NPD documents search: Váž. tr., 8 (1926)

Čís. 2343.

Pokud označení vystoupení z politické strany »zbabělostí« jest urážkou na cti ve smyslu §u 491 tr. zák.
Význam slova »zbabělec«.
(Rozh. ze dne 12. dubna 1926, Zm I 603/25.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčeni zmateční stížnosti soukromého obžalobce do rozsudku krajského soudu v Plzni ze dne 20. června 1925, pokud jím bylo sedm obžalovaných sproštěno podle §u 259 čís. 3 tr. ř. z obžaloby pro přečin proti bezpečnosti cti podle §§ů 491 a 493 tr. zák., obžalovaný Jan Z. mimo to pro přestupek podle §u 6 zák. čís. 124 sb. z. a n. z roku 1924, zrušil napadený rozsudek jako zmatečný a věc vrátil nalézacímu soudu, by ji v rozsahu zrušení znova projednal a o ní rozhodl.
Důvody:
Zmateční stížnost napadá rozsudek především ve výroku, že ze závadné věty článku »Dělnické veřejnosti a dělnictvu Škodových závodů« vztahují se na obžalovaného pouze slova »jako zbabělec utekl z předvoje proletářského« a nikoli všechna urážlivá a hanlivá slova této věty, — dovozováním, že názor nalézacího soudu je mylným. Kterého z uplatněných důvodů zmatečnosti chce se zmateční stížnost v tomto ohledu dovolávati, není v ní uvedeno, ale patrně míněn jest důvod zmatečnosti podle čís. 5 §u 281 tr. ř. s hlediska neúplnosti (ač výslovně se stížnost o takové vadě rozsudku nezmiňuje), neboť stížnost poukazuje k tomu, že v ní zastávaný smysl závadné věty plyne ze souvislosti jednotlivých jejích slov a obratů, z celého rázu článku a všeho, co mu předcházelo, dále z toho, že nalézací soud sám na jiném místě uvádí, ale při výkladu smyslu závadné věty neuvážil, že totiž slova »jako zbabělec utekl z proletářského předvoje«, nevystihují úplně a přesně ráz jednání soukromého obžalobce, na nějž výstižněji hodila by se slova v prvé větě obsažená, mělo-li býti vytčeno náhlé opuštění řad vlastních a přeběhnutí do řad dosud nepřátelských. Výtka ta jest oprávněna. Jde o výklad smyslu určitého projevu, tudíž o činnost spadající v obor skutkově zjišťovací činnosti nalézacího soudu, jež vzhledem na předpisy §§ů 258, 270 čís. 5 tr. ř. musí býti prosta vad §u 281 čís. 5 tr. ř. a tudíž zejména nesmí ponechati neuváženou žádnou ze závažných okolností způsobilých přispěti k objasnění smyslu závadné věty. Rozsudek sice odůvodňuje svůj omezující výklad obšírnými vývody. Zbývají však přece některé okolnosti, kterých neuvážil ve svých vývodech, přihlédajících po výtce ke skladbě sporných vět. Je tu především dodatek druhé věty »a nejbližší budoucnost ukáže pravé toho příčiny«, jenž může býti uváděn v logickou souvislost ne-li se všemi výrazy prvé věty, jistě alespoň s výrazem »sobec«; je tu neuvážená okolnost, že, praví-li se o soukromém obžalobci, že utekl jako zbabělec z proletářského předvoje, bylo by lze shledati vnitřní spojitost mezi tímto výrokem a výrazem »zběh« z prvé věty; je tu neuvážená okolnost, že, jak rozsudek na jiném místě dovozuje, článek »Dělnické veřejnosti.. .« byl výrazem takového smýšlení komunistického dělnictva o soukromém obžalobci, jež rozsudek charakterisuje za rozhořčené; a posléze zůstal rozsudek dlužen odpověď na otázku, proč nepředpokládá, že obžalovaní zamýšleli soukromému obžalobci přičítati i ostatní (všechny nebo některé) vlastnosti v prvé řadě naznačené, kdyžtě sám má za to, že by slova ta výstižněji se hodila na povahu jednání soukromého obžalobce. Se všemi tuto naznačenými okolnostmi bylo se tedy nalézacímu soudu vypořádati, by jeho výklad smyslu závadné věty odpovídal oněm předpisům a byl prost věcně vytýkané mu neúplnosti.
Obmeziv vztah závadné věty k osobě soukromého obžalobce na slova, že »utekl jako zbabělec z proletářského předvoje«, shledal nalézací soud ve slovech těch pouhou dovolenou kritiku, nevybočující z mezí zákonných. K náhledu tomu dospívá nalézací soud především poukazem ku zklamání a rozhořčení, jež se zmocnilo komunistického dělnictva, když se a to teprve z časopisu strany protikomunistické dozvědělo o tom, že soukromý obžalobce, jenž byl důvěrou členstva zvolen předsedou závodního výboru dělnictva Škodových závodů, ze strany komunistické vystoupil a složil neočekávaně mandát v závodním výboru; dále výkladem slov, že soukromý obžalobce utekl jako zbabělec z proletářského předvoje, jakožto pouhé kritiky jeho neočekávaného a netušeného odchodu, který stal se bez předchozího vyrozumění strany, která si ho za svého předáka vyvolila; dále tím, že kritika ta souhlasí s přesvědčením voličů soukromého obžalobce, kteří jeho jednání tímto způsobem označovali; posléze výkladem, že slova »jako zbabělec utekl z proletářského předvoje«, vyznačují chvat, s jakým obžalobce opustil řady svých stoupenců a přešel do strany, kterou dosud napadal a proti níž bojoval. K tomu dodává pak rozsudek shora již v jiné spojitosti uvedenou větu, že slova ta nevystihují úplně a přesně ráz jednání soukromého obžalobce, na něž výstižněji hodila by se slova v prvé větě obsažená, mělo-li by býti vytčeno náhlé opuštění řad vlastních a přeběhnutí do řad dosud nepřátelských. Toto stanovisko rozsudku a přičiněné k němu důvody napadá zmateční stížnost jednak s hlediska hmotněprávního ,jednak výtkami formálními. Má pravdu především v tom, že význam přikládaný v rozsudku výrazu »zbabělec« nemá opory v běžném nazírání ani v duchu jazyka. Jungmann a Kott poukazují k původnímu významu slova jakožto zestaralý (o ženě), jenž přenesen znamená pak člověka nesrdnatého, babského, bojácného. Zbaběti je státi se babou, bojácným, nesmělým. Ottův slovník naučný, jenž arci přihlédá jen k významu slova s hlediska deliktu vojenského, definuje zbabělost jako strach, bázeň před nepřátelskými zbraněmi. Kott klade výraz zbabělec na roveň německému Feigling, Memme. Memme podle Grimma znamená původně chůvu, v přeneseném smyslu člověka bázlivého a choulostivého, jenž je na roveň kladen chůvě (synonymum latinského homo timidus, muliebris); Meyerův Konservations-Lexion definuje zbabělost jako habituelní stav mysli, při němž se někdo do té míry strachuje nebezpečí nebo útrap, že tím jednak jest ochromena jeho svoboda a činnost, jednak jest otupen jeho smysl pro čest a hanbu. Opakem zbabělosti je srdnatost, statečnost (Mut).
Právem klade zmateční stížnost důraz na to, že, hledě k obecně uznávanému významu slova »zbabělec«, nelze ho používati k charakterisaci jednání soukromého obžalobce již proto, že vystoupil ze strany a složil svou funkci »chvatně« a pro stranu neočekávaně, není-li současně zjištěno, že toto jeho zachování se bylo nestatečným vyhnutím se hrozícímu jemu nebezpečí nebo útrapám, kterých se mu bylo nadíti, setrvá-li ve straně a bude-li konati své funkce. Takového zjištění rozsudek neobsahuje a naopak nezmiňuje se ani o obraně obžalobcově a výpověděch svědků o tom, že v době vystoupení soukromého obžalobce ze strany a složení jeho funkce předsedy závodního výboru nešlo o žádný akutní zápas dělnictva se Škodovými závody a o snahu soukromého obžalobce vykoupiti si svým jednáním přízeň zaměstnavatelovu. Rozsudek však neuvážil ani skutkového tvrzení obžalobcova, že již měsíc před svým vystoupením ze strany a složením oné funkce resignoval na funkci tu, že však jeho resignace tehdá nebyla přijata. Okolnost ta zajisté není bez významu pro otázku oné v rozsudku předpokládané náhlosti, neočekávanosti a netušenosti jednání obžalobcova ze dne 24. prosince 1924, jíž rozsudek přikládá význam ospravedlňující označení obžalobce za člověka, který utekl jako zbabělec. Nad to rozsudek nejen neuvádí důvodů pro předpoklad, že soukromý obžalobce přeběhl do řad dosud nepřátelských, že přešel do strany, kterou dosud byl napadal a proti níž bojoval, ale ve spisech není ani opory pro tento předpoklad, kdyžtě obžalobce pouze uvedl, že uveřejnil své zasláno, jímž vykládá důvody svého vystoupení ze strany komunistické, v »Nové Době« jakožto v časopise, který mu poskytl pro toto oznámení místo. Poněvadž pak rozsudek i tohoto předpokladu používá jednak na odůvodněnou náhledu, že jednání soukromého obžalobce spadá pod pojem zbabělosti, jednak na odůvodněnou náhledu, že byl obžalovaným proveden důkaz ve smyslu §u 4 zákona ze dne 30. května 1924, čís. 124 sb. z. a n., je patrno, že rozsudek v obou těchto svých předpokladech je stižen vadou opodstatňující jeho zmatečnost. Je-li takto (jak ukázáno) rozsudek formálně i hmotněprávně pochyben v předpokladu, že jde při slovech, že soukromý obžalobce utekl jako zbabělec z proletářského předvoje, o pouhou dovolenou kritiku, a že, není-li tomu tak, obsahovala-li ona slova článku obviňování z opovržlivých vlastností, bylo udání obžalovaných pravdivé«, jak se vyjadřuje rozsudek, t. j. že jsou tu podmínky prvého odstavce §u 4 zákona (§ 490 tr. zák. odst. druhý) — padá tím rozsudek v celém rozsahu sprošťujícího výroku, kdyžtě není tu pak již nezávadných zjištění, opodstatňujících předpoklad rozsudku, že jednání soukromého obžalobce bylo takové, že je nelze pokládati za čestný čin. Rozsudek v té příčině se ani nevyslovil o otázce, zda pokládá za nečestno, když někdo, rozešed se vnitřně se stranou, vystoupí z ní a složí funkce, které mu strana byla propůjčila, ani nezjišťuje, zda předpokládá u soukromého obžalobce takový vnitřní obrat. Bylo proto uznati, jak se stalo.

Citace:

č. 2343. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8, s. 246-249.