NPD documents search: Váž. civ., 15 (1933), sv. 2

Čís. 13133.

Ten, kdo oznámil rejstříkovému soudu, že určitá firma užívá jiné firmy protiprávně utvořené, není oprávněn k rekursu do usnesení rejstříkového soudu, jenž, nedbaje jeho podnětu, závadnou prý firmu zapsal do rejstříku.
O jeho oprávnění k rekursu nebylo rozhodnuto tím, že mu prvý soud k jeho žádosti, v níž výslovně uvedl, že hodlá rekurovati, doručil usnesení.
(Rozh. ze dne 21. prosince 1933, R II 410/33.)
Alois Č. oznámil rejstříkovém.u soudu, že firma Gustav S. a syn užívá jiné firmy protiprávně utvořené. Rejstříkový soud zapsal usnesením ze dne 5. dubna 1933 při firmě Gustav S. a syn změnu v tom smyslu, že firma nyní zní: »Sbor« Gustav S. et. syn, německy; »Sbor« Gustav S. et. Sohn a oznámil tuto změnu Aloisu Č-ovi. Rekurs Aloise Č-a do usnesení rejstříkového soudu ze dne 5. dubna 1933 rekursní soud odmítl.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu do odmítacího usnesení rekursního soudu.
Důvody:
Rekursní soud právem odmítl rekurs stěžovatelův pro nedostatek oprávnění k rekursu po rozumu §§ 6 a 37 zák. ze dne 19. června 1931 čís. 100 sb. z. a n. Podle § 37 tohoto zákona jest k rekursu oprávněn jen účastník. Účastníkem nesporného řízení jest však podle § 6 téhož zákona ten, kdo může býti rozhodnutím soudu ve svých právech přímo dotčen nebo kdo uplatňuje právní zájem, by soud učinil nějaké rozhodnutí. Ani z napadeného usnesení ani z vývodů rekursu nevyplývá, že by byl rekurent usnesením soudu prvé stolice přímo dotčen na svých právech. Pokud stěžovatel zdůrazňuje, že ve stížnosti uvedl, že se považuje za účastníka nesporného řízení ve smyslu § 6 uved. zákona, totiž, že má právní zájem, by rozhodnutí soudu první stolice bylo změněno, a z toho důvodu též podává stížnost, poukazuje tím jen k doslovu zákona, ale neuvádí, které jeho právo bylo závadným prý firemním nápisem porušeno. Jde mu zřejmě jen o to, aby byla vymazána z obchodního rejstříku firma »Sbor« Gustav S. a syn, která podle jeho názoru byla utvořena proti zákonným předpisům. Není pochybnosti, že stěžovatel byl oprávněn oznámiti rejstříkovému soudu, že firma Gustav S. a syn užívá jiné firmy protizákonně utvořené, k čemuž mohl dáti podnět kdokoli. Jiná jest však otázka, zda takový navrhovatel jest oprávněn, aby si stěžoval proti usnesení rejstříkového soudu, který, nedbaje jeho podnětu, závadnou prý firmu do rejstříku zapsal. K tomu byl by oprávněn jen účastník ve smyslu zákona, jímž rekurent, jakž bylo dovoděno, není. Stěžovatel se také mýlí, tvrdě, že o jeho oprávnění k rekursu bylo pravoplatně rozhodnuto tím, že mu prvý soud k jeho žádosti, v níž výslovně uvedl, že hodlá rekurovati, doručil usnesení ze dne 5. dubna 1933. Nebyl-li účastníkem ve smyslu zákona před doručením usnesení, nestal se jím ani po něm jen tímto doručením. O tom, zda stěžovatele jest pokládati za účastníka, nemohl ostatně prvý soud s účinkem rozhodnouti pouhým činem konkludentním.

Citace:

č. 13008. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/2, s. 490-491.