NPD documents search: Váž. tr., 7 (1925)

Čís. 13617.

Manžel matky dětí, jichž manželský původ nebyl oduznán, nemůže se domáhati náhrady škody na jiném muži z důvodu, že dopustiv se cizoložství s manželkou žalobcovou, splodil s ní děti, o něž se musel starati žalobce.
(Rozh. ze dne 7. června 1934, Rv II 778/32.)
Žalobce se domáhal náhrady majetkové škody, kterou prý mu způsobil žalovaný tím, že, dopustiv se cizoložství s manželkou žalobcovou, splodil s ní tři děti, o něž se musel žalobce starati. Žaloba byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Právní následky cizoložství jsou stanoveny jednak v trestním právu v § 502 tr. zák. v hlavě XIII. druhého dílu, pojednávající o přečinech a přestupcích proti veřejné mravopočestnosti, jednak v právu občanském. V žádném z nich není stanoveno ručení za majetkové škody. Předpisy ony slouží k ochraně zájmů rodinných a manželských, nikoli k ochraně zájmů majetkových. Ručení za škody majetkové nelze tu dovozovati z obecných předpisů §§ 1294 a násl. obč. zák., ježto majetkové zájmy nejsou předmětem ochrany v oněch předpisech o cizoložství, nýbrž musilo by tu býti v zákoně o tom zvláštní ustanovení, jak je tomu u jiných podobných případů. Takového zvláštního předpisu o ručení za hmotnou škodu však v zákoně není. Nelze tedy cizoložství uznati v právním smyslu za příčinu majetkové škody a za právní důvod nároku na její náhradu. Již proto se žalobce nemůže na žalovaném domáhati náhrady tvrzené škody. Nehledíc k tomu, jest souhlasiti i s názorem odvolacího soudu, že, ana se domněnka manželského původu dětí (§ 138 obč. zák.) stala nezvratnou tím, že žalobce včas nepodal žalobu o oduznání manželského původu (§ 158 obč. zák.), takže děti jest pokládati za manželské děti žalobcovy, má tato skutečnost absolutní účinek právě tak, jako rozsudek o otázce manželského původu (srov. rozh. čís. 5089 sb. n. s.), a působí tedy i ve prospěch žalovaného, i proti žalobci. Dovolatelovo mínění, že ustanovení § 158 obč. zák. upravuje jen vzájemný poměr mezi rodiči a dětmi, nemá opory v zákoně a příčí se též povaze věci, neboť jde při tom o otázku osobního stavu dotčených osob, a vyřešení takových otázek se děje vždy s platností absolutní. Dovolatel také přehlíží, že nárok jím uplatňovaný by předpokládal přesný důkaz, že žalovaný jest sploditelem dětí. K tomu by však nestačily tvrzení a případný důkaz, že žalovaný s manželkou žalobcovou tělesné obcoval. Právní domněnky § 163 obč. zák. se žalobce pro tvrzené nemanželské otcovství žalovaného nemůže dovolávati, neboť to by právě předpokládalo, by především byla vyvrácena domněnka manželského původu dětí (§ 138 obč. zák.). Toho však žalobce již nemůže dosíci, zameškav lhůtu k žalobě podle § 158 obč. zák., ať se již tak stalo z důvodů jakýchkoliv, takže právní domněnka § 138 obč. zák. se stala nevyvratitelnou.

Citace:

Čís. 13617.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 686-686.