NPD documents search: Váž. civ., 21 (1939)

Čís. 652.

Zavedením trestního vyšetřování pro jeden ze sbíhajících se trestných činů nepřerušuje se promlčení ostatních.
Spácháním nového trestného činu v promlčecí lhůtě vyloučeno je promlčení dříve spáchaného trestného činu, byť i trestní vyšetřováni pro nový trestný čin bylo následkem promlčení jeho vyloučeno. Skutečnost, že nový trestný čin byl spáchán, může býti zjištěna buď v rozsudku, zprošťujícím pachatele pro promlčení z obžaloby pro tento trestný čin, nebo v rozsudku o dříve spáchaném trestném činu.
(Rozh. ze dne 19. prosince 1921, Kr I 64/21.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku zemského trestního soudu v Praze ze dne 1. října 1920, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem podle § 20 čís, 2 b) cis. nař. ze dne 24. března 1917, čís. 131 ř. z., napadený rozsudek zrušil a vrátil věc na soud nalézací, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Pokud jde o odsouzení stěžovatele pro předražování při prodeji mouky Franku Sch-ovi, nelze zmateční stížnosti, dovolávající se zmatku § 281 č. 9 b) tr. ř. upříti oprávněni. Nelze ovšem vycházeti, jak pokouší se o to stížnost, z předpokladu, že skutek ten spáchán byl již v roce 1916 nebo 1917, poněvadž rozsudek zjišťuje dobu spáchání činu mezi srpnem a končen října 1918 a žádost stěžovatelova za opravu protokolu, jež by umožnila uplatňování odporu se spisy ve smyslu § 281 čís. 5 tr. ř., právoplatně byla zavržena. Než i na podkladě v rozsudku zjištěné doby spáchání trestného činu jeví se výrok rozsudku, vylučující promlčení, právně neudržitelným. Rozsudek shledává totiž přerušení promlčení v tem, že stěžovatel byl zemským soudem trestním poprvé dne 12. června 1919, tedy před uplynutím jednoroční lhůty zodpovědně vyslýchán. Při tom však přehlíží nalézací soud, že, jelikož z věcně se sbíhajících trestných činů promlčuje se každý samostatně, nemůže přerušiti promlčení vyšetřování pachatele (§ 531 tr. zák.) vůbec, nýbrž jen pro onen trestný čin, o jehož promlčení právě jde. V tomto případě, kde jde o dva různé případy předražování, nemohlo se býti spokojeno se zjištěním dne prvého zodpovědného výslechu vůbec, nýbrž zjistiti bylo den, kdy stěžovatel byl vzat ve vyšetřování pro onen skutek, jehož promlčení bylo zkoumáno. Tu pak byl by soud nalézací zkoumáním spisů dospěl ku výsledku, Že výslech dne 12, června 1919 týkal se jen předražování vůči Josefu R-ovi a jiných případů, jež pak nestaly se předmětem odsouzení. O předražování na Franku Sch-ovi děje se poprvé zmínka při výslechu Rudolfa Z-a dne 12. srpna 1919, podání Z-ovo, o němž vyslýchán byl stěžovatel zodpovědně 12. července 1919, zmiňuje se jen с prodeji obilí a maku —o něm, pak vyslechnut byl stěžovatel zodpovědně teprve dne 22. září 1919. Zdali však do té doby uplynula již jednoroční lhůta promlčecí ohledně skutku, o němž rozsudek zjišťuje jen, že spáchán byl v době »mezi srpnem a říjnem 1919«, nelze ovšem bez bližšího omezení zodpověděti ani kladně ani záporně. Na tom však závisí správnost či nesprávnost odsouzení stěžovatelova pro tento případ předražování, kdyžtě soud nalézací zjišťuje, že stěžovatelem vyhověno bylo jinak všem podmínkám promlčení dle § 531 tr. zák., již proto bylo zmateční stížnosti obžalovaného ve směru tomto vyhověti, aniž bylo třeba zabývati se dalšími důvody stížnosti proti správnosti odsouzení pro případ Sch-ův uplatňovanými. Jelikož pak není tu podmínek, jež by soudu zrušovacímu dle § 288 čís. 3 tr. ř. umožňovaly rozhodnouti ihned ve věci samé, bylo rozsudek zrušiti a věc vrátiti prvé stolici k opětnému projednání a rozsouzení. Zrušenu této části napadeného rozsudku má za následek i zrušení oné části tohoto rozsudku, která se týká předražování, spáchaného na Josefu R-ovi, nikoliv ovšem z důvodů, které uplatňuje zmateční stížnost jako zmatečnost podle § 281 čís. 9 b) tr. ř. Staviť se totiž stížnost na stanovisko, že, kdyby odsouzení stěžovatele pro předražování mouky, prodané Franku Sch-ovi po žních, než před 28. říjnem 1918 odpadlo, odpadla by tím též jediná překážka § 531 c) tr. zák., bránící promlčení přečinu předražování při uvedeném prodeji cukru, jelikož skutek ten spáchán byl déle než 1 rok před zahájením trestního řízení proti stěžovateli a podmínkám § 531 a), b) tr. zák. jak sám rozsudek připouští, bylo vyhověno. Dle § 531 c) tr. zák. podmíněno jest promlčení krom uplynutí času též skutečností, že pachatel nedopustil se v době promlčení ani zločinu ani přečinu ani přestupku. Byť i § 526 tr. zák. právě jako § 223 a 227 tr. zák. ohledně zločinů vyslovoval, že pře činy a přestupky i tresty jejich promlčením pomíjejí, nelze tomu rozuměti tak, že by bylo pokládati za to, že činy ty vůbec nebyly spáchány. Vždyť v podstatě totéž praví též §§ 225, 528 tr. zák. o výkonu trestu, což však nebrání tomu, by trestní zákon na jiných místech (na př. § 176 II. a) tr. zák.) nečinil onětné potrestání pro zločin podmínkou zločinné kvalifikace dalšího trestného jednání. Účinek promlčení vystihuje spíše § 531, resp. 230 tr. zák. tím, že pomíjí »vyšetřování i trest pro skutek promlčený«; tím však ještě nepomíjí skutečnost, že se pachatel dotyčného skutku dopustil, na čemž jediné zákon činí závislou přípustnost, dovolávati se promlčení. Ovšem nebránilo spáchání nového předražování v době promlčecí, aby nová doba promlčecí nezačala běžeti od doby, kdy nový trestný čin byl spáchán. Musí však v každém případě býti skutečnost, že nějaký trestný čin v době promlčecí byl spáchán, zjištěna. Že toto zjištění musí býti učiněno soudem, jest na snadě, jest však otázkou, zdali se může státi pouze výrokem soudním, kterým byl pachatel odsouzen pro trestný čin v promlčecí době spáchaný, či zda se tak může státi i jiným výrokem soudním. Okolnost, že zákon žádá jen, aby bylo zjištěno, že se trestný čin v době promlčecí stal, nasvědčuje tomu, že stačí, když výrokem osvobozujícím bylo soudně zjištěno, že se pachatel, který činí si nárok na výhodu promlčení trestného činu, v době promlčecí dopustil trestného skutku. Stačí tedy, i když v osvobozujícím, výroku soudcovském je zjištěno, že čin, spáchaný v době promlčecí a promlçeni přetrhující, jest zde jak po stránce subjektivní, tak i objektivní, neb tím jest zjištěno, že se tento'trestný čin stal. Tento postup souhlasí i se zásadou promlčení v trestním právu našem, poněvadž toto stojí nejen na stanovisku, že uplynutím lhůty stal se pachatel beztrestným, nýbrž žádá ještě další podmínky, by se stal beztrestným, a z těchto jest právě viděti, že žádá jeho polepšení. Jestliže se však pachatel v době promlčecí dopustil nového trestného činu, dal tím dostatečně na jevo, že se nepolepšil, a nedbalo-li by se soudního výroku, který tento nový čin zjistil, nedbalo by se také toho, že se obžalovaný v době promlčecí nepolepšil, tedy oné druhé zásady, kterou se řídí trestní zákon v § 531 tr. zák. vedle zásady, že již uplynula určitá doba. Tento postup neodporuje také ani jinak trestnímu zákonu, ježto i jinde se podobné případy vyskytují, že třeba jest soudně zjišťovati trestný čin, ačkoliv o něm právě v tom určitém případě není rozhodováno. Tak jest tomu na př., jestliže běží o odsouzení podílníka na krádeži a jest třeba ještě zjišťovati krádež samu. Nejvyššímu soudu však právě není možno rozhodovati o té otázce, zda předražování na Františku Sch-ovi se stalo, ačkoliv rozsudkem nalézacího soudu jest zjištěno, že obžalovaný spáchal toto předražování v době mezi srpnem a říjnem 1918. Došlo totiž, jak svrchu uvedeno, ke zrušení tohoto.výroku již z důvodů práva materielního, aniž by nejvyšší jako zrušovací soud přezkoumával právě toto zjištění po stránce formální.

Citace:

č. 652. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 501-503.