Č. 9089.

Horní právo. — Řízení správní: * Žádá-li vlastník objektu, ohroženého dolováním, aby mu báňský úřad dal nahlédnouti do horněpolicejního opatření, jež učinil již dříve bez jeho zakročení, a jež je způsobilé poskytnouti ochranu i jemu, není úřad oprávněn odepříti mu toto nahlédnutí prostým poukazem na úřední tajemství.
(Nález ze dne 25. února 1931 č. 3004).
Věc: Karel R. a spol. v L. (adv. Dr. Arn. Stein z Mostu) proti báňskému hejtmanství v Praze (báň. rada Ing. Kar. Chudoba, za zúč. firmu »Uhelné závody v L., akc. spol.« adv. Dr. Artur Gutfreund z Teplic-Šanova) o náhlednutí do horněpolicejního výměru.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Nař. rozhodnutím zamítnuto bylo odvolání st-lů, vesměs majitelů domů v L., z výměru revírního báňského úřadu v Mostě ze 3. září 1928, jímž nebylo vyhověno žádosti st-lů, aby jim, resp. jejich právním zástupcům bylo dovoleno nahlédnouti do výměru téhož úřadu z 23. ledna 1906 a poříditi si opis výměru toho, o němž tvrdili, že jím byl pro obec L. stanoven provisorní ochranný pilíř proti účinkům dolování v dobových měrách zúčastněného těžařstva.
O stížnosti do rozhodnutí tohoto podané uvažoval nss takto:
Žal. úřad odepřel vyhověti žádosti st-lů o nahlédnutí do shora uvedeného výměru revírního báňského úřadu poukazem na povinnost báňských úřadů dodržovati úřední tajemství, kteroužto povinnost pak blíže ještě vysvětlil tím, že ve správním řízení nemá strana v zásadě práva nahlížeti do spisů, což plyne z toho, že všeobecného předpisu o tom vůbec není.
Nss uznal, že se žal. úřad tímto odůvodněním ocitl v rozporu se zákonem. Předem dlužno poukázati na to, že st-lé se nedomáhali nahlédnutí do nějakých správních spisů báňského úřadu vůbec, nýbrž do konkrétně označeného výměru, jímž bylo určité horněpolicejní řízení vyřízeno, tedy do rozhodnutí, vydaného revírním báňským úřadem k ukončení tohoto řízení. Třebas bylo lze připustiti, že koncept takovéhoto rozhodnutí tvoří součást správních spisů případu toho se týkajících, přece má takovéto rozhodnutí v relaci ke stranám a k právu jejich seznati jeho obsah zcela jinou povahu, než ostatní součásti těchto spisů. Takovéto rozhodnutí již podle své povahy jest určeno k tomu, aby bylo stranám dáno na vědomí; z § 231 ob. hor. zák. nad to plyne, že jim má býti jeho vyhotovení doručeno. Proto, i kdyby byl správným právní názor žal. úřadu, že stranám nárok na nahlédnutí do spisů správních zásadně nepřísluší — kteroužto otázkou se zde nss zabývati nemusil — bylo přece nepřípustno vznesenou žádost o nahlédnutí do uvedeného rozhodnutí odpírati poukazem na to, že stranám nárok na nahlédnutí do tohoto rozhodnutí jako součásti správních spisů nepřísluší, nebo dokonce, že báňské úřady jsou povinny udržovati obsah rozhodnutí toho i vůči stranám v úřadním tajemství.
Ovšem žal. úřadu — třebas to jasně nevyjádřil — tanulo asi něco jiného na mysli. Chtěl patrně říci, že na nahlédnutí do spisů správních, čítaje v to konečné rozhodnutí, nepřísluší právní nárok takovým osobám. jež v dotčeném řízení neměly postavení procesní strany, a že proto nesměl ani revírní úřad dáti st-lům do nich nahlédnouti, ježto by jinak porušil svoji povinnost k zachování úředního tajemství. Ani v tom nemohl nss dáti žal. úřadu za pravdu. Žal. úřad se pro svůj názor žádného předpisu nedovolává, předpis takový však v platném právním řádu také neexistuje. Byly sice již ode dávna vydávány předpisy, jimiž mělo býti čeleno zneužívání úředního tajemství (tak již dv. dekr. z 24. ledna 1793, Sb. zák. soud. č. 84; dv. dekret ze 6. února 1793 Sb. zák. pol. sv. 2, č. 13, str. 21; dekret dv. kanc. z 18. dubna 1807, Sb. zák. pol. sv. 28, č. 48, str. 83; dekret dvor. kanc. z 31. prosince 1810, sb. zák. pol. sv. 35 č. 50, str. 228; dekr. dvor. kanc. z 27. května 1817, sb. zák. pol. sv. 45, č. 73, str. 133; dekr. dvor. kanc. z 30. ledna 1823, sb. zák. pol. sv. 51, č. 14 str. 37; dekr. dvor. kanc. z 11. května 1845, sb. zák. pol. sv. 73, str. 88; § 41 úř. instrukce pro politické úřady, vydané min. nař. ze 17. března 1855, č. 52 ř. z.; § 35 úř. instrukce pro báňské hejtmanství; § 3 úř. instrukce pro revírní báňské úředníky; § 23 služ. pragm. z 25. ledna 1914 č. 15 ř. z.), avšak všechny tyto předpisy nařizují zachovávání úředního tajemství jen ohledně takových spisů, do nichž nahlížeti strany (t. j, strany vůbec, bez ohledu na to, jsou-li v konkrétním případě stranou procesní či nikoliv) právního nároku nemají. Avšak právě z těchto ustanovení plyne již uznání principu, že za určitých okolností stranám nárok na nahlížení do spisů správních přísluší. Rozsah tohoto nároku ovšem v žádném z těchto předpisů vymezen není. Rozsah tohoto nároku nebyl také — až do vydání vl. nař. z 13. ledna 1928 č. 8 Sb. — ani pro řízení správní vůbec ani pro řízení před úřady báňskými žádnou positivní normou vymezen. Přes to uznal nss, že i v době před vydáním posléze cit. vl. nař. platila pro správní řízení právní zásada, došedší výrazu také v § 23 odst. 4 tohoto nař., že ani osobě, která není procesní stranou, nelze zásadně odpírati nahlédnutí do spisů správních, osvědčí-li, že potřebuje nahlédnutí toho k hájení svých právních zájmů, a že úřad smí toto nahlédnutí odepříti jen tam, kde buď positivní předpis tak stanoví, nebo kde by veř. zájem nebo práva třetích osob mohly býti porušeny. Oporu pro tento svůj právní názor vidí nss nejen v principu, vysloveném ve shora cit. normách starších, nýbrž také v cit. předpisu vl. nař. č. 8/28, neboť toto nař., byť i v době, kdy bylo nař. rozhodnutí vydáno, ještě v Čechách neplatilo, přece dává poučení o tom, jak v době, kdy bylo vydáno, bylo pozíráno na nahlížení do úředních spisů osobami mimo úřad stojícími; dále v tom, že stejná zásada — zřejmě proto, že je zásadou, vyplývající z povahy každého řízení vůbec — došla výrazu i v § 219 odst. 2 civ. ř. s. — a konečně i v judikatuře býv. ss-u, jenž ji uznal v nál. Budw. 8033/1894.
Jestliže tedy v daném případě žal. úřad zamítl žádost st-lů o nahlédnutí do uvedeného výměru poukazem na svoji povinnost zachovati tento výměr v úřední tajnosti, aniž blíže zkoumal, zda okolnosti, jimiž st-lé dovozovali svůj právní zájem na seznání obsahu výměru toho, lze uznati za dostatečné osvědčení tohoto právního zájmu, jest rozhodnutí jeho v rozporu se zákonem a slušelo je zrušiti.

Citace:

č. 9089. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 478-480.