NPD documents search: Boh. adm., 11 (1929), sv. 1

Čís. 1006.

Předmětem zpronevěry mohou býti i věci, svěřené ku provedení nedovoleného jednání.
Tím, že podal obžalobu pro určitý čin trestný, nevzdal se ještě obžalobce stíhacího práva pro jiné trestné činy, jež by mohly přijíti v úvahu, třebas si stihání zvláště nevyhradil.
Zákon ze dne 25. května 1883, čís. 78 ř. zák., o maření exekuce.
Exekuce hrozí již tehdy, je-li nebezpečí, že bude zavedena. Pokud jest tomu tak při přestupcích důchodkových.
(Rozh. ze dne 17. listopadu 1922, Kr I 1121/21.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku krajského soudu v Chebu ze dne 13. září 1921, jímž byl obžalovaný podle § 259 čís. 3 tr. ř. sproštěn z obžaloby pro zločin zpronevěry dle §§ 183 a 184 tr. zák. a pro přečin maření exekuce dle § 1 zákona ze dne 25. května 1883 č. 78 ř. zák., zrušil napadený rozsudek, pokud jím byl obžalovaný podle § 259 čís. 3 tr. ř. sproštěn z obžaloby pro zločin zpronevěry dle § 183 tr. zák. ohledně lihovin, jež dle obhajoby obžalovaného skutečně do Německa byly vyvezeny, a obžaloby pro přečin dle § 1 zákona o maření exekuce, a vrátil věc nalézacímu soudu, by ji v rozsahu zrušení znovu projednal a rozhodl. V otázkách, o něž tu jde, uvedl v důvodech:
Nalézací soud zjišťuje po skutkové stránce: 1. že obžalovaný koupil na podzim, roka 1919 z příkazu firmy H. od firmy S. v Karlových Varech 20 hl koňaku a rumu a že je měl dáti dopraviti podloudným způsobem do Německa; 2. že obžalovaný dal část těchto lihovin (8 sudů) skutečně dopravovati podloudně přes hranici, že osoby, lihoviny dopravující, byly pohraniční stráží přistiženy a daly se na útěk, zanechavše dopravované lihoviny na místě; 3. že zbytek lihovin byl v tuzemsku finančním úřadem zabaven, ale později obžalovanému k jeho žádosti vrácen, načež obžalovaný prodal tyto lihoviny v dorozumění se zástupcem firmy H. Dle obsahu rozhodovacích důvodů není pochybnosti, že nalézací soud pokládá 20 hl lihovin čís. 1 zmíněných za věc, jmenovanou firmou obžalovanému svěřenou; netřeba proto zabývati se výtkou zmateční stížnosti, že nalézací soud nezjistil skutečností, tuto skutkovou známku trestného činu opodstatňujících. Rozsudku prvé stolice, kterým na základě těchto zjištění obžalovaný byl sproštěn z obžaloby pro zločin zpronevěry, odporuje zmateční stížnost veřejného žalobce v tomto směru jen potud, pokud tento sprošťující výrok vztahuje se na část lihovin, v čís. 2 zmíněnou. Nalézací soud odůvodňuje sprošťující výrok — co do veškerých lihovin, o něž jde — po stránce právní úvahami, že smlouva mezi firmou H. a obžalovaným, směřujíc ku bezprávné dopravě koňaku a rumu do ciziny, byla zřejmě nedovolená, že to, co někdo dal vědomě k vymožení nedovoleného jednání, nelze požadovati zpět (§ 1174 obč. zák.) a že obžalovaný nebyl povinen, ba nebyl ani oprávněn, vydati lihoviny firmě H., to tím méně, že byl z nich práv státní pokladně. Budiž ponecháno stranou, že nalézací soud neodůvodňuje výroku o vědomí zástupců této firmy o nedovolenosti vývozu lihovin. Neboť i jinak řídí se nalézací soud — jak stížnost právem vytýká z důvodu čís. 9 lit. a) § 281 tr. ř., — při zmíněných úvahách nesprávným výkladem zákona. Nedovolené smlouvy jsou. dle § 879 obč. zák. neplatnými a nevznikají z nich ani práva ani závazky; co na základě jejich bylo dáno, může z pravidla býti požadováno zpět, ježto z neplatné, tedy právně neexistující smlouvy nemá míti žádná strana ani užitku, ani škody. Výjimku činí ustanovení § 1174 obč. zák., že nemůže býti zpět požadováno to, co dáno bylo vědomě ke způsobení nějakého činu nedovoleného, t. j. — jak plyne nejen ze slovného znění § 1174 obč. zák. (»da1-1i někdo něco vědomě, aby způsobil něco nedovoleného«), ale i ze zařazení jeho do 26. hlavy II. dílu občanského zákoníka o smlouvě námezdní — nemůže býti zpět požadována odměna, která byla dána a přijata za výkon a provedení činu nedovoleného. Smlouva mezi firmou H. a obžalovaným směřovala k činu, dle zákona ze dne 18. března 1920, čís. 188 sb. z. a n. nedovolenému. Než 20 hl lihovin, o které jde, nebylo odměnou obžalovaného za výkon a provedení podloudného vývozu, nýbrž přemetem slibovaného jednání protizákonného. Ustanovení § 1174 obč. zák. nesprostilo tedy obžalovaného povinnosti, vydati lihoviny osobě, která mu je svěřila. Že lihoviny v případě přistižení propadnou státu, neoprávnilo obžalovaného, aby toto zboží ve svůj prospěch zadržel a sobě přivlastnil na úkor vlastníků jeho, po případě státu. Není tu právního důvodu pro to, aby lihoviny přešly do majetku obžalovaného; zadržení a osvojení si jejich bylo bezprávné tím více, že ustanovení § 4 tr. zák. chrání proti trestným činům jiných osob i zločince. Jen mimochodem budiž ještě podotčeno, že protipohledávky obžalovaného vůči firmě H. mohly by přijíti v úvahu teprve tehdy, kdyby a pokud by byly prokázány; pouhé tvrzení jich obžalovaným nestačí. Dlužno sice — i se správného hlediska právního, nyní vytčeného — přisvědčiti nalézacímu soudu, dovozuje-li, že — pakliže udání obžalovaného odpovídá pravdě — nelze mluviti o tom, že obžalovaný zpronevěřil onu část (8 sudů) lihovin, o které udal, že ji — vyhovuje tím částečně příkazu firmy — dal podloudně dopravovati přes hranici, a že při této dopravě lihoviny byly zabaveny finančním úřadem. Tento předpoklad je zjištěn výrokem shora k čís. 2 uvedeným. Než nalézací soud dospěl k tomuto výroku způsobem vadným, jak právem stížnost vytýká, dovolávajíc se zmatečních důvodů čís. 4 a čís. 5 § 281 tr. ř.
Co do přečinu dle § 1 zákona ze dne 25. května 1883, čís. 78 ř. zák., na který obžaloba byla při hlavním, přelíčení rozšířena — zjišťuje nalézací soud, že obžalovaný uplatnil ve svém podání — kterým dne 25. listopadu 1919 žádal na finančním ředitelství v Chebu, by uvolnilo mu lihoviny shora k čís. 3 zmíněné — že dostal tyto lihoviny jako zboží komisionářské od firmy S. za účelem dalšího rozdělení zákazníkům této firmy a že obžalovaný osvědčil svá udání různými listinami, které žádosti přiložil. Nalézací soud sprošťuje obžalovaného obžaloby z důvodů: a) že veřejný žalobce nevyhradil si — jak dle druhého odstavce § 57 tr. ř. je zapotřebí — při podání obžaloby stihání obžalovaného pro zmíněný děj skutkový, ačkoliv mu byl v celku znám již za přípravného řízení, b) že v době činu rozsudek důchodkového soudu vynesen ještě nebyl, ba že ani trestní řízení u důchodkového soudu ještě nebylo zavedeno, c) že co do přestupku § 3 zmíněného zákona doba promlčení dle § 532 tr. zák. dávno uplynula, než bylo zavedeno trestní řízení. Než nalézací soud je — jak stížnost právem vytýká z důvodu čís. 9 lit. b) a c), správně jen lit. b) § 281 tr. ř. — na omylu, má-li za to, že podání obžaloby pro určitý delikt v trestním řízení, ve kterém po případě přicházejí v úvahu ještě jiné trestné činy obviněného, není než vyloučením, které ukládá obžalobci, aby prohlásil, zda sobě vyhražuje stihání téhož obviněného pro jiné trestné činy, než které v obžalobě dávají se obviněnému za vinu. Povinnost obžalobce ku prohlášení nastává naopak — jak jasně podává se z úvodních slov druhého odstavce § 57 tr. ř. »v takovém případě« — jen za předpokladů, v prvním odstavci § 57 vytčených, totiž nařídil-li soud, dle § 56 tr. ř. příslušný, aby některá se setkavších se věcí trestních se vyloučila za společného řízení a řízení o ní konalo se samo o sobě. Takového soudního vyloučení (usnesení), jehož zároveň s určením lhůty ku prohlášení obžalobcovu mohl se domáhati, avšak v této věci se nedomáhal též obviněný návrhem dle prvního odstavce a žádostí dle třetího odstavce § 57 tr. ř. — tu není; nebyl proto obžalobce povinen, aby se prohlásil o trestném činu, jejž proto platně nyní stíhá jako přečin § 1 zmíněného zákona. Nalézací soud je na omylu, má-li za to, že obžalovanému bylo by se — pakliže se nepožaduje prohlášení obžalobcovo již při podání obžaloby — obávati nejen ještě při hlavním přelíčení, nýbrž i po vyhlášení rozsudku do nekonečna, že obžaloba bude rozšířena, pokud se týče zavedeno stíhání pro trestné skutky, obžalobci již dříve známé, ale do obžaloby nepojaté; důsledkům těmto může obžalovaný ujíti buď návrhem a žádostí, již zrniněnými, nebo tím, že — nestalo-li se to jinak — sám přivede při hlavním přelíčení skutek, obžalobou pominutý na přetřes, a tím dle § 263 tr. ř. donutí obžalobce, aby pod uvarováním se ztráty práva, skutek stihati, zachoval se, jak v § 263 tr. ř. stanoveno. Ustanovení § 1 zákona ze dne 25. května 1883, čís. 78 ř. zák., předpokládá sice výslovně exekuci alespoň hrozící, než nestanoví doby, od níž je míti za to, že exekuce hrozí. Dle smyslu a účelu tohoto zákona hrozí tudíž — jak stížnost právem dovozuje z důvodu čís. 9 lit. a) § 281 tr. ř. — exekuce již tehdy, je-li tu nebezpečí, že exekuce se zavede a je-li si dlužník tohoto nebezpečí vědom. Je proto bezvýznamno, že rozsudek důchodkového soudu v době, o kterou jde, proti obžalovanému vynesen ještě nebyl. Ač pak není ani zapotřebí, aby exekuce v době trestného činu byla již v běhu, budiž podotčeno toto: Trestní zákon o přestupcích důchodkových upravuje v II. dílu právní řízení; druhá hlava toho dílu, jednající o vypátrání důchodkových přestupků a o počátku řízení, ukládá v § 535 úředníkům a zaměstnancům, kteří pozastaví osobu nebo věc pro půtahy důchodkového přestupku, aby zařídili, čeho, třeba ku zabezpečení vyšetřování; dle ustanovení § 552 jest úřadům a zaměstnancům, povolaným ku vypátrání důchodkových přestupků, uplatnili ručení předmětů a prostředků přestupku za tresty majetkové úředním zadržením a zabavením jich. Tím, že — jak plyne ze spisů finančního ředitelství v Chebu — 10 sudů s 9758 litry koňaku a 3253 litry rumu, obžalovaným u hostinského uložených, bylo finanční stráží zabaveno a celnímu úřadu do prozatímního uschování odevzdáno, bylo ve smyslu zmíněných předpisů důchodkové řízení trestní již zavedeno a exekuce proti obžalovanému v běhu. Dovozuje-li nalézací soud z předpokladů, právně z části bezvýznamných, z části nesprávných, že obžalovaný nevěděl, že a kolik jest mu platiti v určitý čas, je zřejmé, že i tento závěr nalézacího soudu je právně pochybený. Výroku o přestupku § 3 zákona o maření exekuce konečně vytýká stížnost právem dle čís. 9 lit. b) § 281 tr. ř., že nalézací soud nesprávně použil zákona, totiž ustanovení § 531 tr. zák. tím, že vylučuje trestnost tohoto přestupku pro pouhé uplynutí doby promlčecí, nedbaje ostatních podmínek promlčení, a nezjišťuje zejména, nemá-li obžalovaný již žádného užitku z jednání trestného v rukou, a učinil-li náhradu.

Citace:

č. 1006. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 522-525.