Čís. 1072.
Cizoložství jakožto důvod rozluky nemusí býti zjištěno předchozím rozsudkem nebo řízením trestním.
(Rozh. ze dne 31. května 1921, Rv 1 281 21.) Žalobě manželky na rozluku manželství pro manželovo cizoložství procesní soud prvé stolice vyhověl, vzav cizoložství manželovo za prokázáno. Odvolací soud rozsudek potvrdil a uvedl mimo jiné v důvodech: Názor odvolatelův, že cizoložství musí býti dokázáno rozsudkem trestním, není případný, poněvadž soudce civilní jest dle § 272 c. ř. s. právě tak jako soudce trestní oprávněn, posouditi na základě
výsledků jednání a průvodního řízení dle volného uvážení, zda tvrzení
jest pravdivé, a jest mu ponecháno i ocenění svědeckých výpovědí, nehledíc k tomu, že není zákonného ustanovení, dle kterého by bylo civilnímu soudci vůbec odňato vyšetření a rozhodnutí otázky, zda jeden
z manželů se dopustil cizoložství, a bylo vyhrazeno výlučně jinému soudu.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolání opírá se o dovolací důvody § 503 čís. 2 a 4 c. ř. s., jež oba
shledává v tom, že odvolací soud, vycházeje z právního názoru — dle
dovolání mylného — že není třeba, by cizoložství, jež jako důvod rozluky
manželství se uplatňuje, bylo prokázáno trestním rozsudkem, opomenul
zjistiti, zdali bylo proti žalovanému provedeno trestní řízení pro cizoložství. Dovolání není v právu. Za platnosti § 115 obč. zák. mohla býti
uvedená otázka spornou, poněvadž v textu § 115 obč. zák. bylo cizoložství ve spojení uvedeno s odsouzením pro zločin k žaláři nejméně 5tiletému; v theorii i praxi byla otázka ta řešena různě, ač dlužno uvésti,
že novější judikatura zaujala stanovisko, že uplatňování cizoložství jako
důvodu pro rozluku manželství není odvislo od předchozího zjištění trestním rozsudkem. Pochybnosti ty byly odstraněny zákonem ze dne 22. května 1919, čís. 320 sb. z. а n., jenž stanoví v § 13, že o rozluku manželství žalovati lze a) dopustí-li se druhý manžel cizoložství, b) byl-li
právoplatně odsouzen do žaláře nejméně na tři léta nebo na dobu kratší
za podmínek tam blíže uvedených. Vzhledem k tomuto jasnému znění zákona, jenž v odstavci a) vytyčuje dopuštění se cizoložství oproti odstavci b), jenž vyžaduje právoplatné odsouzení do žaláře, nemůže býti
více pochybným, že zákon nevyžaduje, aby cizoložství, jež se jako důvod
rozluky uplatňuie, bylo zjištěno předchozím rozsudkem nebo řízením trestním. Tak také výslovně uvádějí motivy k uvedenému zákonu. Jest
tedy výtka dovolatelova, že nezjištění okolnosti, zda pro tvrzené cizoložství předcházelo řízení trestní, by zakládalo nedostatečnost řízení dle
§ 503 čís. 2 c. ř. s., lichá, to tím více, poněvadž civilní soudce dle § 268 c. ř. s. jest vázán toliko právoplatným odsuzujícím rozsudkem trestního
soudce, takže by nemělo žádného významu, ani kdyby žalovaný v řízení
trestním cizoložstvím nebyl uznán vinným. Jinak se poukazuje na správné odůvodnění rozsudku odvolacího, jež odpovídá stavu věci i zákonu.
Citace:
Čís. 1072. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1923, svazek/ročník 3, s. 385-386.