Čís. 5258.

Do usnesení, jímž byla povolena exekuce dle §u 249 a násl. ex. ř. na movitosti, tvořící příslušenství nemovitosti, jest oprávněn stěžovati si vymáhající věřitel, jenž vedl exekuci na onu nemovitost, za níž navrhl, by movitosti byly vydraženy v pokračování v dražebním řízení o nemovitosti.
Nabylo-li právní moci usnesení, jímž byly schváleny dražební podmínky ohledně exekuční dražby nemovitosti s dodatkem, že movitosti, spojené trvale s draženou nemovitostí, nebudou při dražbě spoluprodávány, lze po prodeji nemovitosti vésti na movitosti samostatnou exekuci.
(Rozh. ze dne 9. září 1925, R I 741/25.) Proti dlužníku vedla exekuci jednak banka Č. dražbou tovární nemovitosti, jednak manželé R-ovi zabavením, uschováním a prodejem zařízeni továrny. Exekuční soud povolil manželům R-ovým exekuci na movitosti kromě předmětu pod pol. 1—10 odhadního protokolu. Rekursní soud nevyhověl rekursu banky Č., k rekursu manželů R-ových povolil exekuci i na předměty pod pol. 1—10 odhadního protokolu.
Nejvyšší soud dovolací rekurs banky Č. jednak odmítl, jednak mu nevyhověl.
Důvody:
Ježto stěžovatelka není vlastní stranou tohoto exekučního řízení, bylo především uvažovati, zda jest k rekursu oprávněna. K otázce té bylo přisvědčiti vzhledem na zvláštní poměr tohoto případu, záležející v tom, že nastala kolise mezi dvojím navzájem se vylučujícím pořadem exekučním, totiž rozpor o tom, zda lze na předměty čís. 1 až 10 odhadního protokolu vésti mobilární exekuci dle titulu II. pododd. I. exekučního řádu, či zda mají předměty tyto býti exekučně vydraženy v pokračování v dražebním řízení reálném, jak stěžovatelka jakožto vymáhající věřitelka v tomto dražebním řízení navrhla. Tím odůvodněn jest přímý právní zájem stěžovatelčin a spolu oprávnění, by se, ježto jde jen o otázku právní, domáhala právní odpomoci rekursem proti napadenému povolujícímu usnesení. Ostatně lze poukázati i k tomu, že exekuce tato souvisí úzce i s exekucí v exekučním návrhu navrženou a povolenou zabavením nároku na vydání dotyčných věcí dle §§ 325, 294 a násl. ex. ř., v níž jest stěžovatelka poddlužníkem, a v této vlastnosti již dle předpisu §u 294 posl. odst. ex. ř. k rekursu oprávněna.
Rekurs jest však přípustným arciť jen v oné části, v příčině které rekursní soud proti zamítavému usnesení soudu prvé stolice vymáhající straně exekuci povolil, v ostatní části jde o souhlasná usnesení nižších soudu, proti nimž rekurs podle §u 528 c. ř. s. a §u 78 ex. ř. jest nepřípustným. Tím odůvodněno jest odmítnutí rekursu co do této části. Předmětem rozhodnutí jest tudíž jen exekuce, týkající se předmětů pol. 1 až 10 odhadního protokolu ze dne 7. května 1924, v příčině nichž soud první stolice návrh na exekuci zamítl z toho důvodu, že na ně jakožto na příslušenství věci movité navržená exekuce není přípustná (§ 252 ex. ř.). Při posuzování otázky, zda dlužno předměty tyto pokládati za příslušenství nemovitosti, čili nic, která jest pro rozhodnutí v první řadě směrodatnou, nerozhoduje arciř, jaké stanovisko k otázce té zaujímaly strany ve sporu С 668/22 a které názory projeveny byly v rozsudcích, v tomto sporu vydaných. Na otázku tuto se tehdejší rozsudečné výroky přímo nevztahovaly a vlastnost předmětu těch jako příslušenství byla jen jednou z právních otázek, o kterých v onom sporu musilo býti uvažováno. Nesporno a odhadním protokolem ostatně bezvadně prokázáno jest, že předměty, o něž jde, jsou »stroje« v technickém smyslu § 297 a) obč. zák. a že jsou s realitou (továrnou), která mezitím byla v exekuční dražbě prodána a stěžovatelkou vydražena, uvedeny v takové trvalé spojení, jaké se v §§ech 294 a 297 obč. zák. předpokládá. Vzhledem k tomu nelze o tom míti pochybnosti, že předmětům těm, ježto v příčině nich není v knihách poznamenáno vlastnictví jiné od vlastníka reality rozdílné osoby, přiznati jest právní povahu příslušenství po rozumu §u 297 a) obč. zák., což mělo arciť za důsledek, že práva zástavní, jichž věřitelé nabyli na dotyčné realitě, vztahovala se dle §u 457 obč. zák. i na tyto předměty, příslušenství její tvořící. Jako příslušenství měly pak sdíleti osud hlavní a směly do exekuce pojaty býti toliko s nemovitostí samou (§§ 252, 140 ex. ř.). Od tohoto pravidla bylo se odchýleno v dražebním řízení právě na návrh stěžovatelky jako tehdejší vymáhající věřitelky, která, počítajíc na přednostní uspokojení z těchto předmětů jako domnělé své ruční zástavy, navrhla, by tyto předměty nebyly s realitou prodávány jako její příslušenství, kterémužto návrhu bylo v náležitém pořadu řízení i vyhověno usnesením exekučního soudu ze dne 7. června 1924, jímž byly schváleny dražební podmínky s tím dodatkem, že předměty ony nebudou při dražbě jako příslušenství spoluprodávány. Usnesení toto jest vůči tehdejším účastníkům, k nimž náležejí obě v této věci se přoucí strany, pravoplatným a není dle zákona důvodu k úsudku, že shodnouti se na této úchylce od zákona bylo by volné disposici súčastněných stran odňato. Důsledkem tohoto usnesení a reální dražby mezi tím bez tohoto příslušenství provedené pozbyly předměty ony právní povahy příslušenství a důsledkem toho jest, že mohou býti nyní samostatně postihovány exekucí dle zákonných předpisů o hmotných věcech movitých a nelze přisvědčiti názoru stěžovatelky, která si představuje dodatečný exekuční prodej těchto předmětů jakožto pouhý tehdy odložený další oddíl reálního dražebního řízení E 215/24. Jaký vliv tato skutečnost má co do těchto předmětu jako někdejšího příslušenství na existenci a trvání dříve nabytých reálních práv zástavních, nenáleží do rámce tohoto rozhodnutí.

Citace:

Čís. 5258. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 279-281.