Čís. 1771.
Zajištění půdy drobným pachtýřům (zákon ze dne 27. května 1919, čís. 318 sb. z. a n.).
Nejde o poměr podpachtýře, postoupil-li pachtýř sice třetí osobě práva pachtýřská, sám však platil nadáte pachtovné na srážku svého dluhu vůči oné osobě třetí.
(Rozh. ze dne 11. července 1922, R I 829/22.)
Oba nižší soudy uznaly požadovací nárok po právu. Nejvyšší soud zrušil usnesení nižších soudů a vrátil věc prvému soudu, by, doplne řádně řízení, znovu rozhodl.
Důvody:
Bezesporno je — sama požadující strana tak udává, že pro dobu 1901—1903 byl stav věci ten, že tehdejší pachtýř přenechal užívání požadovaného pozemku požadovateli Antonínu R-ovi st., tak, že tento konal sice zemědělské práce na pozemku a sám ho sklízel, že však H. platil pachtovné sám, že se to stalo proto, že H. byl požadovateli dlužen a dluh nemohl splatiti, že tedy jej vyrovnával postupně tímto způsobem, tak totiž, že odepisoval H-ovi z dluhu, co tento na pachtovném zaplatil. Dle toho tu byl pouze postup pachtovních práv, ale pachtovní poměr nezáleží jen v právech pachtýře, nýbrž také v jeho povinnostech, zejména tedy v placení pachtovného, ale tato stránka nebyla na požadovatele převedena, a nepřešel tedy na něho pachtovní poměr, nelze tedy říci, že byl podpachtýřem, jak myslí rekursní soud. Úmysl stran nesl se pouze k umoření dluhu H-ova, jen za tím účelem transakce se stala, i je zjevno, že převod pachtovního poměru na věřitele byl by k tomu účelu nestačil, tím by byl dluh zůstal nedotčen. Tedy právě proto zůstal H. pachtýřem, platil pachtovné, na požadovatele převedl tedy vlastně jen výkon svých pachtovních práv — ne je sama — neboť jednu stránku pachtovního poměru od druhé děliti, práva od povinností odlučovati nelze, a dluh se umořoval tak, že se pachtovné dlužníkem dále placené z dluhu sráželo. Chybí tedy požadovateli zákonná doba, ježto v letech 1901—1903 ani pachtýřem ani podpachtýřem nebyl. Avšak na tuto otázku přijde teprv, podal-li vlastník v čas vyjádření dle § 15 požad. zák. a v něm tvrzení přihlášky, že požadovatel má pozemek v pachtu již 24 let, popřel, námitku nedostatku zákonné doby tedy činil, což předpokládá, že přihláška podaná vlastníku měla týž obsah, jako přihláška podaná u soudu, neboť jinak je s touto námitkou prekludován. Ale to není ze spisu zřejmo, i dlužno tedy napřed zjistiti, zda a kdy vyjádření podal, pokud se týče, byla-li mu lhůta k němu prodloužena až do 9. srpna 1921, kdy při konaném šetření námitka uplatňována.