NPD documents search: Váž. civ., 7 (1925), sv. 1

Čís. 4282.

Ve smluvené úplatě za prvé provozování filmu jest obsažena jednak úplata za veřejné provozování filmu, jednak úplata za první provozování. Nedošlo-li k provozování pro osobní překážku nájemcovu, musí sice nájemce nájemné zaplatiti, jest však oprávněn sraziti si to, čeho docílil pronájemce propůjčením výhody prvého provozování jinému nájemci.
(Rozh. ze dne 21. října 1924, Rv I 1058/23.)
Žalobkyně přepustila žalovanému majiteli kina »Urania« v L., k prvnímu provozování v L. a okolí film s názvem »Anita Berberová ve svých tancích« na dobu od 28. dubna do 4. května 1923 za úplatu 2000 Kč. Žalovaný film ten vrátil ihned žalobkyni, poněvadž mu nebylo možno ho provozovati a žalobkyně přenechala ihned film ten k provozování majiteli kina »Reformkino« v L., Jindřichu S-ovi za 1500 Kč pro dobu od 5. do 13. května 1923, kdež byl film ten také a to poprvé v L. provozován. V době od 28. dubna do 4. května 1923 nebyl film ten nikde hrán. Žalobě, domáhající se na žalovaném zaplacení 2090 Kč, oba nižší soudy vyhověly. Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc prvému soudu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Přisvědčiti dlužno dovolateli, že přenechání filmu k prvému provozování v určitém místě za úplatu jest úplatným přepuštěním práva k výhradnému veřejnému provozování filmu v tomto místě (§ 23 zákona o právu původském ze dne 26. prosince 1895, čís. 197 ř. z.). Ve smluvené úplatě, byť i byla stanovena pouze jednotně, jest zahrnuta úplata dvojí: 1. úplata za veřejné provozování filmu jako věci nespotřebitelné po určitou časově obmezenou dobu, ve kterémžto ohledu jest úplata rovna pachtovnému (§ 1090 obč. zák.) a 2. úplata za první, nebo-li výhradné právo provozovací v určitém místě, úplata za premieru, za přenechání spotřebitelného práva k prvému provozování, které se jedním použitím v tom kterém místě úplně spotřebuje. Že tomu tak, jest vidno z toho, že úplata za reprisu bývá, jak jest notorickým, menší, než úplata za premieru, což ostatně i z výpovědí svědků v tomto sporu vyslechnutých, Jindřicha S-a a Edvarda W-a vysvítá. Jest to také přirozené, neboť za novinkou se lidé více honí, novinka více táhne a má v zápětí větší nával obecenstva do divadla, než film již po jistou dobu v témže místě, byť i v jiném divadle, provozovaný. Že větší úplata umluvena byla za první provozování v L. vědomě a že odpovídalo vůli stran, aby za prvenství v provozování byla placena odměna vyšší, než se jinak platila za provozování druhé neb třetí, nebo za provozování současné ve více divadlech, vidno z toho, že již do smlouvy se žalovaným bylo výslovně pojato ustanovení, že 2000 Kč se platí za »první« provozování v L. Jest sice též zjištěno prvým soudem, že úplata 1500 Kč za provozování téhož filmu v »Reformkinu« nebyla výslovně smluvena jako právě úplata za »první« provedení, avšak svědek S. udává, že úplata ta byla rovna úplatě za první provozování a že po druhé by se film ten v L. vůbec nedal provozovati, kdyby byl býval již předveden v Uranii, tedy že by zaň byl jako za reprisu byl nezaplatil buď vůbec ničeho, nebo rozhodně méně než 1500 Kč. Nesporno tedy, že premiera filmu toho byla provedena v Reformkinu a že žalující firma žádá žalobou na žalovaném zaplacení 2000 Kč, ač v nich jest obsaženo nejen pachtovné, nýbrž i úplata za premieru, které však žalovaný neprovedl, nýbrž majitel Reformkina a kterou žalobkyně žalovanému v L. již poskytnouti nemůže. Odvolací soud vidí v ujednání mezi stranami pouze jednu smlouvu nájemní, uzavřenou pod podmínkou, že žalobkyně ani před stanovenou dobou, ani v době té nepřenechá nikomu jinému film ten v L. k provozování. Neprávem, neboť smlouva nájemní má za předmět pouze věci nespotřebitelné, kdežto zde jest předmětem smlouvy výlučně právo k veřejnému provozování filmu, které jest sice též věcí nespotřebitelnou, avšak právo k prvému provozování, které současně bylo přenecháno, jest právem, které se spotřebuje, jak již shora bylo uvedeno, jedním použitím v témž místě a které též již spotřebeno bylo, avšak nikoli žalovaným, nýbrž majitelem »Reformkina«, a poněvadž má větší cenu, než provozování druhé, dodává smlouvě význačný ráz a charakter. Toto právo k prvému provozování filmu v L. zůstalo žalobkyni neporušeno, neztenčeno a nevyčerpáno, když žalovaný filmu ve smluvené době neprovedl, toto právo mohla žalobkyně jinak zpeněžiti v L. propůjčením jinému kinu a též je propůjčením »Reformkinu« zpeněžila a nemůže proto úplatu, kterou za toto právo k prvému provozování v L. již vzala od majitele jiného kina (»Reformkina«), žádati též od majitele kina »Urania«, žalovaného, neboť právo to lze zpeněžiti v tomtéž místě pouze jednou. Lhostejno jest proto pro posouzení tohoto případu, zda mohla žalobkyně onen film ve dnech 28. dubna až do 4. května 1923 přenechati k provozování v jiném městě, neboť zde jedná se o prvé provozování v L. a to mohla pouze jednou propůjčiti. Případ dlužno řešiti dle obdoby §u 1107 obč. zák., dle něhož může pronajímatel, nemůže-li nájemce věci najaté použíti pro překážku, týkající se pouze jeho osoby a nikoli nájemního předmětu, žádati nicméně zaplacení nájemného, musí si však dáti sraziti výhody, jichž docílil tím, že předmět nájemní jinak zpeněžil. I v tomto případě žalovaný jako nájemce filmu nemohl ho použíti následkem osobní překážky, následkem své závislosti na konsorciu Uraniakina, kteréž mu předvedení najatého filmu zakázalo, a proto musí žalovaný pachtovné nicméně zaplatiti, může si však sraziti z pachtovného to, čeho docílila žalobkyně propůjčením téže výhody (prvého provozování) Reformkinu. Nepřihlížev k tomuto zákonnému ustanovení a nepouživ ho na námitky žalovaného, neposoudil odvolací soud věc správně po stránce právní (§ 503 čís. 4 c. ř. s.). Následkem svého nesprávného právního hlediska nepředsevzaly nižší soudy potřebných zjištění o tom, jaké výhody docílila žalobkyně propůjčením téhož filmu Reformkinu ke skutečně prvému provozování v L. (§ 1107 obč. zák.), t. j. úplatou za ono prvenství v provozování, — takže zůstalo řízení v tom směru kusým a neúplným a trpí nedostatkem, který jest způsobilým zabrániti vystižnému probrání a důkladnému posouzení sporného případu (§ 503 čís. 2 c. ř. s.).

Citace:

č. 4802. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 532-534.