NPD documents search: Váž. civ., 4 (1922)

Čís. 1682.

Zákon o zajištění půdy drobným pachtýřům ze dne 27. května 1919, čís. 318 sb. z. a n.
Nelze vyhraditi vlastníku služebnost, by nabyvatelé požadovaných pozemků se zdrželi osekávaní větví a kořenů sousedního lesa vlastníkova, zasahujících do požadovaného pozemku.
(Rozh. ze dne 17. května 1922, R II 218/22.)
Přiznav pachtýřům požadovací nárok k pozemkům, ležícím na pokraji lesa propachtovatelova, vyhradil soud prvé stolice současně vlastníku lesa na připsaných pozemcích služebnost v ten smysl, že nabyvatelé a jich právní nástupci jsou povinni trpěti, by větve a kořeny sousedního lesa zasahovaly do těchto pozemků a do vzduchového prostoru nad těmito pozemky, ježto pozemky tyto skutečně služebností takovou stiženy byly a služebnosti takové je nutně třeba k ochraně kraje lesa. Rekursní soud zamítl návrh vlastníka na zřízení služebnosti. Důvody: Rozhodnutí prvého soudu o současném zřízení práva služebnosti stalo se na výslovný návrh správy velkostatku. Toto rozhodnutí nemá opory ani v zákoně o dlouhodobých pachtýřích, ani v předpisech občanského zákona. Dle § 9 zák. ze dne 27. května 1919, čís. 318 sb. z. a n., mají býti zachována bez započtení v přejímací cenu taková práva, jež si za trvání pachtu vyhradil vlastník k propachtovanému pozemku, pokud jich k hospodaření na svých pozemcích nutně potřebuje. Zákon neobmezuje ovšem tato práva, jak se stížnost domnívá, jen na služebnost potřebné cesty. Avšak v tomto případě není ani výslovné vlastníkovy výhrady. Proto, že kořeny a větve stromů na pokraji lesa zasahovaly již za trvání pachtu pod pozemky propachtované a nad vzduchovou prostoru jejich, nemůže se ještě tvrditi, že služebnost taková již za trvání pachtu skutečně zde byla. Až posud jednalo se o téhož vlastníka lesa i pozemků a pachtýři nebyli by mohli, vykonávajíce své právo pachtovní, poškoditi stromy sousedního lesa na jejich kořenech nebo větvích. Jen kdyby si vlastník právo takové již za trvání pachtu výslovně vyhradil, byl by mohl při rozhodování o pachtýřově nároku na přiznání pozemků, až dosud pachtovaných, do vlastnictví, zároveň žádati, by bylo šetřeno takových práv, jež mají nyní tvořiti obsah zvláštní služebnosti. To však nebylo vůbec ani tvrzeno. Toto obmezení vlastnictví přiznaného pachtýřům příčí se však také ustanovení § 422 obč. zák. o svobodě vlastnictví půdy, pod ní i vzduchové prostory nad ní. Tato svoboda vlastnictví mohla by obmezena býti jen se svolením nových nabyvatelů, nikdy však proti jejich vůli. Pachtýři pak nepokrytě již za řízení se vyjádřili proti takovému obmezování jejich nově nabytého vlastnictví.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Názor rekursního soudu, že obmezení přiznaného vlastnictví, vyslovené prvou stolicí, se příčí jak předpisům zákona o drobných pachtýřích, tak i § 422 obč. zák. jest — nehledíc k obmezení lesním zákonem, jak níže bude uvedeno — správným, jelikož jest v souhlasu s uvedenými předpisy zákona. Správné jest, že, pokud pachtýři užívali přiznaných pozemků jako pachtýři, nemohlo býti řeči o nějakém obmezení vlastníka sousedního lesa, o tak zvané zákonné služebnosti. Avšak nemůže býti pochybnosti ani o tom, že by tato služebnost vznikla nabytím vlastnictví sousedního pozemku — což by už plynulo z neobmezenosti vlastnictví — a že by od tohoto okamžiku musil vlastník stromů, jichž kořeny nebo větve do vzduchové prostory nebo do prostory sousedního pozemku sahají, trpěti jich kleštění sousedem, kdyby v té příčině všeobecné ustanovení § 422 obč. zák. nebylo obmezeno zákonem jiným a to v tomto případě zákonem lesním ze dne 3. prosince 1852, čís. 250 ř. zák. Lesní zákon, třebas výslovně se nedotýkal této věci, zapovídá přece a označuje to za lesní pych — nespadá-li čin pod všeobecný trestní zákon — v § 60 čís. 3.... »odkrývá-li někdo kořeny stromů,...... pak odsekává-li, odřezává-li nebo otrhává-li vršky, větve a ratolesti.« Ustanovením tímto jest vlastník lesa dostatečně chráněn a není mu třeba zvláštní služebnosti, nehledíc ani k tomu, že by soud služebnost takovou sám o své újmě se zřetelem na § 480 obč. zák. ani zříditi nemohl. To tím méně, když ustanovení zákona o drobných pachtýřích zřízení žádné služebnosti nepřipouští. Jest proto dovolávání se §§ 2, 4 a 5 zákona ze dne 27. května 1919, čís. 318 sb. z. a n., v této věci bez právního významu, jelikož § 2 má na mysli služebnosti trvající, jež posavadním pachtýřům byli ku prospěchu, další ustanovení (§ 4 (4) a § 5 (2) mají pak na mysli ochranu posavadního vlastníka, by mu přiznáním požadovaných pozemků nebylo užívání jeho ostatních pozemků stíženo nebo dokonce znemožněno. Tu poskytuje vlastníku citovaný zákon odpomoc způsobem jiným, než právě v případě tomto žádáno. Nelze však nechati nepovšimnuto ustanovení § 9 cit. zák., dle něhož práva, jež si vlastník za trvání pachtu vyhradil k pozemku propachtovanému, zůstanou mu zachována, nutně-li jich potřebuje k hospodaření na svých pozemcích. Avšak ani o taková práva tu nejde. Také nelze z ustanovení lesního zákona o ochranných lesních pásech (§ 5 lesního zákona), jež rekursní soud má na mysli, dovozovati přípustnost zřízení žádané služebností, jelikož takový ochranný pás se tvoří právě z pozemků lesem porostlých a to nejsou pozemky požadované. Ostatně přiznáním vlastnictví k požadovaným pozemkům pachtýřům se poloha lesa nikterak nezměnila a jest les ten, právě tak, jak tomu bylo posud, větry ohrožován. Není tedy dle těchto úvah a úvah soudu rekursního, na něž se tímto poukazuje, možno, aby byla požadovaná služebnost zřízena.

Citace:

č. 1682. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 513-515.