NPD documents search: Váž. civ., 11 (1929), sv. 1

Č. 12.821.

Školství.— Zaměstnanci veřejní:* Dekret všeobecné dvorské komory z 11. září 1841 č. 32678, podle něhož se nehradí výlohy spojené s cestou za účelem výkonu služební přísahy, není »předpisem« ve smyslu § 41 zákona č. 104/1926 Sb. a § 10 odst. 2 zákona č. 274/1919 Sb.
(Nález z 18. března 1937 č. 16.661/36.)
Věc: Otto E. v Miroslavi (adv. Dr. Bedřich Mautner z Prahy) proti rozh. min. škol. a nár. osvěty v Praze z 16. prosince 1933 o náhradě cestovních výloh a o dietách. Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: St-l byl jako přidělený učitel občanské školy v Lysovicích dekretem okr. škol. výboru pro něm. školy v Brně z 16. srpna 1932 zproštěn služby na dosavadním služebním místě dnem 31. srpna 1932 a ustanoven s výhradou schválení zem. škol. rady při měšťanské škole v Miroslavi. Cestovním účtem z 10. září 1932 žádal za náhradu cestovních výloh a přiznání diety při cestě vykonané 8. září 1932 k okr. škol. výboru v Brně za účelem připomenutí přísahy.
Zem. škol. rada v Brně výměrem z 26. září 1932 nevyhověla této žádosti, protože dveřním dekretem z 11. září 1841 č. 32678 bylo vysloveno, že cesty, které úředníci při prvním nebo pozdějším ustanovení podniknou za účelem složení nebo připomenutí přísahy, nelze považovati za úřední cesty odůvodňující nárok na náhradu cestovních výloh a diet.
Odvolání proti tomuto výměru bylo nař. rozhodnutím zamítnuto.
O stížnosti uvážil nss toto:
Stížnost vytýká, že dekretu dvoř. komory z 11. září 1841 č. 32678 nelze v daném případě použíti, ježto se týkal toliko jednotlivého případu a nemá povahy normativní úpravy. Námitku tu uznal soud důvodnou. Podle § 27 učit. zákona č. 104/1926 Sb. upraví se nárok učitelských osob na náhradu služebních výloh vlád. nař. Ježto v době vydání nař. rozhodnutí úprava ta vlád. nař. provedena nebyla, platily podle § 41 cit. zákona v tom směru dosavadní předpisy a tedy i předpis § 10 odst. 2 zákona č. 274/1919 Sb., podle něhož nárok osob učitelských na pravidelné diety a cestovné se řídí předpisy vydanými o tom pro státní úředníky. Pro tyto platí v důsledku recepčního zákona č. 11/1918 Sb. a zák. č. 269/1920 Sb. a č. 270/1920 Sb. celá řada rakouských norem předkonstitučních, jež dlužno vztahovati vzhledem k paritě vyslovené § 10 zákona č. 274/1919 Sb. i na nároky osob učitelských na cestovné a diety. To vše ovšem jen, jde-li skutečně o předpisy ve smyslu personálního práva státně-zaměstnaneckého. V tomto smyslu sluší za předpisy pokládati nejenom zákony a nařízení v technickém slova smyslu, nýbrž i generální úpravy služebního poměru zaměstnanců, jejich práv i povinností, provedené interně (srovn. nález Boh. A 4066/24 a Boh. A 12679/36). Tuto povahu však dekret dvoř. komory z 11. září 1841 č. 32.678 nemá. Dekret ten byl podle opisu ověřeného 13. ledna 1937 vyslanectvím republiky Československé ve Vídni (historická komise) řizen na správu komorních důchodů (Cameral-Gefálls-Verwaltung) v býv. Tyrolích a byl odpovědí na dotaz tohoto úřadu o náhradě cestovních výloh podinspektorů důchodkové stráže, kteří byli povoláni k přísaze. V dekretu tom se sděluje uvedené správě důchodů, že »těm konceptním praktikantům anebo ostatním zřízencům, kteří substituují místo podinspektorů důchodkové stráže a jsou později na místa ta jmenováni, nepatří náhrada cesty, kterou musí podniknouti za účelem výkonu přísahy mimo místo substituce. Ostatně platí dále předpis § 164 služební instrukce, c. k. správa má však v jednotlivých případech vždy vžiti zřetel k tomu, aby přikázání k výkonu přísahy bylo provedeno způsobem, který by zaručoval pokud možno největší úsporu výloh«. Podle toho omezuje se uvedený výnos býv. c. k. všeobecné dvorské komory toliko na výklad platných předpisů při použití jich na určitou skupinu státních zaměstnanců v určitém správním obvodu a ukládá podřízenému úřadu, jak má postupovali ve příčině náhrady čestného, jež vznikne uvedeným zaměstnancům z důvodu cesty k přísaze při jmenování. Neupravuje tedy dekret ten ani všeobecně ani pro všechny státní zaměstnance býv. Tyrol, natož pro všechny zaměstnance býv. rakouského státu vůbec otázku náhrady výloh při služebních cestách, k nimž došlo za účelem výkonu služební přísahy, tím méně pak mění příslušné dosavadní předpisy. Uvedený dekret nebyl ostatně ani sdělen guberniu (zem. úřadu) na Moravě, ani nebyl zevšeobecněn uveřejněním ve Sbírce zákonů politických, ani ve Sbírce t. zv. zákonů provinciálních země Moravsko-slezské. Z předeslaného vysvítá, že nelze jej považovati za »předpis« personálního práva státně-zaměstnaneckého platného v zemi Moravsko-slezské ve smyslu shora uvedeném. Nemá-li však uvedený dekret právní povahu všeobecného předpisu platného pro zaměstnance státní, nelze ho vztahovati ani na učitelstvo veřejných škol národních a nemohl žal. úřad právem posuzovati podle uvedeného dekretu nárok st-lův na náhradu cestovních výloh a na přiznání diety při cestě vykonané 8. září 1932 za účelem připomenutí přísahy.

Citace:

č. 8786. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 378-379.