku manželství. Vztahuje se tedy zásada vyhledávací na důvod neplatnosti nebo rozluky nmaželství, a to na důvod v řízení před první stolicí uplatňovaný. Pramen, z něhož zásada vyhledávací prýští, jest zájem veřejný, který jednak snaží se přivoditi rozvázání svazků na venek ve formách manželství vystupujících, ačkoli jich podle platného řádu právního za manželství považovali nelze (týče se neplatnosti manželství), jednak se snaží zabrániti tomu, aby platně uzavřená manželství byla manžely libovolně rozvazována (týče se rozloučení manželství). V otázce rozloučení manželství žádá zájem veřejný, aby manželství jednou platně uzavřené nebylo vůbec rozlučováno za života manželů. Tohoto ideálu však nelze dosíci a proto uplatňuje se veřejný zájem aspoň v tom směru, že jednak stát stanoví sám přesně důvody rozluky manželství, jednak ve snaze, znemožniti, by těchto důvodů nebylo zneužíváno, žádá, aby důvod rozloučení byl vždy co nejbezpečněji zjištěn. Tohoto zájmu veřejného však není v otázce, zda jednoho z manželů a kterého z nich stíhá vina na rozluce; stát na tom zájmu nemá, poněvadž výrok v tom směru má ponejvíce význam pro uspořádání majetkových poměrů rozloučených manželů, týká se tedy sféry soukromoprávní. Jak shora již bylo uvedeno, jest i ve sporech manželských v podstatě postupovati podle všeobecných zásad c. ř. s., ovšem pokud toho pojem a účel vyhledávání z moci úřední konaného vyžaduje. V otázce zavinění však vzhledem k tomu, co právě řečeno, ani pojem ani účel zásady vyhledávání toho nevyžaduje, aby bylo zjištěno, na čí straně jest vina na rozluce manželství. Nemá proto zásada vyhledávání v teto otázce průchodu, a důsledkem toho platí neobmezeně zákaz novot v řízení odvolacím v § 482 c. ř. s. vyřčený. Jak odvolací soud správně k tomu poukázal, neuplatňovala žalovaná cizoložství žalobcovo jako důvod pro rozluku manželství, naopak domáhala se zamítnutí žalobní žádosti za rozloučení manželství — a na tom stanovisku stála i v odvolání a stojí i v dovolání — a pouze in eventum, že by na rozluku bylo uznáno, navrhovala, by vinným na rozluce byl uznán žalobce. Uplatňovala tedy cizoložství manželovo pouze jako podklad pro uznání zavinění žalobcova na rozluce manželství. Právem proto nemohl odvolací soud, vázán jsa ustanovením § 482 c. ř. s., přihlížeti k novým okolnostem a průvodům v tom směru teprve v řízení odvolacím nabídnutým, a jest zcela lhostejno, zdali žalovaná o okolnostech těch se dověděla teprve po vynesení rozsudku prvé stolice; cestu, kterou v takých případech nastoupiti, ukazuje § 530 c. ř. s. Nelze tedy v tom, že odvolací soud nevyhověl návrhu na opakování důkazu svědkyněmi S-ovou a V-ovou, shledávati neúplnost řízení odvolacího dle § 503 čís. 2 c. ř. s.

Citace:

č. 1626. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 405-408.