NPD documents search: Váž. civ., 16 (1934), sv. 2

Čís. 14055.

Při bankovním depositu (cenných papírů) může jíti o úhrnkové depositum, sběrné depositum a nepravidelnou úschovu. Znaky těchto odrůd.
Byly-li v depositu banky u anglického bankéře uloženy jen cenné papíry jejích komitentů, šlo o tak zv. sběrné depositum. Komitenti nepozbyli vlastnictví k cenným papírům a stihají je následky sekvestrace a desekvestrace cenných papírů v Anglii jako náhoda (§ 1311 obč. zák.).
(Rozh. ze dne 19. prosince 1934, Rv II 806/32.)
Žalobce domáhal se na žalované bance náhrady škody, jež mu vzešla tím, že za války byly v Anglii sekvestrovány steelky (Steel Corporation common shares), jež žalovaná převzala roku 1912 pro žalobce na jeho příkaz od banky V. a uložila je v depot u své londýnské banky. Žaloba byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto důvodů:
Nižší soudy správně dovodily ze zjištěných skutečností, že tím, že žalovaná v roce 1912 převzala pro žalobce na jeho příkaz od banky V. 120 kusů steelek a uložila je v depot u své londýnské banky Swiss Bankverein, došlo mezi stranami k ujednání smlouvy schovací, což žalobce v dovolání sám doznává. Jde jen o to, zda byla sjednána pravidelná smlouva schovací (depositum regulare) či nepravidelná (depositum irregulare). Jde-li o úschovu jistého množství zastupitelných věd, zejména cenných papírů, jak tomu je při bankovním depositu, o něž tu šlo, jest rozeznávati, jak správně doličuje napadený rozsudek, tři odrůdy (srov. Klang, Komentář k obč. zák. § 959 II., Ehrenzweig Das Recht der Schuldverhaltnisse § 358, Mayr, Lehrbuch des bürgerlichen Rechtes II. svazek § 364, Schey, Die Obligationsverhältnisse § 54), úhrnkové depositum (Summendepot), sběrné depositum (Sammeldepot), a nepravidelnou úschovu. Při úhrnkovém depositu se zavazuje příjemce chovati k použití ukladatele stále odděleně od vlastního majetku jako cizí věc ne sice právě kusy převzaté, avšak týž počet kusů stejného druhu, ukladatel zůstává při depositu tom vlastníkem, nepřechází tudíž při něm vlastnictví na schovatele, nýbrž jen oprávnění k výměně jednotlivých kusů. Při sběrném depositu odpadá povinnost k oddělené úschově jednotlivého depa ukladatelova, nýbrž děje se úschova převzatých kusů s věcmi stejného druhu jiných ukladatelů, takže i při depositu tom nestane se schovatel vlastníkem převzatých věcí, nýbrž vzejde smíšením spoluvlastnictví všech ukladatelů na hromadné věci (Gesamtsache — § 415 obč. zák.). Oba tyto způsoby úschovy jest pokládati za pravidelnou smlouvu schovací, ježto při nich schovatel nenabývá vlastnictví na uschované věci. Jinak jest tomu při nepravidelné smlouvě schovací, při níž se stane schovatel vlastníkem uložených kusů. O takové smlouvě se mluví tehdy, může-li schovatel s věcmi do úschovy mu danými volně nakládali, zejména je zciziti, aniž by byl povinen, je ihned nahraditi věcmi stejného druhu, a stihá ho jen povinnost, by vždy choval k použití ukladatele stejný počet kusů téhož druhu. V zápůjčku podle § 959 obč. zák. přeměňuje se smlouva schovací jen tehdy, nejsou-li tu předpoklady nepravidelné smlouvy schovací. Jde o to, o jaké depositum šlo v projednávaném případě. Je zjištěno, že žalovaná uložila 120 steelek pro žalobce převzatých do depa u svého londýnského bankéře Swiss Bankvereinu, že v depot tom nebyly uloženy žádné její vlastní cenné papíry, nýbrž jen steelky jejích komitentů. Ze zjištění těch plyne, přihlíží-li se k právním vývodům vpředu uvedeným, že sporných 120 steelek bylo uloženo ve sběrném depositu, že jich uložením v tomto depot nepozbyl žalobce vlastnictví k steelkám a že proto následky sekvestrace a desekvestrace v Anglii jako náhoda (vis major) sběhnuvší se v jeho majetku, stíhá jeho a nikoli žalovanou podle § 1311 obč. zák. Žalovaná podle svých obchodních podmínek nebyla povinna přičlenili sporné steelky k svým cenným papírům, nýbrž byla oprávněna uložiti je ve sběrném depot svých komitentů. To, že žalovaná v dopise ze dne 12. října 1921 označovala sporné steelky jako své vlastnictví, je bez významu, ježto rozhodný je právní stav, jaký tu ve skutečnosti byl, a nemohlo na základě tohoto dopisu přejíti dosavadní vlastnictví steelek na žalovanou, neboť šlo o jednostranný projev odporující tehdejšímu právnímu názoru žalobcovu, jakž plyne z jeho dopisu došlého bance dne 18. ledna 1919 a z jeho dalšího dopisu z 13. srpna 1920, podle nichž se sám považoval za vlastníka steelek. Tvrzení dovolatelovo, že podal na žalovanou žalobu právě vzhledem k dopisu jejímu z 12. října 1921, odporuje spisům. Dopis ten nemohl u žalobce vyvolati omyl a také nevyvolal, ježto v řízení desekvestračním vlastnictví k steelkám uplatňoval. Pokud žalobce poukazuje v dovolání k tomu, že banka V. byla vlastnicí sporných steelek než je převedla do úschovy žalované, nelze se zabývati tvrzením tím, ježto v tomto směru dovolatel v prvé stolici nic bližšího neuvedl a nižší soudy proto také nic nezjistily, takže nelze dovolacímu soudu posouditi, o jakou úschovu steelek u banky V. šlo. Z nesporného přednesu stran jen plyne, že u oné banky měl žalobce lombardní konto, které žalovaná na jeho příkaz převzala, zaplativši bance V. dluh žalobcův 92000 Kč. Je nesporno, že žalovanou od banky V. převzaté cenné papíry sloužily jí za zástavu pro dluh žalobcův 92000 Kč. Ježto nelze zříditi zástavní právo na vlastních věcech věřitele, neboť zástavní právo je možné jen na cizích věcech, kromě případu § 1446 obč. zák., o který tu nejde, musela žalovaná při převzetí steelek pokládati steelky za vlastnictví žalobce a také je pokládala, přijavši je od něho jako zástavu za žalobcův dluh. Právní názor žalobcův, že žalovaná tím, že steelky od banky V. převzala, stala se jich vlastnicí, nemá ve spisech a ve zjištěních nižších soudů skutkového podkladu. Pokud žalobce poukazuje na právní útvar tak zv. zajišťovacího převlastnění, přehlíží, že v tomto směru nepřednesl nic v prvé stolici. Rovněž je bez¬ významný poukaz dovolatelův na tvrzení uvedené v jeho přípravném spise, že nákupem certifikátů Steelssbiankotransferem vzniká kupci jen právo odběru proti komisionářovi, když s certifikáty Steels (steelkami) se obchoduje, a když dovolatel sám v souhlase se žalovanou uznával, že k nim možno nabýti vlastnictví a jen tvrdil, že vlastnictví k nim nabyla žalovaná a nikoliv on. Pokud pak jde o další požadovanou náhradu škody, neprokázal žalobce, že žalovaná porušila smlouvu schovací s ním uzavřenou a o nějakém uvedení žalobce v omyl bankou, že mu předstírala, že má právo zakročiti o desekvestraci jako vlastník, nemůže býti vzhledem k vylíčenému stavu věci řeči; stíhá proto, jak již bylo uvedeno, škoda, která dovolateli sekvestrací snad vzešla, podle § 1311 obč. zák. jen jeho samotného. K vůli úplnosti se jen ještě podotýká, že rozhodnutí nejvyššího soudu čís. 6985, 7414, 10566, 11281 sb. n. s., jež se týkají sekvestrace, pokud se týče desekvestrace cenných papírů v Anglii uložených, nedopadají na projednávaný případ, neboť v případě čís. 6928 nebyla sporná otázka řešena, ježto žaloba byla zamítnuta již z toho důvodu, že žalobce ve sporu neprokázal československé státní občanství, v případě 7414 byly steelky v Anglii prodány pro dluh banky, jejíž konto bylo při vypuknutí války již pasivní, v případě 10566 šlo o kup steelek a banka vstoupila do obchodu jako samokontrahentka a v případě 11281 byly cenné papíry komitenta smíseny s vlastními papíry banky.

Citace:

Čís. 14055. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/2, s. 525-528.