NPD documents search: Váž. civ., 19 (1937), sv. 1

Čís. 1494.

Pokud jest odkaz zůstavitelových pohledávek odkazem ve smyslu § 680 a pokud jest odkazem ve smyslu § 664 obč. zák.
Dávka z majetku a z přírůstku na majetku jest dávkou veřejnoprávní, postihující pozůstalost a jest lhostejno, zda ji zůstavitel, zřizuje poslední vůli, měl na mysli čili nikoliv.
(Rozh. ze dne 14. února 1922, R II 16/22.)
Zůstavitelka odkázala v závěti hotové peníze a pohledávky dětem po svých sourozencích v ten způsob, že nařídila dědičce, by nejprve zaplatila z nich dluhy pozůstalosti, a stanovila dále, že zbytek má připadnouti zmíněným odkazovníkům. Pozůstalostní soud ustanovil, pokud šlo o pohledávky zůstavitelky, že dědička přenechá po zaplacení dluhů pozůstalosti pohledávky odkazovníkům dle podílů na ně připadajících. Mezi dluhy pozůstalosti vpočítal též dávku z majetku a z přírůstku na majetku. Rekursní soud k rekursu odkazovníků 1. změnil usnesení pozůstalostního soudu v prvém směru potud, že nařídil dědičce, zaplatiti z hotovostí a pohledávek zůstavitelčiných odkazovníkům po zaplacení dluhů pozůstalosti hotově odkaz ve výši zbytkových hotovostí a pohledávek; 2. potvrdil usnesení prvého soudu, pokud zařadil mezi dluhy pozůstalostní též dávku z majetku a z přírůstku na majetku. Důvody: K čís. 1. Odkaz zbytku hotovostí a pohledávek zůstavitelky vykládati dlužno vzhledem na ustanovení poslední vůle ve smyslu § 658 obč. zák. jako odkaz určité sumy peněz, kteráž zbude po zapravení pozůstalostních dluhů, mezi něž ovšem patří též útraty nemoce a pohřbu, a po srážce výloh projednání pozůstalosti kromě poplatků. Zůstavitelka totiž neodkázala pohledávky odkazovníkům celé ve smyslu § 664 obč. zák., takže by je dědička musela přenechati jim úplně i s úroky dospělými a běžnými a tito odkazovníci snad teprve byli povinni zaplatiti dluhy pozůstalosti a výlohy za projednání, jakoby zůstavitelka dle § 649 obč. zák. byla jim uložila vlastně příkaz obmezující tento jejich odkaz. Naopak zůstavitelka v poslední vůli uložila dědičce zaplacení dluhů a výlohy projednání z hotovostí a pohledávek, čímž dala jí disposice, aby jak hotovosti, tak i pohledávky vybrala, dluhy pozůstalosti a výlohy projednání zaplatila a zbytek vyplatila odkazovníkům hotově, ovsem ve lhůtě zákonem předepsané. S pohledávkou odkázanou nemohla by však dědička vůbec nakládati, nýbrž ji pouze odkazovníkům přenechati. K čís. 2. V této části nelze stížnosti dle právního názoru rekursního soudu vyhověti. Nelze předně ztotožniti se s jejím názorem, že dávka z majetku a z přírůstku na majetku nepatří mezi dluhy již proto, že jsou to veřejné poplatky a že zůstavitelka v poslední vůli poplatky vyloučila ze zaplacení z hotovostí a pohledávek. Již umístění slov »kromě poplatků« bezprostředně za »útratami projednání pozůstalosti« naznačuje zřejmě, že zůstavitelka myslela toliko na poplatky z pozůstalosti, jež dle její vůle měli účastníci nésti každý sám. Pakli však nařídila, že z hotovostí a pohledávek mají býti dědičkou zaplaceny »případné dluhy«, patří mezi ně i dávka z majetku a z přírůstku na majetku, ať na ni zůstavitelka zvláště myslela, či nikoliv. Tvrzení, že jest vyloučeno, domnívati se, že zůstavitelka chtěla uvaliti na odkazovníky také zaplacení dávky z majetku, který připadl dědičce, není ničím doloženo. Zůstavitelka nařídila všeobecně, že se zapraviti mají z hotovostí a pohledávek případné dluhy, tedy zajisté i ty, o nichž věděla, i ony, na něž snad právě nepřipadla. A právě z okolnosti, že ve prospěch dědičky nařídila ztenčení odkazu ostatních příbuzných, dalo by se spíše souditi na opak tvrzení stěžovatelů. Též poplatky jakéhokoliv druhu, mohou patřiti mezi dluhy pozůstalosti, pakli vznikly do úmrtí zůstavitele (§ 531 obč. zák.), neboli jak praví § 548 obč. zák., patří-li mezi povinnosti, jež zůstavitel ze svého jmění byl by býval povinen splniti a jež se souborem celého jmění převezme dědic. V tomto případě nejedná se však o to, zdali tato dávka tvoří součást vlastních dluhů pozůstalosti a patří-li tedy do stavu pasiv pozůstalosti, nýbrž o to, zdali povinnost k zapravení této dávky stihá zůstavitelku a zda tedy dle příkazu v poslední vůli i tato dávka má býti zapravena z odkazu, jenž připadá ve formě zbytku z hotovostí a pohledávek pozůstalosti dětem po sestře a bratru zůstavitelky.
Dávka majetková a dávka z přírůstku na majetku ve smyslu zákona ze dne 8. dubna 1920, čís. 309 sb. z. a n., není sice ještě vyměřena a předepsána, avšak proto ještě nelze tvrditi, že povinnost tato není posud existentní. Dávce z majetku podléhají osoby, jež mají v tuzemsku bydliště neb aspoň jednoroční pobyt a jmění jejich, ať se nachází kdekoliv (§ 1 cit. zák.), dosahuje určité hranice (§ 5). Pro osobní a věcnou povinnost dávkovou rozhoduje stav ze dne 1. března 1919 (§ 6). Z toho vidno, že zůstavitelka, která v tento rozhodný den ještě žila a jmění, dávce podrobené, vlastnila, byla již v té době stížena povinností k dávce z majetku, čemuž též zřejmě nasvědčuje znění §§ 7 a 54 cit. zák., že dávce podléhá vlastník dle stavu ze dne 1. března 1919. a v případě úmrtí nebo změny právní nástupce, jakož i ustanovení § 30, jenž stanoví pevnou stupnici pro výši dávky na základě přiznaného a zjištěného jmění. Nutno tedy počítati již se skutečnou povinností zustavitelky na odvedení dávky z majetku, neboť povinný byl již zákonem zavázán své jmění dle stanovených zásad za tímto účelem řádně přiznati a jedná se o pouhé přezkoumání podaných přiznání neboli správné vyšetření jmění této dávce podléhajícího. To vše platí dle § 20 odstavec třetí o dávce z přírůstku na majetku, jež se vyměřuje z rozdílu hodnot majetku počátečního dle stavu ze dne 1. ledna 1914 a majetku konečného dle stavu ze dne 1. března 1919 (§§ 23 a 26). Povinnost zůstavitelky v tomto směru tedy již zde jest, tato povinnost již ji postihla a proto právem vyřklo napadené usnesení, že mezi dluhy, kteréž mají býti z odkazu odpočteny a zapraveny, patří též pohledávka eráru na dávku z majetku a na dávku z přírůstku na majetku.
Nejvyšší soud změnil napadené usnesení ad 1. v ten rozum, že povinnost uložená jím dědičce ohledně zaplacení zbytkových pohledávek zůstavitelčiných hotově ve lhůtě zákonné odpadá, tak že dědička jest povinna po zaplacení uložených jí v posledním pořízení platů přenechati zbytkové pohledávky s příslušenstvím odkazovníkům v posledním pořízení uvedeným; dovolacímu rekursu do usnesení rekursního soudu ad 2 nevyhověl.
Důvody:
Nelze souhlasiti s názorem rekursního soudu, že odkaz zbytku pohledávek zůstavitelky sluší dle § 638 obč. zák. vykládati jako odkaz určité sumy peněz, která zbude po zapravení platů dědičce uložených. Zůstavitelka, odkázavší hotové peníze a pohledávky dětem po sestře z polovice a dětem po bratru z druhé polovice v ten způsob, že dědička jest povinna zapraviti z nich napřed platy, v poslední vůli blíže uvedené, a že zbytek z nich připadne zmíněným odkazovníkům, sama rozlišuje mezi peněžní hotovostí a mezi pohledávkami, a dlužno proto ve smyslu poslední vůle zůstavitelky pojati tento odkaz, pokud jde o drobné peníze, jako odkaz ve smyslu § 680 obč. zák. a pokud se týče pohledávek jako odkaz obdobný tomu, o němž mluví § 664 obč. zák., jen že se odkazy tyto vztahují na zbytky obou, které tu zůstanou po zapravení platů, dědičce uložených. Jelikož odkaz peněžní poskytuje odkazovníku nárok na výplatu peněz, nemůže okolnost, že také pohledávek zůstavitelky má býti upotřebeno k platům, v poslední vůli blíže označeným, a teprve zbytek pohledávek že má připadnouti odkazovníkům, učiniti z odkazu pohledávek odkaz peněžní. O tom by jen tehdy mohla býti řeč, kdyby byla zůstavitelka nařídila dědičce, aby veškeré pohledávky zrealisovala, a zbytek po zapravení platů, jí uložených, vyplatila odkazovníkům v hotovosti. Z toho plyne, že dle poslední vůle zůstavitelky není dědička povinna odkazovníkům vyplatiti zbytky pohledávek hotově, nýbrž přenechati je jim ve smyslu § 664 obč. zák. po zapravení platů, o nichž se zůstavitelka zmiňuje, a jež uložila dědičce. I bylo proto odůvodněné dovolací stížnosti vyhověno. Naproti tomu dovolací rekurs odkazovníků není ospravedlněn: neboť není zde podmínek § 16 cís. patentu ze dne 9. srpna 1854, čís. 208 ř. zák., za nichž jedině by bylo lze dovolací stížnosti, směřující proti usnesení rekursního soudu, potvrdivšímu usnesení prvé stolice, přiznati oprávnění. Stěžovatelé sami ani netvrdí, že by tu šlo o zřejmé porušení zákona. Dávka z majetku a dávka z přírůstku na majetku jest veřejnoprávním břemenem podle zákona ze dne 8. dubna 1920, čís. 309 sb. z. a n., na jmění pozůstalostním váznoucím; jest proto lhostejno, zdali zůstavitelka, zřizujíc poslední vůli dne 2. září 1920 ji měla na zřeteli či nikoli, a odvolávání se na ustanovení § 655 obč. zák., kterého zde nelze užíti, nic nepomáhá. Jelikož dle § 7 čís. 2, odstavec třetí cit. zákona pokládá se při ukládání uvedených dávek (viz také § 20 cit. zákona) pozůstalostní jmění až do odevzdání pozůstalosti za celek, a dle § 54 cit. zák. spadá povinnost platební na pozůstalost, jest zřejmo, že napadené usnesení jest ve svém 2. odstavci úplně odůvodněno.

Citace:

č. 1494. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 164-167.