II. Stížnost přiznaná postiženému v § 68 ex. ř. je stížností dozorčí, nikoli opravným prostředkem, o němž by měli soudcovští úředníci tam jmenovaní rozhodovati ve výkonu svěřené jim jurisdikce. Takovouto povahu má i stížnost na nařízení soudcovského úředníka, nebyla-li stylisována jako opravný prostředek instanční, nýbrž podle svého návrhu (petitu) zřejmě jako stížnost dozorčí.
Usnesení o dotčené stížnosti má povahu aktu dozorčího. K rozhodnutí o stížnosti na takovéto usnesení jsou příslušný justiční úřady správní.

(Rozhodnutí senátu pro řešení kompetenčních konfliktů ze dne 14. května 1937, č. j. 866/36.) Dr. X., advokát v P., podal dme 5. října 1932 u přednosty okresního soudu exekučního v P. stížnost podle § 68 ex. ř. na postup při výkonu exekuce ve dvojím směru,
1. že výkon mobilární exekuce byl proti exekutovi nařízen i v jeho kancelářských místnostech, aniž on byl k tomu dal souhlas,
2. že si vykonavatel při výkonu exekuce počínal nesprávně a nešetrně, a navrhl, aby přednosta zjednal v obojím směru nápravu a nařídil, aby jak úředník, jenž výkon nařídil, tak i vykonavatel dali jemu dostiučinění, a aby vykonavatel byl potrestán.
Stížnost tu vyřídili přednosta exekučního soudu usnesením ze dne 25. listopadu 1932, č. j. Pres. 177/17/32, v němž onu stížnost označil jako dozorčí stížnost na nepřípustný výkon exekuce a prohlásil, že se mu nevidí zjednati navrhovanou nápravu. Výkon ten odůvodnil věcně.
Do tohoto usnesení podal Dr. X. dne 9. prosince 1942 u okresního soudu exekučního stížnost, v níž navrhl, aby krajský soud civilní usnesení to zrušil nebo změnil a vyhověl jeho návrhu v první stížnosti obsaženému.
Tuto stížnost vyřídil věcně nejprve stížnostní senát krajského soudu civilního usnesením z 26. února 1933, č. j. R IV 1280/32/3, a nevyhověl jí. Veškeré opravné prostředky, jež Dr. X. proti tomuto meritornímu rozhodnutí soudnímu podal, byly odmítnuty resp. zamítnuty. Podáními z 18. března 1933 a 30. března 1933 se Dr. X. domáhal toho, aby o jeho stížnosti de praes. 9. prosince 1932 rozhodlo také presidium krajského soudu civilního, ježto šlo o stížnost dozorčí. Teprve k příkazu, vyslovenému v rozhodnutí presidia vrchního soudu z 3. července 1933, č. j. Pres. 19.365/17-35 (viz níže bod L), presidium krajského soudu usnesením z 18. července 1933, č. j. Pres. 8634/17-22 vyřídilo stížnost Dr. X. de praes. 9. prosince 1932 jako úřad dohlédací a zamítlo ji z důvodů věcných.
Senát pro řešení kompetenčních konfliktů uznal, že příslušný jsou justiční úřady správní.
Důvody:
Za uvedeného spisového stavu není pochybnosti, že o stížnosti navrhovatelově de praes. 9. prosince 1932 rozhodl věcně jak řádný soud, tak i justiční úřad správní a že je tu tedy dán kladný kompetenční konflikt ve smyslu § 4, odst. 2, zák. č. 3/1918 Sb. Je tedy řešiti otázku, které z těchto obou úředních míst bylo k rozhodnutí o stížnosti té příslušným. Pro odpověď na tuto otázku je především rozhodující právní povaha uvedeného podání z 9. prosince 1932. Mělo-li podání to povahu stížnosti dozorčí, příslušelo o něm rozhodovati presidiu krajského soudu, mělo-li povahu opravného prostředku, závisela kompetence k jeho vyřízení — zda presidiem či soudem — na tom, mělo-li za předmět akt dozorčí, či soudní. Na rubru je uvedené podání označeno jako »stížnost do usnesení z 25. listopadu 1932«, v úvodu se praví, že se tato stížnost podává ve lhůtě osmidenní §§ 68 a 65 ex. ř., a návrh zní: Krajský soude civilní, rač napadené usnesení zrušiti, nebo změniti a vyhověti návrhu v oné první stížnosti obsaženému. Mělo tedy toto podání jistě povahu. instančního opravného prostředku a nikoli snad dozorčí stížnosti, namířené proti postupu přednosty exekučního soudu. Je tedy dále zkoumati, jakou právní povahu mělo usnesení přednosty exekučního soudu z 25. listopadu 1932. Nemůže býti pochybnosti, že uvedené usnesení mělo povahu aktu dozorčího. To plyne předem z jeho znění, kde se říká hned v úvodu, že jeho předmětem je stížnost dozorčí, z výroku »přednostovi se nevidí zjednati nápravu«, což je typický výrok dozorčí a nemožný v instančním řízení soudním, jakož i z toho, že stížnost z 5. října 1932, jím vyřízená, měla skutečně ráz stížnosti dozorčí. Je adresována přednostovi exekučního soudu, ne tedy exekučnímu oddělení VI., projednávajícímu exekuční věc, z níž tato záležitost vzešla, ke konci se zde uvádí, že podatel si stěžuje podle § 68 ex. ř. na postup při výkonu exekuce a návrh zní, aby přednosta zjednal nápravu a učinil ze své mocí opatření, aby úředník výkon nařídivší i vykonavatel dali jemu zadostiučinění a vykonavatel byl podle platných předpisů potrestán. To vše jsou typické znaky stížnosti dozorčí, při čemž nutno zdůrazniti, že i stížnost přiznaná postiženému v § 68 ex. ř. je v tomto ustanovení normována jako stížnost dozorčí a nikoliv jako nějaký opravný prostředek, o němž by měli tam jmenování úředníci soudcovští rozhodovati ve výkonu svěřené jim jurisdikce. To plyne jasně z ustanovení § 78, odst. 3, zák. č. 217/1896 ř. z. o organisaci soudů, zařáděného v dílu 4. nadepsaném »Justiční správa a dozorčí právo«, a upravujícího slovy úplně stejnými právo dozorčí stížnosti proti úředníkům soudní kanceláře a úředníkům výkonným. Ostatně ani to, že si navrhovatel v uvedeném podání stěžoval také na to, že soudcovský úředník exekuci povolil v jeho kancelářských místnostech, neodnímá stížnosti povahu stížnosti dozorčí, když nebyla stylisována jako opravný prostředek instanční, nýbrž podle svého petitu zcela zřejmě jako stížnost dozorčí. Nebylo ovšem správné stížnost tu také v tomto směru zahrnouti pod označení stížnosti podle § 68 ex. ř., ježto se ustanovení to vztahuje zřejmě jen na úkony orgánů nesoudcovských; tato závada však nemohla stížnosti té odníti povahu stížnosti dozorčí ve smyslu všeobecných předpisů o dozorčími právu na soudy, obsažených v oddílu 4. shora uvedeného zákona o organizaci soudů. Z toho tedy plyne, že příslušnými k rozhodnutí byly v daném případě justiční úřady správní.

Citace:

Stížnost přiznaná postiženému v § 68 ex. ř.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/2, s. 870-873.