NPD documents search: Váž. tr., 11 (1929)

Čís. 3511.

Ochrana republiky (zákon ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n.).
Trestný čin podle § 14 čís. 1 zákona je dokonán již předsevzetím pobuřování, pronesením závadných výroků bez ohledu na to, jaký dojem, účinek a výsledek v posluchačstvu přivodí.
Pojem »pobuřování« nevyžaduje řeč vášnivou, opakování týchž myšlenek týmiž nebo podobnými slovy, aby posluchači byli »zpracování« v intencích řečníkových. I zdánlivě klidnou, prostou řečí, pronesenou třeba spíše s hlediska hospodářského než politického, může býti podle úmyslu řečníka mysl posluchačů sváděna k úvahám zahroceným proti vlastnímu státu pro jeho vznik, proti jeho samostatnosti, ústavní jednotnosti nebo demokraticko-republikánské formě. Je-li taková řeč svými nepravdami nebo přeháněním skutečnosti a drastičtějším líčením způsobilou ono nepřátelské smýšlení proti státu v onom směru vyvolati, jest pobuřováním, při čemž nemá významu, zda základem jejím jest program politické strany.
Resoluce na konci schůzí předčítané a usnášené jsou svým smyslem jenom zhuštěným výtahem předcházejících slovních projevů řečníka a shrnutím jeho hlavních myšlenek.
I část programu politické strany (»revoluce se blíží«) jest zprávou ve smyslu § 18 čís. 2 zákona, je-li sdělována nebo rozšiřována jako skutečnost.
Spadá sem výrok: »V celém světě se opět haraší zbraněmi, připravuje se nová světová válka proti Rusku.«
Pokud státní zástupce může uplatňovati zmatek čís. 10 § 281 tr. ř., neshledal-li soud ve výroku: »V daném okamžiku narukujeme, ale jako socialisté a ne jako ochránci kapitalismu, nehrozíme nikomu, ale také se nebojíme. Víme, že se blíží revoluce a ta volá: Já jsem byla, jsem a budu nositelkou budoucnosti, která odstraní kapitalismus« — skutkovou podstatu podle § 15 čís. 3 zák. na ochr. rep., podřadiv jen část výroku toho ustanovení § 18 čís. 2 zák. na ochr. rep.
(Rozh. ze dne 6. června 1929, Zm I 633/28.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací po ústním líčení zavrhl zmateční stížnost obžalovaného Josefa W-a do rozsudku krajského soudu v České Lípě ze dne 23. června 1928, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným přečiny podle § 14 čís. 1 a podle § 18 čís. 2 zákona na ochranu republiky ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n.; naproti tomu vyhověl zmateční stížnosti státního zastupitelství do téhož rozsudku, pokud jím byl obžalovaný Josef W. podle § 259 čís. 3 tr. ř. sproštěn z obžaloby pro zločin podle § 15 čís. 3 téhož zákona, zrušil napadený rozsudek, pokud jím byl obžalovaný podle § 259 čís. 3 tr. ř. sproštěn z obžaloby pro zločin podle § 15 čís. 3 zákona na ochranu republiky v tomto osvobozujícím výroku a důsledkem toho i ve výroku o trestu o výrocích s tím souvisejících jako zmatečný a věc vrátil soudu první stolice, by ji v rozsahu zrušení znova projednal a o ní rozhodl, přihlížeje k právoplatnému výroku odsuzujícímu stěžovatele pro přečin podle § 14 čís. 1 a § 18 čís. 2 zákona na ochranu republiky.
Důvody:
I. Zmateční stížnost obžalovaného uplatňuje po stránce formální důvody zmatečnosti podle § 281 čís. 4 a 5, po stránce hmotně-právní podle § 281 čís. 9 a), 10 tr. ř.; nelze jí však přisvědčiti v žádném směru. Při hlavním přelíčení učinil stěžovatel návrh na výslech svědků Františka R-e a Františka N-ého o tom, že mluvil klidně, nikterak vášnivě, že nebyl v řeči přerušen, nedal podnět k napomenutí, posluchači na jeho řeč nijak neodpovídali a neopakovali jeho výroky. Nalézací soud návrh ten zamítl jako nerozhodný. Uplatňuje-li stížnost zamítnutí tohoto návrhu jako porušení zásady trestního řízení o právu obžalovaného na zákonnou obhajobu, bylo by lze s ní souhlasiti jen, kdyby byl důkaz veden o okolnostech důležitých pro skutková zjištění, jež svým významem zasahují podstatné znaky skutkové podstaty trestného činu. Rozsudek však právem pokládá za bezvýznamné, zda obžalovaný mluvil klidně či vášnivě, zda ho zástupce vlády při řeči napomenul a zda posluchači na jeho projevy odpovídali, ježto trestný čin podle § 14 čís. 1 zák. na ochr. rep. jest dokonán již předsevzetím pobuřování, pronesením závadných výroků, bez ohledu na to, jaký dojem, účinek a výsledek v posluchačstvu přivodí; jest lhostejno, zda uznal vládní komisař potřebnými řečníka napomenouti či nikoliv, není ani rozhodným, kdy jeho úřední zpráva o schůzi došla na soud jako trestní oznámení. To co právě uvedeno, platilo by ostatně i v tom případě, kdyby se v onom průvodním návrhu rozumělo slovům »neopakovali jeho výroky« tak, že obžalovaní neopakovali výroky. Míní-li stížnost, že bylo především nutno zjistiti doslov a smysl řeči obžalovaného, stačí poukázati na průvodní návrh stěžovatelův, jak jest protokolován, že v tom směru vůbec nebyl veden důkaz, rovněž i na doslov rozsudku, který doslov i smysl řeči obžalovaného náležitým způsobem zjišťuje. Zmateční stížnost vytýká rozsudku též vnitřní rozpor a nedostatek logického odůvodnění (§ 281 čís. 5 tr. ř.), ježto prý z resoluce, jak je rozsudkem výslovně zjištěno, přečtené spoluobžalovaným Františkem R-em, usuzuje na vinu obžalovaného Josefa W-a, a na jejím podkladě zjišťuje pobuřující význam jeho řeči. Stížnost však přehlíží, že rozsudek při společném odůvodnění pobuřujícího významu řečí obou obžalovaných s hlediska skutkové podstaty přečinu podle § 14 čís. 1 zák. na ochr. rep., jakož i jejich úmyslu, shledává ve slovných projevech těch veškeré podstatné náležitosti deliktu toho nejen z důvodu vzájemné jich spojitosti, pokud se týče z důvodu spojitosti řeči (též stěžovatelovy) s resolucí, nýbrž výslovně také praví a odůvodňuje, že smysl, význam a dosah výroku jest již sám o sobě pobuřující (ve spojitosti s celou řečí obžalovaného). Avšak i použití významu a smyslu resoluce R-em přečtené pro vysvětlení povahy a obsahu slovního projevu W-ova nebylo by porušením zákonů logického myšlení, an podle zjištění rozsudku řečníkem na schůzi byl obžalovaný Josef W., kdežto R. byl pouhým předsedou, jenž schůzi zahájil a ke konci resoluci přečetl; jsouť resoluce na konci schůzí předčítané a usnášené vždy smyslem, svým jen zhuštěným výtahem předcházejících slovních projevů řečníka a shrnutím hlavních jeho myšlenek.
Zmateční stížnost, která věcně popírá trestnost zjištěných výroků, neprovádí vůbec číselně uplatňovaný zmatek podle § 281 čís. 10 tr. ř.; pokud pak doličuje jejich nezávadnost a tvrzení, že podřaděním jich pod skutkové podstaty přečinů podle § 14 čís. 1 a § 18 čís. 2 zák. na ochr. rep. byl nesprávně zákon vyložen, neprovádí z větší části zmatek po zákonu, ježto, nepřihlížejíc ke skutkovým zjištěním nalézacího soudu svémocně jednotlivé výroky vykládá a takto způsobem podle zákona nepřípustným sama si ustrojuje jiný skutkový děj. Rozsudek podřadil pod § 14 čís. 1 zák. na ochr. rep. výrok stěžovatelův: »Zdejší panující třídy mohly se poučiti ze své revoluce v roce 1918, kterou nemohli rakouští četníci potlačiti. Titíž lidé myslí dnes, že revoluční duch dá se zadržeti bajonety. Revoluční duch bude žíti i za zdmi žaláře«. Odpovídá smyslu a významu výroku toho, že rozsudek spatřuje v něm »působení na posluchače, by v nich bylo vyvoláno smýšlení československému státu nepřátelské a byly takto ohrožovány statky chráněné v § 14 čís. 1 zák. na ochr. rep., by u posluchačů bylo vyvoláno nadšení pro myšlenky, které jsou v přímém rozporu s ideou zdejšího státu, založeného na demokraticko-republikánské formě.« Rozsudek odůvodňuje smysl ten jak výrokem samotným, tak i obsahem a významem celé řeči stěžovatelovy. V ní se obžalovaný zmínil, že ruská revoluce byla pokynem pro revoluci světovou, tato však pro zradu sociálních demokratů nemohla býti provedena; také u nás vypukla v roce 1918 revoluce a československý proletariát měl skliditi její ovoce; nestalo se tak proto, že nebyla provedena po ruském vzoru. Jest zjevné, že výrok »Zdejší panující třídy... atd.« rozsudkem zjištěný navazuje na myšlenky před tím pronesené a povzbuzuje k revolučnímu snažení i za zdmi žaláře, má na mysli domnělý neúspěch zdejší revoluce v roce 1918, kdy československý stát byl ustaven ve formě demokratické republiky a nikoliv po vzoru ruském, sovětském. Zmateční stížnost se mýlí, domnívajíc se, že pojem »pobuřování« vyžaduje řeč vášnivou, opakování týchž myšlenek, týmiž neb podobnými slovy, aby posluchači byli »zpracováni« v intencích řečníkových. I zdánlivě klidnou, prostou řečí, pronesenou třeba spíše s hlediska hospodářského než politického, může býti podle úmyslu řečníka mysl posluchačů sváděna k úvahám zahroceným proti vlastnímu státu pro jeho vznik, proti jeho samostatnosti, ústavní jednotnosti nebo demokraticko-republikánské formě. Je-li taková řeč svými nepravdami nebo přeháněním skutečností a drastičtějším líčením způsobilou ono nepřátelské smýšlení proti státu v řečeném směru vyvolati, jest »pobuřováním«, při čemž nemá významu, zda základem jejím jest jen program politické strany.
Zmateční stížnost není v právu ani ve směru odsuzujícího výroku pro přečin podle § 18 čís. 2 zák. na ochr. rep. Snaží-li se doložiti případnou pravdivost výroku o příští válce tvrzením, že podle novinářských zpráv i po všech odzbrojovacích konferencích válka v budoucnosti není nijak vyloučena, stačí poukázati na zjištěný výrok: »V celém světě se opět haraší zbraněmi, připravuje se nová světová válka proti Rusku«, který má naprosto jiný význam a přináší zprávu o bezprostřední blízkosti určité války. Z výroku uvedeného pod IV. rozsudku podřazuje rozsudek skutkové podstatě přečinu podle § 18 čls. 2 zák. na ochr. rep. jen slova »revoluce se blíží«. Stížností popřené vědomí obžalovaného, že se nepravdivými zprávami poškozuje bezpečnost státu a veřejný pořádek, jest popření zjištění rozsudkových, proti nimž v tom směru nejsou činěny formální výtky. Jest mylným názor zmateční stížnosti, že výroky stěžovatelovy nejsou »zprávou« ve smyslu § 18 zák. na ochr. rep., poněvadž prý jsou pouhým přiznáním se k programu strany komunistické. I část programu politické strany (»revoluce se blíží«) je-li sdělována nebo rozšiřována jako skutečnost, jest »zprávou«, jak ji má na mysli ono trestní ustanovení, a ježto podle skutkových zjištění rozsudkových zpráva ta, právě tak jako zpráva o harašení zbraněmi a o připravování světové války proti Rusku, jakož i sdělení
Trestní rozhodnutí XI. 22 jich mělo veškeré další znaky v zákoně tom uváděné, bylo podřadění této činnosti obžalovaného pod § 18 čís. 2 zák. na ochr. rep. po právu.
II. Ohledně zmateční stížnosti státního zastupitelství bylo předem uvážiti, zda přísluší státnímu zastupitelství vůbec zmateční stížnost z důvodu, že výrok obžalovaného W-a v bodě IV. napadeného rozsudku zjištěný nebyl podřaděn ustanoven § 15 čís. 3 zákona na ochranu republiky, an se soud tímto výrokem výslovně v rozsudku obírá, podřadiv jej ustanovení § 18 čís. 2 zákona na ochranu republiky. Neboť zákon uznává za zmatek, když skutek, na němž se rozhodnutí zakládá, byl nesprávným výkladem uvažován podle trestního zákona, který se k němu nevztahuje (§ 281 čís. 10 tr. ř.), ne však, když nebyl uvažován také podle zákona, který by se naň při správném právním posouzení vztahoval. Avšak, ježto soud na onom místě přihlížel jen k části výroku IV., totiž k slovům »revoluce se blíží«, nechav stranou ostatní část výroku pod IV. zjištěného, není proti uplatňování této vady jako zmatečností státním zastupitelstvím v neprospěch obžalovaného závady. Rozsudek zjišťuje, že obžalovaný za své řeči pronesl též výrok: »V daném okamžiku narukujeme, ale jako socialisté a ne jako ochránci kapitalismu, nehrozíme nikomu, ale také se nebojíme. Víme, že se blíží revoluce a ta volá: Já jsem byla, jsem a budu nositelkou budoucnosti, která odstraní kapitalismus«, neshledal však, jak to činí obžaloba, ve výroku tom objektivní skutkovou podstatu zločinu podle § 15 čís. 3 zák. na ochr. rep., považuje doslov ten za příliš všeobecný, jeho smysl a význam nejsou prý způsobilé vyvolati v posluchačích rozhodnutí k porušení zákona vůbec a vojenského zákona zvláště; jinými slovy nejsou způsobilé popuzovati k tomuto účelu. Stížnost právem vytýká rozsudku, že posuzuje výrok ten osamoceně a že nepřihlíží k jeho souvislosti s ostatní řečí obžalovaného. V tom směru skutečně rozsudek jest kusým, přecházeje při zjišťování smyslu oněch slov mlčením řadu rozhodných skutkových okolností rozsudkem rovněž na jiném místě zjištěných. Přehlíží, že účelem oné veřejné schůze byla oslava desetiletého trvání sovětské republiky, že jsoucnost tohoto státního útvaru podle obsahu řeči byla označena jako úspěch proletariátu, že v souvislosti s tím bylo pobuřováno proti demokraticko-republikánské formě československého státu, že bylo zdůrazněno, že vláda ruských sovětů má spojence v proletariátu všech států kapitalistických a, ač se v roce 1918 nepodařilo provésti tu revoluci po vzoru ruském, nedá se revoluční duch potlačiti. Vládě vytknuto, že stojí na straně podnikatelů, což v Rusku by nebylo možné. Ať se dá dělnické třídě moc, a tato si vše vyřídí sama. Hned na to řečník prohlásil, že v celém světě opět se haraší zbraněmi a že se připravuje nová světová válka proti Rusku a v souvislosti s tím pronesl, závadný výrok. Přihlížeje ke spojitosti jednotlivých myšlenek a sdělení řečníka byl by se nalézací soud musil zabývati též otázkou, jaký význam jest přiznati obratu »v daném okamžiku«, zda předchozí připomínka revolučního ducha, jakož i sdělení o přípravách k nové válce a doslov o blízkosti revoluce nedává slovům těm, význam »v případě revoluce neb vypuknutí války« a zda výrok »narukujeme jako socialisté a ne jako obránci kapitalismu« vzhledem k předcházejícímu vyzvednutí významu sovětského Ruska pro proletariát, projevu lítosti, že revoluční převrat v Československu v roce 1918 nebyl proveden po ruském vzoru, jakož i vzhledem k označení čsl. vlády za pomocnici podnikatelů nenapovídá až příliš zřetelně, že jest úkolem dělnictva použíti případné války k uskutečnění revolučních cílů a nedbati tudíž v takový okamžik příkazů vlády a vojenských orgánů. Kdyby byl nalézací soud přihlížel ke všem oněm částem řeči v souvislosti se závadným výrokem, byl by zajisté musil též podrobiti úvaze, zda takto obžalovaný oním doslovem nepůsobil na cit a na vůli posluchačů, by vyvolal v nich rozhodnutí »v daném okamžiku«, t. j. až by co vojíni v případě války nebo vnitřních nepokojů byli povoláni ke svým vojenským oddílům, porušiti zákon neuposlechnutím vojenského rozkazu, po případě vzpourou, a zda takto jeho řeč neměla veškeré význačné znaky podněcování k vojenským zločinům ve smyslu § 15 čís. 3 zák. na ochr. rep. Ježto rozsudkový výrok o rozhodných skutečnostech trpí proto vylíčenou neúplností, bylo rozsudek v této části zrušiti jako zmatečný ne sice podle § 281, čís. 9 a) tr. ř., jehož se stížnost číselně nesprávně dovolává, nýbrž podle § 281 čís. 5 tr. ř., kterýžto zmatek věcně provádí, a věc podle § 288 čís. 1 tr. ř. vrátiti soudu prvé stolice, by ji v rozsahu zrušení znova projednal a rozsoudil, při čemž bude mu přihlédnouti při výměře trestu k nezrušenému právoplatnému odsuzujícímu výroku pro přečin podle § 14 čís. 1 a § 18 čís. 2 zák. na ochr. rep.

Citace:

Čís. 3511.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1930, svazek/ročník 11, s. 354-359.