Č. 9963.

Učitelstvo: * Výnos min. škol. ze 6. dubna 1929 č. 35227 (Věstník z r. 1929 č. 26), vydaný na základě usnesení vlády ze 14. března 1929, nezakládá subjektivního právního nároku učitele na zápočet presenční služby vojenské způsobem ve výnosu tom uvedeným.
(Nález ze dne 16. června 1932 č. 9711.)
Věc: Jan Z. v Č. proti ministerstvu školství a národní osvěty o zápočet presenční služby vojenské.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Jan Z., definitivní učitel na státní menšinové škole v C., žádal podáním z 11. června 1929 o zápočet presenční služby vojenské, kterou konal od 1. října 1922 do 30. září 1924, podle výnosu min. škol. ze 6. dubna 1929 č. 35227. Týž působil na této škole od 10. listopadu 1920 bez zkoušky učitelské dospělosti, kterou vykonal v červnu 1924. Žádosti této nevyhovělo min. škol. nař. výnosem s tím, že podle vládního usnesení ze 14. března 1929 a výn. min. škol. ze 6. dubna 1929 č. 35227 nezapočítává se činná služba vojenská, konaná před 1. lednem 1926, do učitelské služby čekatelské a nelze proto žádosti vyhověti, protože st-l působil v den 1. ledna 1926 jako učitelský čekatel.
Na toto rozhodnutí jest podána stížnost, o které nss uvážil toto:
St-l opírá svůj tvrzený nárok na zápočet shora označené presenční služby vojenské výhradně o usnesení vlády ze 14. března 1929, intimované výnosem min. škol. ze 6. dubna 1929 č. 35227, uveřejněným ve věstníku tohoto min. č. 26/1929. Podle tohoto usnesení připočte se presenční služba vojenská, konaná před 1. lednem 1926, po ustanovení učitelem na veř. školách národních uvedených v odst. 1 § 1 učit. zák., pokud nebylo lze ji započísti pro postup do vyšších požitků při převodu do nových platů podle cit. zák., učiteli s účinností od 1. ledna 1926 k započítatelné době služební ve smyslu § 38 odst. 1 uč. zák. V pochybných případech dohodne se min.. škol. s min. fin. a min. vnitra. — Č. 9963 —
Nss jest povolán podle § 2 zákona o ss, aby chránil subj. práva stran. Porušení svého subj. práva mohl by však st-l důvodně tvrditi jen, kdyby cit. usnesení vlády skytalo vůbec nárok na zápočet presenční služby vojenské, stihatelný tedy i před nss-em. Jde tudíž o to, zda lze kvalifikovati toto usnesení po případě min. výnos na jeho základě vydaný buďto jako právní normu anebo jako individuelní akt správní, kterým byl st-li přiznán přímo individuelně právní nárok na tento zápočet.
Povahy individuelního aktu správního usnesení resp. vynesení to zřejmě nemá, jelikož netýká se toliko st-le, nýbrž jest povahy generelní. Leč nss neshledal v něm ani všeobecné právní normy.
Z obsahu usnesení vlády ze 14. března 1929 o zápočtu presenční služby vojenské, jehož znění bylo shora uvedeno, se podává, že vláda nezamýšlela vydati právní normu všeobecně závaznou, neboť — nehledíc ani k tomu, že usnesení to nebylo vyhlášeno způsobem podmiňujícím takovouto závaznost — usnesení to nedovolává se vůbec ustanovení nějakého zákona, na jehož základě by bylo vydáno; nelze je tudíž kvalifikovati jinak, nežli jako vydání pouhé směrnice interní pro úřady, která pro. jednotlivé zaměstnance nezakládá nároků právních. Totéž platí také o cit. výnosu min.
Nss nemohl proto shledati, že by bylo bývalo porušeno nař. rozhodnutím nějaké subj. právo st-lovo a zamítl stížnost již z tohoto důvodu, aniž bylo třeba, aby se zabýval námitkami stížnosti.

Citace:

č. 9963. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 14/2, s. 144-145.