NPD documents search: Boh. adm., 12 (1930), sv. 1

— Č. 8650 —
Č. 8650.

Zaměstnanci veřejní: I. I odvolané doznání obviněného může míti v řízení disciplinárním za určitých okolností dostatečnou průkazní sílu a může k němu býti hleděno při disciplinárním potrestání. — II. O povšechné povaze disciplinárního řízení úřednického.
(Nález ze dne 31. května 1930 č. 5193).
Věc: Antonín L., Josef H. a Kar. Č. v P. (adv. Dr. Jos. Steyer) proti vrchní disciplinární komisi při ministerstvu financí o disciplinární trest.
Výrok: Stížnosti se zamítají jako bezdůvodné.
Důvody: Nálezem disc. komise při zem. fin. ředitelství v Praze z 30. června 1927 byli st-lé, úředníci potravní daně, uznáni vinnými, že přijímali od zřízenců firmy T. v Praze za nesprávné zdanění másla, přicházejícího ve vagonech a sudech do čáry potravní, úplatky, jakož i že nesprávné zdaňování zboží této firmy po dlouhý čas provozovali, čímž porušili své služ. povinnosti podle § 35, 21 a 24 služ. pragm. Jednání to kvalifikováno ve smyslu § 87 cit. zák. jako služební přečin a uložen st-lům podle § 93 lit e) téhož zák. trest propuštění ze služby. Nevinným členům rodiny přiznán podle § 98 odst. 2 cit, zák. prozatím na dobu 1 roku příspěvek na výživu za určitých v nálezu blíže uvedených podmínek.
Odvolání zamítla vrch. disc. komise při min. fin. nař. nálezem jako bezdůvodné a potvrdila nález I. stolice co do viny a trestu s tou změnou, že příspěvek na výživu, jenž byl I. stolicí přiznán podle § 98 odst. 2 služ. pragm. nevinným členům rodiny obviněných prozatím na dobu 1 roku, se přiznává bez uvedeného časového omezení, avšak s podmínkou, že tento příspěvek na výživu bude příslušníkům rodiny st-lů vyplácen pouze, pokud nebudou zaopatřeni. — — — —
Stížnosti spatřují celkem shodně vadnost řízení především v tom, že žal. úřad nezkoumal genesi adm. protokolů sepsaných nikoliv objektivními soudci, nýbrž zaměstnanci domněle poškozeného úřadu, ačkoliv obsah jejich jest prý v nepřeklenutelném rozporu s tím, co bylo zjištěno soudními spisy, které dokonce dokazují, že adm. šetření nebylo provedeno ve formách zákonem předepsaných. To týká prý se nejen způsobu, jak bylo provedeno obeslání st-lů k výslechům, nýbrž i jednotlivých fásí vyšetřování samého. Neprávem — — — —
Disciplinární proces, kterým stihá služební moc státu porušení specifických povinností, plynoucích ze služ. poměru státně-zaměstnaneckého, nemá — již vzhledem k této své singulérní povaze a odlišnosti práva disc. od všeobecného práva trestního — vůbec žádné souvislosti s trestním, procesem a neplatí proň, pokud zákon nestanoví jinak, předpisy, jimiž upraveno bylo řízení trestní. Jak plyne z předpisů § 126, 134 posl. odst. a 135 úř. pragm. postupuje disc. soudce při vydávání kárného nálezu zcela samostatně a není v zásadě vázán průvodním materiálem, který byl zjištěn v trestním řízení soudním. Nemohl proto žal. úřad porušiti řádnost a správnost disc. řízení, jestliže nezkoumal — Č. 8650 —
genesi adm. protokolů s hlediska, jež zdůrazňuje shora vytčená výtka st-lů a nesrovnával-li obsah protokolů těch s tím, co vyšlo najevo v trest. řízení soudním.
Neprávem spatřují stížnosti další porušení procesních předpisů v tom, že dal předseda senátu vrch. disc. komise přečísti při ústním jednání dopis fin. ředitelství v Praze, v němž si prý úřad ten stěžoval na nekázeň a rozvrat personálu této kategorie fin. zaměstnanců státu a žádal o radikální potrestání st-lů. Tím prý byli ovlivňováni nepřípustným a nedovoleným způsobem členové žal. úřadu a způsobeno, že byl potvrzen nález nižší kárné stolice v celém rozsahu.
Podle § 125 služ. pragm. sluší přečisti při ústním jednání »pokud třeba« protokoly sepsané v předběžném řízení a jiné důležité listiny. Disc. proces jest ovládán zásadou materielní pravdy a jest povinností orgánů, jež disc. řízení provádějí, aby z moci úřední podnikli vše, co sloužiti může k objektivnímu zjištění všech skutečností pro posouzení věci směrodatných (srovn. § 119 služ. prag.). Jest tudíž i věcí rozhodujícího disc. senátu resp. jeho předsedy, aby posoudil, je-li třeba, aby určité a které listiny byly při ústním jednání předčítány a nemůže způsobiti již pouhý fakt, že předseda dal určitou listinu čísti, sám o sobě porušení zákona v neprospěch obviněných. Je tomu tak tím méně, když § 125 služ. pragm. v odst. 3. a 4. zaručuje obviněnému obranu proti všem průvodům v jednání předneseným a umožňuje mu tím, aby k nim zaujal stanovisko své po všech stránkách. Bylo proto věcí st-lů, aby při ústním jednání před žal. úřadem zaujali stanovisko k obsahu shora řečeného dopisu a ohradili se případně proti přípustnosti jeho přečtení. To však st-lé podle protokolu z 19. září 1927 neučinili a nemohou proto teprve ve stížnosti před nss naříkati postup, jaký žal. úřad zachoval v řízení ve příčině zmíněného přípisu. Ostatně spadá hodnocení významu dotyčného dopisu do rámce volného uvážení průvodů disc. senátem a vymýká se hodnocení to po této stránce kognici nss-u.
Pokud jde o skutkovou podstatu shora řečeného disc. přečinu vytýkají konečně stížnosti, že nebylo prokázáno spáchání inkriminovaných činů s dostatečnou přesvědčivostí a že nemůže míti zejména domnělé doznání st-lů, o něž se prý nař. výrok opírá jako o jediný průvod, vzhledem k okolnostem, za jakých se stalo, vůbec žádné průraznosti. Stížnosti dospívají k závěru, že bylo povinností žal. úřadu, aby uvedl ve svém nálezu skutečnosti, jimiž st-lé vysvětlovali svá původní doznání a jejich odvolání a aby dovodil, zda a do jaké míry lze ve skutečnostech těch spatřovati dostatečné odvolání původního doznání a měly-li okolnosti ty takovou průkaznost, aby původní doznání učinily bezcenným.
Ani tuto výtku nemohl nss shledati důvodnou.
Služební pragmatika úřednická provedla v pátém oddílu o disc. zodpovědnosti a jejím stihání do určité míry judikalisaci disc. procesu a napodobila namnoze disc. proces podle procesu trestního (viz Dr. Hácha: Disc. právo VII, v Slovníku veř. práva čsl.). Zavedla do procesu toho mimo jiné i princip obžalovací, byť i ne v tom prohloubení, s jakým jest proveden v trestním řízení soudním (srov. § 122 služ. pragm.). — Č. 8650 —
Důsledně nutno přiznati i obviněnému v řízení disc. právo, aby svá doznání, jež učinil ve vyšetřování, v pozdějším stadiu řízení změnil či dokonce odvolal, a nelze považovati doznání, jež bylo později odvoláno, samo o sobě za dostatečný důkaz pro závěr, že se obviněný dopustil kárného provinění, jež mu za vinu klade kár. žaloba. Než tato zásada neplatí absolutně a v celé své šíři. I odvolané doznání může míti za určitých předpokladů dostatečnou průkaznost a vnitřní hodnověrnost a může úřad i na něm vybudovati svůj závěr o tom, že skutková podstata disc. poklesku jest prokázána. Vše záležeti bude na skutečnostech, za kterých došlo k doznání obviněného, jakož i na obsahu doznání toho v souvislosti s ostatním materiálem spisovým a s výsledky celého řízení průvodního (srov. pro obor práva trestního Dr. Storch: Řízení trestní rak., část II. str. 127 a násl., Dr. Prušák: Čsl. řízení trestní, str. 107, Dr. Lohsing: Oest. Strafprozessrecht, II. vydání, stránka 372—375). Hodnocení všech těchto poznatků v řízení získaných spadá však zřetelem na předpis § 126 ve spojení s §em 129 služ. pragm., která opustila v tomto směru princip zákonné theorie důkazní, do sféry volného uvažování a právní subsumpce, jež provésti musí kárný senát při usnášení kárného nálezu. Hodnocení to vymyká se však vzhledem na kasatorní činnost nss-u kognici tohoto soudu. Nss může v tom směru toliko zkoumati, zda kárný úřad měl dostatečný spisový podklad pro svůj úsudek o tom, že původní doznání obviněného neztratilo na své průkaznosti, resp. zda kárný úřad výsledek svého dotyčného hodnocení sdělil dostatečným způsobem v odůvodnění kárného nálezu.
Jak vysvítá ze správních spisů a zůstalo ve své podstatě stížnostmi nepopřeno, doznali st-lé v řízení důchodkovém, že se dopustili činů, jim za vinu kladených, odvolali však doznání to při ústním jednání provedeném před disc. komisí zem. fin. ředitelství v Praze ze. dne 28. června 1927, jakož i před vrchní disc. komisí dne 19. září 1927. Odvolávajíce řečené doznání motivovali st-lé L. a Č. neprůvodnost doznání toho v podstatě tím, že byli ve vazbě a chtěli se z ní dostati na svobodu, posléze jmenovaný též tím, že chtěl k své rodině, stižené právě nemocí. St-1 H. uvedl, že svoje výpovědi učinil, ježto mu bylo hrozeno vazbou. Žal. úř. přiznal přesto doznání tomu průvod, moc a to v podstatě proto, že, jak praví doslova, »doznání to bylo učiněno takovým způsobem, že neměl důvodu pochybovati o tom, že by nebylo správné«. Tím odkázal žal. úřad nejenom na doznání samo, nýbrž i na vnější okolnosti, za kterých k doznání došlo, jakož i na shodu doznání toho s výsledky zjištěnými ostatními průvody a zejména s výsledky konfrontace st-lů navzájem, resp. s jinými spoluobviněnými. Neopřel se tedy žal. úřad toliko o holé doznání st-lů, nýbrž zkoumal míru jeho průvodnosti a vnitřní hodnověrnosti podle obsahu ostatního průvodního materiálu a uváživ celkový výsledek řízení, dospěl k závěru, že je doznáním tím prokázána skutková podstata disc. přečinů. Že přezkoumával žal. úřad průvodní sílu doznání st-lů podle ostatního materiálu spisového v jeho vzájemné souvislosti, tomu nasvědčuje dále zřejmě ona část nař. výroku, v níž žal. úřad uvedl, »že dospěl k přesvědčení o vině st-lů na základě doznání, které jest ovšem výpovědmi zmíněných osob (scil. osob uvedených na počátku této části nař. rozhodnutí) ještě utvrzeno«. I když nehodnotil — Č. 8651 —
žal. úřad výpovědi zmíněných osob jako samostatné průvody a neopřel se podle výslovného znění nař. rozhodnutí o ně, přihlédl k nim podle toho, co právě uvedeno, jako k prostředku, jímž měla býti osvětlena průvodnost původního doznání st-lů, a uznav, že jest vnitřní hodnověrnost původního doznání st-lů prostředkem tím podepřena, doznání tomu jako průvodu uvěřil a síly průvodní mu neodepřel. Přezkoumati tento hodnotný úsudek žal. úřadu co do jeho merita vymyká se však, jak již bylo nahoře uvedeno, kognici nss-u.
Že by úsudek ten neměl opory v průvodním spisovém materiálu, nelze důvodně tvrditi a musil proto i nss vycházeti z toho, že byla dána skutková podstata disc. přečinů, pro něž byli st-lé kárně odsouzeni.
Bezdůvodně vytýkají stížnosti v této souvislosti, že žal. úřad nedovodil v nař. rozhodnutí, zda a do jaké míry lze spatřovati ve skutečnostech, jimiž st-lé vysvětlili své původní doznání, dostatečné odvolání doznání toho. Vyhovělť žal. úřad po této stránce své procesní povinnosti, neboť uvedl v důvodech nař. rozhodnutí, že »původní doznání nebylo nikterak seslabeno tím, že st-lé je později odvolali, poněvadž neuvedli žádných okolností, které by byly způsobilé, aby seslabily průkaznost tohoto původního doznání«. Tím naznačil žal. úřad s dostatečnou určitostí, že skutečnosti, jimiž st-lé motivovali neprůkaznost svého původního doznání, nemají takové váhy a důležitosti, že by mohly zvrátiti průkaznost doznání toho v souvislosti s ostatním výsledkem disc. řízení a že proto původnímu doznání uvěřil.

Citace:

č. 8650. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 873-876.