NPD documents search: Boh. adm., 7 (1925), sv. 1

Č. 4644.

Státní zaměstnanci: I. Státnímu zaměstnanci, jehož manželství s učitelkou veřejné školy národní bylo soudně rozvedeno, náleží jednotný drahotní přídavek podle II. třídy rodinné, je-li povinen pečovati o výživu rozvedené manželky (§ 6 č. I, odst. 5 zák. z 20. prosince 1922 č. 394 Sb.).
Administrativní řízení. — Řízení před nss-em: II. Je rozhodnutím spr. úřadu, když úřad svému úředníku ve věci požitkové k jeho zakročení toliko »sdělí na vědomí vyjádření účtárny?
(Nález ze dne 25. dubna 1925 č. 5869).
Věc: Ing. Josef L. v B. proti ministerstvu zemědělství, exposituře v Bratislavě o drahotní přídavek.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost. Důvody: Podáním z 30. dubna 1924 žádal st-l presidium expositury min. zeměd. v Bratislavě za vysvětlení, z jakého důvodu mu nebylo vyplaceno s gáží na květen jím požadované výživné na rozvedenou manželku v částce 400 Kč. Podání to dalo zmíněné presidium své účtárně k vyjádření dne 9. května 1924.
Vyjádření účtárny na to dne 14. května pod č. 96/1924 přes podané zní:
»Inž. L. nebyl vyplacen drahotní přídavek na rozvedenou manželku z důvodu, že přídavek tento dosud není poukázán a jmenovaný též dle zdejšího náhledu nemá na něj zákonného nároku, ježto manželka jako učitelka požívá drahotní přídavek z prostředků veřejných a nemůže tudíž na ní býti vyplacen ještě drahotní přídavek z prostředků státních.«
Toto vyjádření dalo presidium zmíněné expositury st-li »na vědomí« pod datem 20. srpna J914.
Ke stížnosti bylo nss-u především zkoumati, je—li tu vůbec rozhodnutí expositury min. zeměd. v Bratislavě, t. j. lze-li ve větě »Panu Ing. J. L. na vědomí, kterou st-li bylo sděleno vyjádření účtárny, spatřovati výrok úřadu, obsahující odepření poukazu drahotního přídavku na manželku z důvodů uvedených ve vyjádření účtárny, t. j. z důvodu, že manželka sama požívá drahotních přídavků z titulu služby veřejné.
Stížnost i žal. úřad (jak jest zřejmo z odvodního spisu) v tomto »dání na vědomí takovéto rozhodnutí vidí. Nss spatřuje ve vyřízení tom projev souhlasu žal. úřadu s názorem účtárny a přijetí názoru toho za svůj, tudíž výrok žal. úřadu.
Ve věci uvážil nss toto:
Na sporu jest otázka, jaký drahotní přídavek přísluší za platnosti zák. č. 394/1922 státnímu zaměstnanci, jehož manželství s učitelkou veř. školy národní bylo rozvedeno, tehdy, je—li povinen pečovati o výživu její. Žal. úřad zodpovídá otázku tu v tom smyslu, že státnímu zaměstnanci takovému náleží jednotný drahotní přídavek ve výměře stanovené pro ovdovělé zaměstnance a nalézá právní základ pro svou odpověď v předpisu § 6 č. I, odst. 5 ve spojení s ustanovením § 6 č. I, odst. 7 zák. č. 394/1922. Stížnost naproti tomu požaduje opírajíc se o slovné znění § 6 č. I, odst. 5 cit. zák. jednotný drahotní přídavek ve výši určené pro ženatého a popírá, že by při řešení otázky té mohlo býti použito ustanovení § 6 č. I, odst. 7 dříve řečeného zákona.
Nss uznal, že jest právní názor, hájený stížností v souhlasu se zákonem. Zákon č. 394/1922 nezměnil v podstatě ničeho na systému rodinných tříd, zavedených dřívějšími předpisy do požitkového práva státních zaměstnanců jako měřítka pro výměru drahotních přídavků, a jsou státní zaměstnanci i pro určení výše jednotného drahotního přídavku, normovaného tímto zákonem, zařazeni do 8 tříd, z nichž I. zahrnuje v sobě svobodné a ovdovělé zaměstnance bez dětí, II. pak ženaté bez dětí a ovdovělé s jedním dítkem. (Srov. čl. V vlád. nař. z 15. února 1923 č. 34 Sb.).
Z této právní zásady připustil však zákon ve svém § 6 celou řadu úchylek, jež uložil jako samostatná právní pravidla do jednotlivých jeho odstavců, číselně od sebe navzájem odlišených a jimiž omezil předeslaný princip o rodinném stavu jako početní pomůcce při určování výše jednotného drahotního přídavku.
Již z této systematiky v úpravě cit. § vyplývá, že sluší na právní pravidla, vyslovená v jednotlivých odstavcích, pozírati jako na samostatné právní normy, a že nelze, pokud zákon sám snad tak nečiní, přiváděti je ve vzájemnou souvislost a z ní usuzovati na určení výše jednotného drahotního přídavku.
Je-li tomu tak, pak nelze ustanovení § 6 č. I, odst. 5 cit. zák., že mají býti rozvedení zaměstnanci na roven postaveni ženatým, jsou-li povinni pečovati o výživu rozvedené manželky, rozuměti jinak, než že obsahuje samostatnou a na jiném ustanovení právně nezávislou normu o tom, podle kterého měřítka má se vyměřiti rozvedenému státnímu zaměstnanci jednotný drahotní přídavek. Při tom musí ovšem vzhledem na všeobecnou dikci zákona »rozvedení zaměstnanci« zůstati bez jakékoli právní relevance skutečnost, požívá-li manželka rozvedeného státního zaměstnance sama drahotního přídavku z titulu své veř. služby, či je-li sama výdělečně činnou, jakož i jakého drahotního přídavku pobíral zaměstnanec tento před tím, než bylo manželství jeho soudem rozvedeno a vyslovena resp. konstatována povinnost pečovati o výživu rozvedené manželky. Řídilť se nárok na pobírání jednotného drahotního přídavku v době té (před rozvodem) jinými hledisky a jinými předpisy, než které upravují otázku právního nároku rozvedeného manžela na přídavek ten.
Tomuto názoru na podporu je dále i úvaha opírající se o genesi a účel svrchu cit. zákona.
Zákon ten zostřil, jak z obsahu jeho i materiálií k němu zřejmo, podmínky nároku na drahotní přídavky a novelisoval ve svých §§ 6 a 15 původní předpisy, obsažené o nároku tom v min. nař. z 11. září 1918, č. 333 ř. z. a doplněné nařízením z 23. června 1919 č. 348 Sb. a § 4 zák. z 21. prosince 1921 č. 495 Sb. Přes to recipoval do prvé věty, odstavce 5 č. I § 6 nezměněně svrchu uvedené ustanovení o rozvedených státních zaměstnancích z § 4 min. nař. č. 333/1918, zostřiv je toliko druhou větou, kterou omezil, za předpokladu tam blíže vyznačeného, výši drahotního přídavku rozvedeného zaměstnance. Jiného omezujícího předpisu ve příčině nároku zaměstnance rozvedeného na drahotní přídavek zákon sám nezná a je proto na snadě právní závěr, že nebylo úmyslem jeho, aby zmíněný nárok byl jiným způsobem sužován, než který vyplývá ze zřejmé vůle jeho, vtělené v citovaný předpis práva.
A konečně ratio legis dává za pravdu předeslanému právnímu rozboru sporné otázky. V celém obsahu zákona zračí se jasně úmysl jeho zameziti, aby jedna hospodářská jednotka (rodina) nepožívala jednotného drahotmTo přídavku z různých titulů, a aby státnímu zaměstnanci (muži) poskytovány byly drahotní přídavky jen na ony členy rodiny, kteří jím jsou alimentováni a sami k obživě rodiny svou výdělečnou činností přispívali nemohou. Tak přiznává § 6 I v odst. 3 a 7 ženatým státním zaměstnancům, jichž manželky jsou výdělečně činné, nebo požívají drahotního přídavku z titulu své veřejné neb jí na roven postavené služby, drahotní přídavek toliko ve výměře pro ovdovělé státní zaměstnance. By-li však předeslaný alimentační motiv jedním z důvodů pro pojetí právě cit. ustanovení do § 6 zák. č. 394/1922, pak znamenalo by jednati proti účelu a úmyslu zákona, kdyby se chtělo z ustanovení těchto použíti normy odstavce 7 při zodpovědění sporné otázky. Přestávat' rozvedením manželství spolužití a společná domácnost státního zaměstnance, ve které dosud manželka přínosem ze své výdělečné činnosti sublevovala do jisté míry zákonnou alimentační povinnost manželovu a padá tím i motiv, který vedl zákonodárce v ustanovení odst. 7 cit. § 6 č. I k snížení nároku ženatého zaměstnance na drahotní přídavek.
Ze všeho toho, co předesláno, plyne, že státnímu zaměstnanci, jehož manželství s učitelkou veř. školy národní bylo soudně rozvedeno, nelze právem odpírati jednotný drahotní přídavek podle II. třídy rodinné, je-li povinen pečovati o výživu rozvedené manželky.
Ve sporném případě vychází ze spisů správních na jevo, že st-l jest soudně rozveden se svou manželkou, učitelkou veř. školy národní v H. a že má povinnost, přispívati jí na výživu měsíčně 400 Kč. Pak mu však podle předeslaného právního názoru přísluší právní nárok na drahotní přídavek podle II. třídy rodinné, a je nař. rozhodnutí, které stojí na opačném stanovisku, právně mylné.

Citace:

č. 4644. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 837-840.