Čís. 2081.

Kdo poškozen byl činem trestným, může se domáhati na pachateli náhrady nákladů, jichž bylo vhodně vynaloženo ku vypátrání trestného činu. Náleží sem zejména odměna osobě třetí, jež k veřejnému vyzvání poškozeného přispěla mu k vypátrání pachatele.
(Rozh. ze dne 5. prosince 1922, Rv II 163/22.)
Právoplatným trestním rozsudkem krajského soudu ze dne 14. prosince 1920 byl žalovaný uznán vinným, že ukradl s jinými spoluzloději žalující firmě věci v ceně 3100 K a že mimo to na sebe převedl věci, jež byly žalující firmě ukradeny a jichž cena byla v trestním řízení zjištěna na 3800 Kč, věda, že věci ty pocházejí z krádeže. S nárokem o náhradu 2000 Kč, jež vyplatila odměnou za vypátrání pachatele, byla žalující firma poukázána na porad práva, jejž pak nastoupila. Oba nižší soudy žalobu zamítly, odvolací soud z těchto důvodu: Žalobkyně domáhá se v tomto sporu zaplacení 2000 Kč, omezených na 1800 Kč, z důvodu náhrady škody dle § 1331 obč. zák., poněvadž nabídla veřejně odměnu 2000 Kč těm, kdož by byli nápomocni k vypátrání pachatele krádeže, u ní koncem července neb začátkem srpna 1920 spáchané, jakož i věcí, tehdy jí ukradených, a ježto z důvodu toho vyplatila osobám, které uvedly na stopu pachatele této krádeže, jímž byl také žalovaný, 1800 Kč. Pátrání po pachateli krádeže jest úkonem, náležejícím v prvé řadě veřejným orgánům bezpečnostním, by učiněno bylo zadost právu státu na vypátrání a potrestání pachatele činu trestního a zajištění bezpečnosti majetku. Podniká-li tudíž osoba, krádeží poškozená, činnost, směřující k vypátrání pachatele krádeže a ukradené věci a podporuje tím činnost orgánu veřejné bezpečnosti, nepozbývá tím tato činnost své základní povahy veřejnoprávní, nesoucí se k zjištění činu trestného. Následkem toho nelze výlohy, jež vzešly poškozenému jeho činností, směřující ku zjištění pachatele krádeže a věci ukradené, považovati za škodu, jakou na zřeteli má ustanovení § 1331 obč. zák. Neboť ustanovení tohoto § dle svého doslovu vztahuje se na škodu, která vzešla poškozenému, ať přímo, ať nepřímo činem trestným, tedy trestným jednáním neb opomenutím pachatele samého, nikoliv však též činností poškozeného, vztahující se výlučně na zjištění trestného činu, byť i tato činnost byla trestným činem pachatele vyvolána. Otázku, které z výloh, jež vzešly zjišťováním trestného činu, tudíž i pátráním po pachateli a po ukradených věcech, dlužno nahraditi, řeší výhradně trestní řád a to v §§ 381 a násl., pokud se týče v § 51 a 52 cís. nař. ze dne 15. září 1915, čís. 278 ř. zák. V těchto ustanoveních trestního řádu není stanoveno, že pachatel krádeže je povinen nahraditi veřejným orgánům bezpečnostním (státu), výlohy, jež vzešly pátráním po pachateli krádeže neb trestném činu vůbec. Ani z ustanovení § 365 a násl. tr. ř. nelze dovoditi povinnost pachatele, který pro krádež právoplatně byl odsouzen, aby poškozenému jako soukromému účastníku zaplatil také výlohy, jež mu vzešly činností, směřující k vypátrání pachatele (ukradených věcí). Přes tyto hranice, trestním řádem stanovené, nelze přisouditi ani poškozenému trestným činem další výlohy, pokud mu vzešlo zjišťováním trestného činu, jmenovitě když takováto činnost poškozeného nepozbývá tím, že ji na místě veřejných orgánu bezpečnostních předsebéře sám poškozený, své základní povahy veřejnoprávní. Veřejné vypsání odměny na vypátrání pachatele a ukradených věcí a vyplacení odměny té poškozeným tomu, kdo na stopu pachatele (ukradených věcí) spolupátrající orgány veřejné uvedl, jest rovněž činností, směřující k zjištění činu trestného. Nelze proto výlohy, jež touto činností, t. j. vypsáním a vyplacením veřejné odměny poškozenému vzešly, považovati za škodu vzešlou činem trestným ve smyslu § 1331 obč. zák., to tím méně, když o vhodnosti a výši takovéto odměny, pokud se týče jejího vyplacení, rozhoduje jedině a výhradně vůle poškozeného samého, úplně nezávisle od činu trestného, pokud se týče od vůle pachatele. Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc odvolacímu soudu, by o ní znovu jednal a ji rozhodl.
Důvody:
Žalobkyně jakožto poškozená měla dle § 1323 obč. zák. nárok proti pachatelům, by obnovili dřívější stav, totiž, by vrátili bezprávně odňaté věci, a byla tudíž oprávněna použíti k vypátrání věcí každého po zákonu přípustného prostředku, jenž při rozumném posuzování stavu věci, pokud jí tento byl uznán, k dosažení tohoto účelu jevil se býti vhodným. V těmto opatřením dlužno počítati i vypsání odměny osobám, které by byly nápomocny k vypátrání pachatelů krádeže a ukradených věcí, neboť jest to prostředek po zákonu přípustný a dle zjištění okresního soudu, jež v odvolacím řízení nedoznalo změny, přispělo vypsáni odměny skutečně k vypátrání věcí, u žalovaného uschovaných. Odměna, již žalobkyně podle svého slibu vyplatila osobám, uvedším pátrající činitele na stopu pachatelů, jest částí škody, která byla žalobkyni bezprávným odnětím věcí způsobena, poněvadž jest to náklad, k němuž tento bezprávný čin zavdal příčinu a jehož by bez tohoto činu nebylo bývalo třeba. Náhrada této odměny patří k úplnému zadostiučinění, na jaké poškozená má nárok. Za ni ručí žalovaný, pokud jde o věci, které sám s jinými ukradl, podle §§ 335, 1295, 1324 a 1331 obč. zák.; pokud jde o věci, které na sebe převedl, ač mu bylo povědomo, že jsou ukradeny, ručí žalovaný za ni též podle § 1302 obč. zák. rukou společnou a nerozdílnou se zlodějem těchto věcí, poněvadž úmyslně udržoval bezprávný stav, přímým pachatelem způsobený. Mínění prvé stolice, že žalovaný není povinen, by nahradil žalobkyni tento výdaj, poněvadž nemohl předvídati, Že žalobkyně sáhne k takovému prostředku, nelze přisvědčiti. Ručení žalovaného jest opodstatněno již tím, že věděti musel a věděl, že způsobuje žalobkyni škodu bezprávným odnětím a zadržováním jejích věcí. Rovněž nelze sdíleti názor odvolacího soudu, že činnost, kterou žalobkyně podnikla k vypátrání pachatelů krádeže a ukradených věcí a jíž podporovala činnost orgánů veřejné bezpečnosti, jest podle své základní povahy činností veřejnoprávní, a že na náhradu výloh, které jí vzešly touto činností, má nárok jen potud, pokud zákon ukládá pachateli náhradu nákladů trestního řízení. Okradený, pátraje po pachateli a ukradených věcech, činí tak z pravidla ve vlastním zájmu a má pak, jak bylo shora vyloženo, nárok na náhradu výloh dle práva občanského. Není sice nemyslitelno, že by se mohl vyskytnouti i okradený, který takovou činnost podnikne jen proto, by posloužil veřejnosti, avšak v tomto případě nebyly zjištěny skutečnosti, které by, pokud se týče žalobkyně, k takovému závěru opravňovaly. Pokud jde o otázku, zda odměna 1800 Kč, již žalobkyně dle svého tvrzení vyplatila, není přemrštěnou, dlužno uvážiti, že žalobkyně, kdyby věci se nebyly našly, byla by bývala oprávněna, žádati po žalovaném dle § 1331 obč. zák. náhradu ne pouze ceny obecné, nýbrž ceny, kterou věci měly vzhledem na zvláštní poměry žalobkyně a dokonce ceny zvláštní obliby. Nelze proto pouze přirovnávati odměnu 1800 Kč s odhadní cenou 6800 K, nýbrž jest přihlížeti i k tomu, že žalobkyni záleželo na tom, by ukradené přístroje dostala co nejdříve zpět, ježto trpěla škodu, nemohouc jimi pracovati, a že by jinak byla samozřejmě bývala nucena, poříditi si přístroje jiné. S tohoto hlediska není odměna, jež činí okrouhle 25% ceny odhadní, nikterak přílišnou. Rozhodnutí sporu závisí tedy pouze ještě na zjištění, zda žalobkyně skutečně vyplatila odměnu 1800 Kč, jejíž náhradu žádá. Důkazy o tom byly sice v prvé stolici provedeny, avšak ani procesní soud ani soud odvolací neučinily příslušných zjištění.

Citace:

č. 2081. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 1165-1168.