NPD documents search: Boh. adm., 7 (1925), sv. 2

Čís. 15916.

Postoupený dlužník jest oprávněn vznésti námitku nedovolené úmluvy ve smyslu § 55 vyr. ř. i tehdy, když uznal vůči postupníkovi postoupenou pohledávku, dokáže-li, že postupník musel věděti, že postoupený dlužník byl neschopen platiti v době sjednání nedovolené úmluvy.
(Rozh. ze dne 11. března 1937, Rv I 1514/35.)
Proti žalobě, podané postupnicí na zaplacení postoupené pohledávky 9000 Kč, kterouž jistinu žalovaný výslovně vůči žalobkyni uznal a zavázal se zaplatiti jí postoupenou pohledávku nejdéle do 15. dubna 1933, namítl žalovaný mimo jiné též to, že postup uvedené pohledávky jest neplatný, ježto se stal v souvislosti s vyrovnacím řízením o jmění postupitele Čeňka B., ve kterém vystupovala žalobkyně jako vyrovnací věřitelka. Soud prvé stolice žalobu zamítl. Důvody: Jak je ze spisů o vyrovnacím řízení Čeňka B. patrno, bylo usnesením krajského soudu civilního v B. po postupu zažalované pohledávky zahájeno o jmění Čeňka B. vyrovnací řízení, které bylo věřiteli přijato. K vyrovnacímu řízení přihlásil žalobce svoji pohledávku za Čeňkem. B. ve výši 21174 Kč 70 h. Dle § 55 vyr. ř. jest neplatná úmluva dlužníka, kterou se z podnětu vyrovnacího řízení nebo jen z nějaké vzdálené souvislosti s ním poskytují některému věřiteli zvláštní výhody proti ostatním věřitelům. Vzdálená souvislost s vyrovnáním jest tu i tehdy, musil-li si dlužník býti vědom, že nebude s to, aby splnil své splatné závazky. Že Čeněk B. si toho musil býti vědom, vyplývá z obsahu vyrovnacích spisů, zejména ze seznamu věřitelů dlužníkem předloženého. Jest proto postup pohledávky Čeňka B. žalobci nicotný ve smyslu uvedeného ustanovení vyrovnacího řádu. Odvolací soud nevyhověl odvolání. Důvody: Odvolatelce nelze přisvědčiti v tom, že podle § 55 vyr. ř. jest dlužníkem rozuměti jedině toho, kdo již učinil návrh, aby o jeho jmění bylo zahájeno vyrovnací řízení. Nic podobného nelze z řečeného zákonného ustanovení vyčísti a naopak plyne zejména z ustanovení druhého odstavce § 55 vyr. ř., že zákon má na mysli poskytování výhod věřitelům též již v době před zahájením vyrovnacího řízení resp. před podáním návrhu na zahájení tohoto řízení, neboť by jinak nemluvil o úměrnosti úplaty hospodářskému stavu dlužníkovu v době, kdy došlo k postupu pohledávky. Ještě zřetelněji jest vyjádřeno to, že se zákaz poskytování zvláštních výhod věřitelům týká též doby před zahájením vyrovnacího řízení, v § 47 starého vyrovnacího řádu (srv. poslední větu). Tím spíše to platí od zavedení nového vyr. řádu, ježto § 55 nového vyrovnacího řízení byl dosah § 47 starého vyrovnacího řádu rozšířen. Odvolatel se .neprávem dovolává ustanovení § 10 vyr. ř., neboť ustanovení to má postihnouti ty případy, na něž se nehodí speciální ustanovení § 55 vyr. ř., tedy nedotýká se poskytování zvláštních výhod věřitelům, kteří tu již jsou, nýbrž vyslovuje všeobecný zákaz, že vyrovnací dlužník nesmí nově uzavírati jistá, tam vyjmenovaná právní jednání. Není tudíž výklad § 55 vyr. ř. v rozporu s ustanovením § 10 vyr. ř. Prvý soud při svém rozhodnutí vycházel z předpokladu majícího oporu v obsahu vyrovnacích spisů Kv 140/33. Tento předpoklad odvolatel ani nenapadá, nýbrž snaží se jen dovoditi. že Čeněk B. neměl úmyslu poskytnouti žalující straně zvláštní výhodu a že podobný úmysl nemohl býti žalobci znám. Než nehledě na vlastní seznání žalobkyně, že žádala na dlužníkovi Čeňku B. dodání 2 ložnic proto, že od něho nemohla dosíci zaplacení své větší pohledávky za dodané dýhy, z čehož plyne, že jak dlužníku, tak i žalující firmě musela býti známa neutěšená finanční situace Čeňka B., nepředpokládá ustanovení § 55 vyr. ř. průkazu nějakého zvláštního úmyslu dlužníkova poskytnouti věřiteli zvláštní majetkovou výhodu na úkor ostatních věřitelů, nýbrž stačí skutečnost, že zvláštní výhoda fakticky poskytnuta byla, třebas jen z nějaké vzdálené souvislosti s vyrovnacími řízením. O takové souvislosti pak nelze pochybovati tam, kde, jako je tomu v souzené věci, byl dlužník v době poskytnutí zvláštní výhody již insolventním, t. j. nebyl s to, aby plnil své splatné závazky, což jest právě podle § 1, odst. 1, vyr. ř. materiální podmínkou návrhu, aby bylo zahájeno vyrovnací řízení o jmění dlužníkově. Rozhoduje tudíž, kdy nastala insolvence dlužníkova, a nikoli, že dlužník teprve později navrhl zavedení vyrovnacího řízení, ačkoli k tomu byly předpoklady již v době poskytnutí zvláštní výhody věřiteli. Nemůže býti pak pochyby ani o tom, že ujednání, o něž žalující firma svůj nárok opírá, bylo zvláštní výhodou ve smyslu § 55 vyr. ř., neboť se jím zakládalo dle vlastního tvrzení žalující firmy zajištění její pohledávky vůči dlužníku, a to zajištění, na něž žalobkyně se stanoviska ostatních věřitelů dlužníkových neměla nároku. Není proto třeba řešiti, zda to byl pouhý postup pohledávky či asignace.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Vyrovnacím řízením ve smyslu § 55 vyr. ř. jest rozuměti i takové vyrovnací řízení, které v době dotčené úmluvy sice ještě nebylo zahájeno, ale pro jehož zahájení byl tu již tehda zákonný předpoklad, totiž insolvence dlužníkova, která pak byla také příčinou k skutečnému zahájení vyrovnacího řízení. Otázka, zda se stala určitá úmluva z podnětu vyrovnacího řízení, ať již tehdy zahájeného, či teprve očekávaného, nebo třeba jen z nějaké vzdálené souvislosti s ním, jest otázkou právní, kterou řeší soud na základě skutkových okolností ve sporu zjištěných. Tuto .právní otázku rozřešily v souzené věci nižší soudy úplně správně. Vývody dovolání nevyvrátily odůvodnění napadeného rozsudku v tom směru. Z dopisu dlužníka Č. B. bez data, z prohlášení žalovaného ze dne 1. března 1933, ze všech předložených listin a také z vlastního přednesu žalobkyně plyne nepochybně, že tu nejde o poukázku (asignaci), nýbrž o postup pohledávky, při němž žalovaný uznal dluh vůči postupnici-žalobkyni. Odvolací soud vycházel z toho, že dovolatelka již v době postupu musela o tom věděti, že Č. B. jest neschopen placení. Tento základ rozsudku odvolacího soudu nebyl žalobkyní zákonným způsobem vzat v odpor, pročež jest dovolacímu soudu z něho vycházeti. Podle toho není dovolatelka poctivým příjemcem postoupené pohledávky ve smyslu § 1396 obč. zák. a tím spíše žalovaný může proti ní uplatňovati i námitku prýštící z ustanovení § 55 vyr. ř.

Citace:

Čís. 15916. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/1, s. 319-321.