NPD documents search: Právník, 66 (1927) - Souběh práv žalobních v řízení trestním.

Čís. 4505.

Násilí stíhané druhou větou § 83 tr. zák. není beztrestné ani, je-li jím odstraňován stav, na jehož odstranění si pachatel činí nárok, ani, je-li jím zjednáván stav, odpovídající právnímu nároku pachatelovu (na vystěhování nájemníka z bytu).
Odpovědnosti za takovou svémoc nezprošťuje pachatele ani mylný předpoklad, že je oprávněn odstraniti sám skutečný stav, který je v rozporu s jeho právem nebo s právním nárokem, který mu skutečně nebo domněle přísluší proti osobě dotčené násilím.
(Rozh. ze dne 21. října 1932, Zm I 116/31.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zamítl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Chrudimi ze dne 14. listopadu 1930, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem veřejného násilí podle § 83 tr. zák., mimo jiné z těchto důvodů:
Uplatňujíc důvody zmatečností podle čís. 4 a čís. 9 b) § 281 tr. ř. a poukazujíc k ustanovení § 2 e) tr. zák., domáhá se zmateční stížnost zproštění stěžovatele z obžaloby z důvodu, že zločin, jímž byl stěžovatel uznán vinným, nelze mu přičítati, an je zlý úmysl předpokládaný v § 83 tr. zák. vyloučen pevným přesvědčením stěžovatele, že má právo vstoupiti do bytu deputátního dělníka a vystěhovati ho z bytu v případě neposlušnosti. S hlediska § 281 čís. 9 a) tr. ř. je tato námitka pochybena. Poslední věta § 83 tr. zák. stanoví jasně, že pohnutka jednání v předchozích větách naznačeného je lhostejna, najmě že nezáleží na tom, zda se tak stalo, by se provedlo právo, na které si činí pachatel nárok. Násilí stíhané druhou větou § 83 tr. zák. není tedy beztrestné ani, je-li jím odstraňován stav, na jehož odstranění si pachatel činí nárok, ani, je-li jím zjednáván stav, odpovídající právnímu nároku pachatelovu. Jelikož pak zákon nerozeznává, zdá má právní nárok pachatelem uskutečňovaný neb uskutečněný v zákonech oporu či nikoliv, je násilné způsobení změny trestné, i když pachatel zjednává průchod skutečnému právu, tím spíše, jedná-li v omylu, že mu dotčené právo přísluší. Podstatou zločinu § 83 tr. zák. je tudíž svémoc spočívající v tom, že pachatel násilím, v případech druhé věty násilím spáchaným po vniknutí do cizího bytu nebo příbytku, zjednává skutečnému nebo domnělému právu průchod sám, místo aby mu dal zjednati průchod vrchností k tomu povolanou. Odpovědnosti za takovouto svémoc nezprošťuje pachatele ani mylný předpoklad, že je oprávněn odstraniti sám skutečný stav, který je v rozporu s jeho právem nebo třeba s právním nárokem, který mu skutečně nebo domněle přísluší proti osobě násilím dotčené. Předpokládáť pachatel v takovém případě přípustnost svémoci trestným zákonem zakázané a jedná z mylného výkladu nebo třeba z neznalosti trestního zákona, kterou se podle ustanovení § 3 tr. zák. omlouvati a hájiti nemůže. Proto nelze ani v souzené trestní věci vytýkati rozsudku právní mylnost z důvodu, že spatřoval v násilném vystěhování věcí Marie J-ové z jejího bytu, do něhož stěžovatel vnikl se zbraní, zločin rušení míru domovního podle § 83 tr. zák., ačkoliv se stěžovatel hájil oním omylem (přesvědčením), to tím méně, že — jak rozsudek správně uvádí — nehodí se na Marii J-ovou hlavní opora onoho přesvědčení stěžovatelova — směrnice zemského úřadu—, ana nebyla deputátní dělnicí, nýbrž nájemnicí a neuzavřela se stěžovatelem úmluvu, již mají směrnice na zřeteli. Rozsudečnému zjištění, že J-ová nebyla deputátní dělnicí, nýbrž užívala bytu na základě nájemní smlouvy za úplatu, nevytýká stížnost formální vadnost; pouhou výtkou nepravdivosti četnické zprávy neodstraní stížnost ono zjištění, jež se opírá o jiné výsledky hlavního přelíčení. Že J-ová neplnila své závazky, za které byl jí byt poskytován, že nedostála slibu, že se v určenou jí dobu vystěhuje, že jí stěžovatel opatřil a poukázal jiný byt zcela přiměřený a že J-ová měla kromě toho možnost bydleti v obci, jejíž porodní asistentkou byla, nemění nic na skutečnosti, že J-ová vykonávala práva nájemní v bytu, do něhož pachatel vnikl, aniž jí bylo před souzeným skutkem v tom bráněno jinak než dopisem s vyhrůžkou násilného vyklizení, jíž nedbala a jíž proto pokojné držby bytu nepozbyla. Ve příčině skutečnosti a nerušenosti této držby se stěžovatel omylem nehájil; rušil-li ji — jak rozsudkem zjištěno — svémocně vyklizením nábytku, vniknuv do bytu se zbraní, přes zákaz dcer, tedy zástupců J-ové, odpovídá za toto násilí podle § 83 tr. zák., třebas předpokládal, že J-ová nemá právo k dalšímu bydlení v tomto bytu a že je oprávněn ji z bytu vystěhovati. Neboť další námitka stížnosti, opřená o čís. 9 a) § 281 tr. ř., že stěžovatel zůstal státi u prahu dveří v síni, která je společná celému domku, je jen popřením opačného zjištění rozsudku, který — závazně podle § 288 odst. 2. čís. 3 tr. ř. pro dolíčení hmotněprávních zmatků — bere za prokázáno, že stěžovatel, vypáčiv dveře, vstoupil se sekerou v ruce do světnice J-ové, a kterému stížnost, najmě v této části formální vadnost ani výslovně ani zřetelným poukazem nevytýká. Stížnost — jak dovozeno — neodůvodněnou bylo zamítnouti.

Citace:

Čís. 4505. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1933, svazek/ročník 14, s. 257-259.