Čís. 1136.
Rozhodovati o služebních požitcích úředníků samosprávných přísluší úřadům správním.
(Rozh. ze dne 12. července 1921, Rv II 93,21.)
Celá řada obecních úředníku a zřízenců domáhala se na obci (nestatutární) žalobou výplaty části služného včetně přídavku, jež jim byly zadrženy po dobu služby válečné. Žalovaná obec namítla mimo jiné nepřípustnost pořadu práva. Procesní soud prvé stolice žalobě vyhověl a vyvrátil námitku nepřípustnosti pořadu práva v důvodech:
Obecní řád pro Moravu ze dne 26. března 1864 neupravuje právního porměru zřízenců obecních a neobsahuje ustanovení o příslušnosti k rozhodnutí sporů o příjmech služebních. V čas narukování žalobců, totiž v době,
kdy již jejich nároky vznikly, nebyl na Moravě upraven služební poměr
úředníků obecních zvláštním zákonem jako v Čechách, kde byl v platnosti zákon ze dne 29. května 1908, který pro spory o příjmech služebních v § 40 výslovně ustanovuje příslušnost soudu. Zákon ze dne 23. července 1919 čís. 443 sb. z. a n. pro Čechy, Moravu a Slezsko nabyl platnosti
teprve dnem 1. září 1919, nemá tedy významu pro tento spor, zahájený
žalobou ze dne 29. srpna 1919. Rovněž statut o organisaci obecních úřadů
a úpravě požitků obecních úředníku a sluhů ze dne 7. června 1912 neobsahuje žádných ustanovení kompetenčních. Jest proto rozhodnouti podle
všeobecných právních zásad, dle nichž nelze pochybovati o přípustnosti
pořadu práva. Žalobci, vesměs úředníci a zřízenci obce, nepatří k funkcionářům obce, kteří byli povoláni svobodnou vůlí voličů, totiž volba
jejich ustanovení nezakládá se, jako ustanovení členů obecní representace, na veřejnoprávním titulu, nýbrž na smlouvě, uzavřené mezi obecním
výborem, dle § 24 statutu k obsazení úřadů uprázdněných a nově systemisovaných oprávněným, a zaměstnanci, tudíž na titulu soukromoprávním. Ač statut, který obsahuje mnoho ustanovení veřejnoprávního rázu,
nemůže býti považován za soukromoprávní smlouvu dle §§ 153 III. část. novely k obč. zák., musí přece dotyčným ustanovením statutu, která
upravují obsazení a platy úřadů a která lze kvalifikovati jako druh smlouvy kolektivní, býti přiřknut charakter soukromoprávního titulu, který
ovšem vzhledem na postavení obecních úředníků má jakýsi veřejnoprávní
nátěr. Ježto žalobci své nároky zakládají na statutu, totiž na soukromoprávním titulu, jest dána příslušnost soudu k rozhodnutí tohoto sporu.
Odvolací soud rozsudek potvrdil a uvedl v otázce, o niž tu jde,
v důvodech: Zmatečnost rozsudku a řízení jemu předcházejícího spatřuje odvolatelka v tom, že soud prvé stolice jednal a rozhodl o věci, která
prý na pořad práva nepatří. Neprávem. Dle § 40 odstavec prvý zákona ze dne 23. července 1919, čís. 443 sb. z. a n. rozhodují se spory o služební
příjmy úředníka obecního pořadem stolic samosprávných. Dle \§ 41 odstavec prvý a druhý cit. zák. zůstanou úředníci, kteří byli ustanoveni dříve,
než zákon tento nabyl platnosti (t. j. před 1. zářím 1919 — čl. III. cit. zák.)
i na dále ve svém dosavadním postavení úředním, přísluší jim však v každém případě právo volby, má-li pro budoucnost jejich služební poměr
býti posuzován na dále podle ustanovení tohoto zákona čili nic. Z toho
plyne, že pro dobu před 1. zářím 1919 služební poměr obecního úředníka,
na nějž vztahuje se zákon ze dne 23. července 1919, čís. 443 sb. z. a n.
posuzovati dlužno dle právních norem před 1. zářím 1919 platných, i pokud se týče otázky přípustnosti pořadu práva. Nelze proto pro opačný
náhled dovolávati se předpisu § 29 j. n., dle něhož nepatří určitá věc na
pořad práva, i když přípustnost pořadu práva byla vyloučena normou
vydanou až po podání žaloby. Dle přípisu správní komise města M. ze dne
8. listopadu 1920 a ze dne 15. listopadu 1920 vztahuje se zákon ze dne
23. července 1919, čís. 443 sb. z. a n. na žalobce s výjimkou některých,
z nichž poslední je zřízencem ve smyslu zákona ze dne 17. prosince 1919, č. 16 sb. z. a n. z roku 1920. Také pokud se týče tohoto posledně uvedeného žalobce platí ve příčině otázky přípustnosti pořadu práva podle § 25 odstavec druhý cit. zák. právní normy před vyhlášením tohoto zákona
platné. V ostatním odkazuje se v této příčině ke správným, stavu věci i zákonu odpovídajícím důvodům rozsudku prvé stolice.
Nejvyšší soud zrušil rozsudky předchozích stolic jako zmatečné
i s celým předchozím řízením a žalobu odmítl.
Důvody:
Řídě se poukazem § 42, odstavec prvý j. n. a §§ 240, poslední odstavec, 477, odstavec prvý čís. 6 a 503 čís. 1 c. ř. s., zabýval se dovolací soud
sám od sebe v prvé řadě otázkou, zda jsou řádní soudové povoláni
k tomu, by tuto rozepři projednali a rozhodli. K této otázce odpověděl
nejvyšší soud záporně, přikloniv se k rozhodnutím ze dne 13. listopadu 1920, čís. 25 a 27, jež v obdobných případech vydána byla senátem pro
řešení kompetenčních konfliktů mezi řádnými soudy a úřady správními
(§ 3 zákona ze dne 2. listopadu 1918, čís. 3 sb. z. a n.) a vyzněla v ten
rozum, že pojednati a rozhodovati o podobných nárocích příslušny jsou úřady samosprávné. Při tom vycházel dovolací soud z těchto úvah: Dle zásady vyslovené pro obor časových mezí soudní příslušnosti v §§ 29 a
54, odstavec prvý j. n. a pro obor časových mezí hmotně právních předpisů v § 5 obč. zákona, nutno právní nároky tvořící předmět této rozepře,
jak co do jejich hmotněprávní odůvodněnosti tak i co do otázky přípustnosti pořadu práva posuzovati dle zákonných ustanovení doby jich vzniku.
Nutno proto a hledíc k ustanovení § 41, odstavec prvý a druhý zákona ze dne 23. července 1919, čís. 443 sb. z. а n., pokud se týče k ustanovení § 25, odstavec druhý zákona ze dne 17. prosince 1919, čís. 16 sb. z. a n. na rok
1920 přisvědčiti názoru odvolacího soudu v tom, že ustanovení § 40, odstavec prvý onoho, pokud se týče § 24 tohoto zákona nelze v otázce přípustnosti pořadu práva použíti na právní rozepři, o kterou se tuto jedná.
Dlužno proto vrátiti se k právu, plativšímu v době vzniku tvrzených žalobních nároků. Dle § 153 třetí dílčí novely k obč. zák. nevztahují se ustanovení § 150 téže dílčí novely, jednající mimo jiné o smlouvě námezdní,
k služebnímu poměru těch, kdož jsou úředníky nebo zaměstnanci dvoru,
státu, státního ústavu, země, okresu, obce nebo veřejného fondu, pokud služební poměr nespočívá na smlouvě soukromoprávní. Obdobně vysloveno v § 4 zákona o služební smlouvě obchodních zaměstnanců ze dne 16. ledna 1920, čís. 20 ř. zák., že ustanoveními
tohoto zákona zůstává nedotčen služební poměr těch, kdož jsou úředníky
nebo zaměstnanci státu, státního ústavu nebo fondu, státem spravovaného, a v § 3 téhož zákona, že jeho ustanovením podrobeny jsou osoby,
jichž používá se ke kupeckým nebo vyšším nekupeckým službám v podniku, provozovaném dvorem, veřejným fondem, zemí, okresem nebo obcí,
spočívá-li služební poměr řečených osob na smlouvě
soukromoprávní. Takřka doslova stejné ustanovení jako v uvedených právě §§ 3 a 4 zákona o obchodních pomocnících obsaženo jest
i v § 2 zákona o statkových úřednících ze dne 13. ledna 1914, čís. 9 ř. zák. Povšechného ustanovení § 153 třetí dílčí novely k obč. zák. a zvláštních ustanovení shora uvedených zákonů nelze arciť přímo užíti na sporný případ. Tolik však lze z nich seznati, že i úředníci a zaměstnanci obcí
rozčleňují se na takové, jichž služební poměr spočívá na smlouvě soukromoprávní, čímž vyslovena zásada, že služební poměr úředníků a zřízenců obecních spočívá zpravidla na jiném než soukromoprávním titulu,
to jest, že jest poměrem veřejnoprávním, nepodléhajícím normám soukromoprávním a tudíž ani příslušnosti řádných soudu. Shora dotčené zákonné předpisy nechávají arciť nerozřešenou otázku, kdy služební poměr
obecních úředníků a zaměstnanců spočívá na smlouvě soukromoprávní a
kdy, nespočívaje na tomto důvodu, jest poměrem veřejnoprávním. Nutno proto poohlédnouti se po dalších zákonných předpisech a těžiti z nich
alespoň obdobou poznatky pro vyřešení sporné otázky. Obecní zřízení pro markrabství Moravské ze dne 15. března 1864, čís. 4 zemsk. zák. přestává na kusých ustanoveních, jež nevnášejí světla do otázky, o kterou
se jedná. Omezuje se na ustanovení, jímž obecnímu výboru se vyhražuje,
usnášeti se o počtu úředníků a služebníků, o tom, jak se ustanovují a propouštějí a o jejich odpočinkových a zaopatřovacích požitcích (§ 31 odstavec druhý) a zmiňuje se dále jen ještě o tom, že obecní starosta vykonává nad nimi moc disciplinární a že může suspendovati ze služby i takové zaměstnance, jichž jmenování vyhradil si výbor, kdežto právo je
propustiti že přísluší výboru (§ 50). Nelze-li vystačiti s těmito spornými
ustanoveními obecního zřízení, nezbývá než by ve smyslu § 7 obč. zák.
přihlédnuto bylo k podobným, v zákonech určitě rozřešeným případům a
k důvodům jiných příbuzných zákonu. Na snadě jest poohlédnouti se v prvé
řadě po pravidlech určujících příslušnost pro rozhodování sporu ze služebního poměru úředníků státních. Nehledíc k tomu, že jak v § 153 třetí dílčí novely k obč. zák., tak ve shora naznačených zákonech obecní úředníci a zaměstnanci kladou se co do otázky, zda lze jejich služební poměr
posuzovati dle občanského zákoníka, pokud se týče dle zvláštních zákonů
o smlouvě služební, na roveň úředníkům státním, vyznamenává se služební poměr jak úředníků a zaměstnanců státních, tak i úředníků a zaměstnanců obecních zvláštní právní kvalifikací zaměstnavatele i svým účelem.
Jdeť tu i onde o právní poměr mezi územní korporací veřejnoprávní, tedy
primérním nositelem veřejné správy se strany jedné, a osobami, které
vstupují do správního organismu těchto veřejnoprávních svazů, zavazujíce se konati jim v této jich vlastnosti jako svoje povolání a podle jich
příkazů služby, jichž ony potřebují k plnění svých veřejných úkolů. Pokud
jde o služební poměr úředníků státních ustanovil dekret dv. kancel. ze dne 16. srpna 1841 sb. z. s. čís. 555 doslovně: »555/1841 sb..« Jak z dekretu patrno, chtěl jím zákonodárce rozřešiti autoritativně otázku, které orgány — zda soudy či úřady správní
— mají býti napříště kompetentní k rozhodování sporů o materielních
nárocích ze služebního poměru státních úředníků: z tohoto úmyslu zákonodárcova lze dovozovati, že správním úřadům nemělo se dekretem dostati jiných, méně účinných funkcí, nežli kterých by se dostalo soudům, kdyby se byl zákonodárce rozhodl pro kompetenci soudů j. sl., že mělo se
správním úřadům dostati funkce ve sporech zmíněného druhu vydávati
nikoliv snad jen pouhá prohlášení jménem státu jako strany, nýbrž autoгitativní rozhodnutí schopná právní moci. Tomu svědčí ostatně i výrazy,
jichž dekret užívá: Kompetenz, Streitigkeiten, auszutragen (— zur endgiltigen Entseheidung, zum Austrag zu bringen). Také prakse nebyla nikdy
v pochybnosti o tom, že majetkoprávní nároky státních úředníků proti státu
ze služebního poměru nejsou způsobily k vyřízení řádným pořadem práva.
Vzniká otázka, dlužno-li tohoto předpisu použíti obdobně na spory ze služebního poměru úředníků a zaměstnanců obecních. Odpověď na tuto
otázku jest závislá na tom, lze-li v řečeném předpisu spatřovati důsledek
všeobecných zásad, ovládajících platný system právní, či spíše ustanovení výjimečné, dále pak na tom, je-li tu podobnost obou případů v podstatných prvcích. V tom směru dlužno uvážiti toto: Kompetence úřadů
správních pro majetkoprávní spory ze služebního poměru úředníků státních byla normována na základě právního názoru, že jde o zaměstnance
veřejné, jichž služební poměr nespočívá na soukromoprávní smlouvě služební, nýbrž je povahy veřejnoprávní; této odpovídá pak kompetence
úřadů správních pro spory z poměru toho vzniklé (§ 1 jur. n. a contr.).
O veřejnoprávní povaze služebního poměru úředníků státních není pochybnosti. Je uznána nyní všeobecně v teorii i v judikatuře, a jenom výjimkou zastává se v teorii názor o soukromoprávní povaze majetkoprávních nároků z poměru toho plynoucích. Uzná-li se však veřejnoprávní povaha služebního poměru úředníků státních, nelze ji důvodně popříti
u služebního poměru úředníků územních korporací samosprávných.
V obou případech jde o právní poměr úplně stejnorodý. Země, okresy,
obce jsou pospolitosti státu stejnorodé, svou podstatou určeny obstarávati
pospolité zájmy lidstva, jsou stejně jako stát územními korporacemi, nadanými veřejnou mocí, jimž po zákonu přísluší obstarávati více méně rozsáhlý obor záležitostí veřejné správy. Jsou stejně jako stát primárními
nositeli veřejné správy. Zákon přiznává jim imperium, které pak vykonávají — zcela stejně jako stát — na základě zákona jako svoje vlastní
právo. Zákon přiznává jim také moc organisační: oprávnění v mezích
zákona organisovati výkon funkcí jim svěřených a opatřovati si k tomu
účelu pracovní síly, ať v úřadě čestném, ať jako zaměstnance z povolání.
Nevyhovovalo by ani povaze zaměstnavatele, ani povaze úkolu jim svěřených, aby právní svazek mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem omezoval se na mechanicky volný soukromoprávní poměr služební. Je třeba
pevného a těsného organického spjetí obou subjektů, při němž zaměstnaný stává se součástkou organismu svého zaměstnavatele, který i v tomto
služebním poměru vystupuje vůči někomu nikoli jako subjekt koordinovaný, nýbrž v postavení nadřízeném, jako nositel veřejné moci. Tyto poměry a potřeby jsou stejné u státu jako u ostatních územních korporací
veřejných. Jsou-li tedy samosprávné korporace územní sociální i právní útvary státu stejnorodé, které mají kvalitativně stejné úkoly, stejné impérium a stejnou moc organisační, není žádného důvodu, zásadně pohlížeti
na služební poměr jich zaměstnanců jinak, než na služební poměr zaměstnanců státních. Zmíněné okolnosti: zvláštní povaha zaměstnavatele jako
primárního nositele veřejné správy, předmět služeb: spolupůsobení při
výkonu veřejné správy, potřeba těsného organického včlenění zaměstnance do organismu zaměstnavatele, — vyvolaly nutnost, upraviti — nejprve pro obor správy státní — služební poměr zaměstnanců specielními
předpisy; regulace tím provedená zasahá tak hluboko, že nejeví se snad
jen jako modifikace předpisů všeobecného obč. zákoníku o smlouvě služební, nýbrž jako samostatný institut práva veřejného, přiměřený povaze
věci a potřebám, z ní plynoucím. Analogické úpravy dostalo se pak během
doby také služebnímu poměru zaměstnanců ostatních veřejných korporací
územních, jednak jich ústavami event. zvláštními zákony, jednak předpisy
statutárními, které korporace ony v základě své organisační moci, propůjčené jim v jich ústavách, samy vydaly. Tím vytvořen právní institut
veřejného poměru služebního jakožto právní forma, kterou
stát a ostatní korporace územní získávají pracovní síly ku plnění svých úkolu. Kdežto při soukromoprávním poměru služebním jde o poměr obgační, v němž obě strany stojí vedle sebe jako činitelé právně koordinovaní, a každá z nich ze smlouvy zavázána jest druhé k určitým vymezeným plněním, je veřejný poměr služební charakterisován jako zvláštní
poměr mocenský. Založením poměru toho zaměstnanec vstupuje do
statu zvýšené subjekce vůči korporaci, jíž má sloužiti. Této nevzniká
pouze právo na určitá plnění se strany zavázaného, nýbrž v jistém rámci
právní moc nad celou jeho osobností. Nejde o obligačmí poměr dvou koordinovaných subjektů, z něhož by vyplývala pro zaměstnance pouze určitá
práva obligační, pohledávání, nýbrž o veřejný poměr mocenský povahy
absolutní: zaměstnanec stává se součástí organismu svého zaměstnavatele, která mu přísluší nade všemi jeho poddanými, stupňuje se tu ve
zvláštní veřejnou moc služební, opodstatněnou zvláště kvalifikovaným
svazkem, jímž zaměstnanec jako aktivní činitel veřejné správy u srovnání
s ostatními poddanými je se svým zaměstnavatelem spoután, a zahrnující
v určitém úseku celou osobnost zaměstnancovu. Pro zaměstnance vyplývá z mocenského poměru onoho zvláštní služební povinnost.
Tato veřejná služební povinnost neznamená toliko závazek k určitému
plnění, nýbrž nad to dále povinnost oddati se službě celou bytostí; je charakterisována zvláštní povinností věrnosti, která proniká celý služební
poměr a — ač především povahy morální — jeví se také právně zejména
tím, že porušení její může stíháno býti disciplinárně, a že dochází výrazu
i zevnějšího požadavkem služební přísahy. Právní praeponderance vůle
zaměstnavatelovy, jež charakterisuje služební poměr veřejný jako zvláštní
poměr mocenský, jeví se jak při založení a rozvázání poměru,
tak i za jeho trvání ve služebních rozkazech, určujících jednostranně autoritativně rozsah i obsah služ. povinností, a posléze zvláště
význačně v disciplinární moci zaměstnavatele, stanovící a ukládající jednostranně tresty pro porušení služební povinnosti, kterážto moc
je výronem moci vrchnostenské a je tedy principielně vyklíčena tam, kde
— jako v civilistickém poměru služebním, — jde o právní poměr subjektů zásadně právně koordinovaných. Nelzeť pak zejména proti veř. povaze
služ. poměru úředníků obecních s úspěchem namítati, že zákonem samým
obor jich působnosti není nijak určen, aniž jim propůjčena nějaká moc
úřední, na základě níž by mohli jednati jménem obce. Vždyť pro pojem veřejné služby je zcela lhostejno, zda práce, které zaměstnanec konati má
pro zaměstnavatele, záleží v tom, že na základě udělené mu moci zástupci
jedná jeho jménem na venek, či je-li působnost jeho rázu čistě faktického. Neníť pro pojem veřejného poměru služebního nijak nutno, aby zaměstnanec měl vůbec nějaký obor působnosti, úřad, tím méně pak aby měl
úřad, který by ho opravňoval jménem zaměstnavatele s právním účinkem
pro tohoto projevovati vůli na venek ať v oboru práva soukromého či
veřejného, nebo dokonce jménem jeho vykonávati moc vrchnostenskou.
Výhradně o to jde, zda služební povinnost, na základě které kopá
práce jemu přikázané jakéhokoliv druhu a která neznamená v první řadě
nic jiného, nežli stav: býti k disposici pro práce, které zaměstnavatel určí,
— má ráz veřejnoprávní či soukromoprávní. Tytéž nedostatky, které
vytýkají se tu úředníkům obecním, vyskytují se i v oboru služby státní,
aniž by bylo pochybnosti o tom, že i ti zaměstnanci státní, kteří nemají
úřadu spojeného se zástupci mocí a jichž obor působnosti není určen zákonem, nýbrž jen služebními příkazy, přes to stejně jako jiní jsou ku státu
ve služebním poměru veřejnoprávním. Z veřejnoprávní povahy služebních
poměrů úředníků státních a komunálních plyne pak i veřejnoprávní povaha
majetkoprávních nároku z poměru toho vzcházejících. Názor, jenž každý
majetkový nárok pokládá co ipso za nárok soukromoprávní, postrádá
vnitřního odůvodnění a je také v rozporu s platným právním řádem, který
četné nároky majetkoprávní na př. nároky na daně i jiné veřejné dávky
a příspěvky, nároky na chudinskou podporu, vyživovací příspěvky, na
náhradu ošetřovného a jiné pokládá nesporně za veřejnoprávní. Rovněž nelze souhlasiti s názorem, jako by šlo o poměr smíšený, založený ve smíšené veřejno-soukromoprávní smlouvě služební; celý poměr zakládá
se jednotným správním aktem, ustanovením ve veřejné službě, z něhož
vzniká jak mocenský poměr služební a služební povinnost, tak i majetkové
nároky zaměstnance, kteréž — když se poskytnou — tvoří integrující
součást konkrétního poměru, jenž svými podstatnými momenty je však
charakterisován jako poměr práva veřejného. Konečně nelze obhájiti soukromoprávního rázu majetkových nároku z poměrů služebního ani s hlediska, že by byly poskytnuty převážně v zájmu zaměstnance, neboť rozhodny jsou tu stejnou měrou i zájmy veřejné: získání a udržení potřebných pracovních sil pro veřejnou správu a snaha, zajištěním existence a
tím neodvislosti zaměstnance učiniti ze služebníka, závislého na představeném jeho, orgán sloužící zájmům celku. Také positivní úprava právní,
které se dostalo služebním požitkům zaměstnanců státních a komunálních,
nesvědčí tomu, že by zákonodárce hleděl na ně jako na pouhou soukromoprávní úplatu za práce konané v základě soukromoprávní smlovvy služební. Ovšem není vyloučeno, aby stát stejně jako jiné veřejné korporace
územní neopatřovaly si pracovní síly také pouhou soukromoprávní
smlouvou služební, která pak ovšem zakládá prostý soukromoprávní obligační poměr mezi oběma stranami, podléhající předpisům všeobecného
zákoníka občanského a judikatuře řádných soudů. Zaměstnanec takový
stojí však mimo správní organismus dotyčné korporace a zůstává vůči ní
samostatnou osobou cizí. Principielně vyloučeno jest tedy uznání takového
poměru všude tam, kde jde o funkce veřejné, jež korporace ona může po
právu vykonávati jen sama, a kde tedy výkon soukromoprávním zmocněncem je zásadně nepřípustným. Avšak i mimo tyto případy nelze existenci takového pouze soukromoprávního poměru praesumovati tam, kde
zaměstnanec ustanoven jest na určité místo, v správním organismu té které korporace systemisované, a podroben je — jako v konkrétním případě — normálnímu úřednickému a služebnímu řádu (služební pragmatice) této korporace. Dlužno-li však dle toho, co řečeno, ve smyslu našeho
právního řádu uznati služební poměr zaměstnanců státních a komunálních
— pokud nejde o výjimečný případ zaměstnance pouze »smluvního«
za poměr práva veřejného, pak normovaná kompetence úřadů správních
k rozhodování sporů z poměru toho — čítajíc v to spory o nároky majetkoprávní, jeví se pouhým důsledkem odpovídajícím zásadnímu rozhraničení
kompetence soudu s jedné a úřadů správních s druhé strany, a nikoli
ustanovením výjimečným, které by analogického použití nepřipouštělo.
Na stanovisku, že majetkoprávní nároky samosprávných úředníků ze
služebního poměru nehodí se na pořad práva soukromého, stála judikatura
ohledně majetkoprávních nároků ze služebního poměru úředníků zemských, ač tu zákonné opory pro svůj konstantně hájený názor postrádala.
Naproti tomu v příčině úředníků obecních a okresních, kde rovněž po
dlouhou dobu nebylo zákonného ustanovení, judikatura vindikovala kompetenci pro spory ze služebního poměru — zcela nedůsledně ke stanovisku
zaujatému v příčině úředníků zemských, řádným soudům. Zákony ze dne 3. října 1907 z. z. čís. 63 ohledně úředníků okresních a ze dne 29. května 1908 z. z. čís. 35 ohledně úředníků obecních v Čechách poměr těchto
samosprávných zaměstnanců nově upraven. Otázka kompetence rozřešena
v ten smysl, že spory o příjmy služební a výslužné úředníka jakož i o zaopatřovací požitky vdov i sirotků odkázány řádným soudům, ostatní spory
pak ze služebního poměru úřadům samosprávným (§ 40 leg. cit.). Jak
patrno z materialií (zpráva komise sněmovní ze dne 1. března 1907 tisk CDLXXXVII/II-01), bylo ustanovení ono diktováno momenty čistě zevnějšími; kdežto dřívější osnovy přikazovaly všechny spory úřadům samosprávným, mělo nyní býti vyhověno opětným žádostem úřednictva, které
chtělo míti spory o požitky služební vyhraženy soudům; sněm. komise
pak tomuto přání — jak praví — vyhověla tím spíše, že také obdobné
spory úředníků státních a zemských neprojednávají se pořadem administrativním, nýbrž před říšským soudem. Šlo tedy o větší garancii rychlého
a nestranného rozhodování, nikoli o důsledek nějakého zásadního právního názoru. Zákony ze dne 23. července 1919 sb. čís. 443 a 444 v § 2
prohlášeni úředníci okresní a obecní, ustanovení ve smyslu těchto zákonů,
výslovně za úředníky veřejné, čímž autoritativně rozřešena otázka,
»která do té doby mohla býti považována za spornou«. Jako důsledek
tohoto ustanovení přijat pak kompetenční předpis § 40 odstavec prvý zákona, dle něhož přikázány veškeré spory ze služebního poměru, incl.
spory o požitky služební, úřadům samosprávným. Zpráva ústavního výboru tisk 1362 NS. odůvodňuje ustanovení toto tím, že není příčiny,
proč by měl v tomto směru zůstati umělý rozdíl mezi úředníky státními
a samosprávnými, když podle § 2 i tito úředníci jsou funkcionáři veřejnými. Vyslovena tedy zákonodárcem zásada, že úředníci samosprávní
jsou úředníky veřejnými, a že rozhodování o sporech z jich služebního
poměru přísluší úřadům správním.