Čís. 8786.

Pozemkovou služebnost cesty nelze ztotožňovati s nezbytnou cestou podle zákona ze dne 7. července 1896, čís. 140 ř. zák. a vázati ji na podmínky tohoto zákona.
Vykonávána-li služebnost vozové cesty po každém libovolném místě služebního pozemku bez omezení na určitý směr, může býti výsledkem této dlouholeté držby jen služebnost vozové cesty, přiměřená nutné potřebě a okolnostem místa.
(Rozh. ze dne 14. března 1929, Rv I 1957/28.)
Žalobci domáhali se na žalovaném, by bylo zjištěno, že jim přísluší právo služebnosti jízdy čtyřmi směry po pozemku žalovaného. Procesní soud prvé stolice přiznal žalobcům právo jízdy po pozemku žalovaného jen dvěma směry. Odvolací soud nevyhověl odvolání ani té ani oné strany.
Nejvyšší soud dovolání žalovaného odmítl, dovolání žalobců nevyhověl a uvedl v tomto směru v
důvodech:
Jde o to, zda lze žalobcům odepříti výkon služebnosti směry číslo I. a III. Přisvědčiti jest dovolatelům, že pozemkovou služebnost vozové cesty (§ 477 čís. 1 a 492 obč. zák.) nelze stotožňovati s nezbytnou cestou podle zákona ze dne 7. července 1896, čís. 140 ř. zák. a vázati ji na podmínky tohoto zákona. Jak již v rozhodnutí čís. 3915 sb. n. s. dovozeno, jest pozemková služebnost určena k tomu, by se mohlo panujícího pozemku užívati prospěšněji nebo pohodlněji; pohodlí nebo prospěch oprávněného může pak záležeti i v tom, že vlastník nemusí jezditi po vlastním a může přejížděti po cizím pozemku. Z důvodu, že se žalobci mohou na své pozemky dostati z veřejných cest, nebylo by možno zrušiti služebnost cesty, vydržené podle § 1477 obč. zák. třicetiletým bezelstným držením. Ale v tomto případě jest předmětem sporu něco jiného. Nejde tu ohledně směrů čís. I.—IV. o čtyři samostatné služebnosti vozové cesty a v důsledku toho ani o to, zda jest žalobcům přiznati či oduznati samostatnou služebnost směrem I. a samostatnou služebnost směrem III. Žalobci již v žalobě uvádějí, že jim a jejich předchůdcům ve vlastnictví parcel č. kat. 621 a 626 a 643 přísluší právo, po pozemku žalovaného č. kat. 650 jeti povozy po každém libovolném místě, a že »toto právo« vykonávali skutečně většinou jen podle potřeby na místech I. až IV., a že proto činí nárok na »tuto služebnost jízdy« v této míře; nečiní tedy nárok na čtyři samostatné služebnosti jízdy. Již podle tvrzení žalobního jde o to, by bylo rozhodnuto, zda jízdami směry číslo I. až IV. vykonávala se služebnost vozové cesty způsobem slušným. Posouzení věci po téže stránce domáhá se i žalovaný, který se ve svém přednesu odvolává přímo na § 484 obč. zák. a vzhledem k tomuto předpisu přiznává žalobcům jen směr číslo II. Podle § 484 obč. zák. může držitel panujícího pozemku vykonávati své právo jak se mu líbí, avšak při tom nesmějí býti služebnosti rozšiřovány, nýbrž spíše, pokud to jejich povaha a účel zřízení dovoluje, musí býti zužovány. V souvislosti s tímto předpisem jest ustanoveno v § 495 obč. zák., že prostor pro služebnost musí býti přiměřený nutné potřebě a okolnostem místa. Jestliže tedy žalobci, jak sami tvrdí, vykonávali služebnost vozové cesty po každém libovolném místě, jezdili-li po služebném statku bez omezení na určitý směr, mohla býti vzhledem k zásadám § 484 a 495 obč. zákona výsledkem této dlouholeté držby jen služebnost vozové cesty, přiměřená nutné potřebě a okolnostem místa. Soudy nižších stolic obíraly se nutností potřeby cesty s tohoto hlediska a nikoli s hlediska zákona o nezbytných cestách. Neposoudily tudíž věc nesprávně po právní stránce. Procesní soudce, vycházeje z právního názoru shora uvedeného, zjistil po skutkové stránce místní situaci a, oceňuje výsledky důkazu místním ohledáním a slyšením tří znalců, kteří nepodali souhlasný posudek, zjistil po skutkové stránce nutnost směrů II. а IV. a postradatelnost směrů I. а III. Odvolací soud osvojil si toto zjištění. Další přezkum této činnosti obou nižších stolic není podle § 503 c. ř. s. úkolem dovolacího řízení. S názorem dovolatelů, že jde tu jen o otázku právní a že neměl o ní býti vůbec prováděn důkaz znalci, nelze souhlasiti. Stalo-li se toto zjištění, byla právem žaloba ohledně směrů I. a III. zamítnuta, a nemůže býti proto dovolání žalobců vyhověno.

Citace:

č. 8786. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 378-379.