NPD documents search: Váž. civ., 5 (1923)

Čís. 17285.

Nabytí vlastnictví k movitým věcem v dražbě.
Stačí, vydá-li výkonný orgán po příklepu a složení nejvyššího podání vydražiteli potvrzení, že věci vydražil a nejvyšší podání za ně zaplatil, prohlásiv vůči němu, že vydražené věci jsou nyní jeho vlastnictvím.
Nevyžaduje se zvláštního formálního odevzdání vydražených věcí výkonným orgánem. Slovy v § 278, odst. 2, ex. ř., že předměty do dražby dané musí býti vydražitelem ihned převzaty, chtěl zákon jen vyjádřiti, že na vydražitele přechází od okamžiku příklepu a zaplacení nejvyššího podání nebezpečí a že se musí o vydražené věci starati jako jejich vlastník.
(Rozh. ze dne 24. dubna 1939, Rv I 301/39.)
Srov. Sb. n. s. čís. 11306, 13224.
Žalobce se žalobou podle § 37 ex. ř. domáhá výroku, že exekuce na věci zabavené pod pol. 2—5 záj. protokolu E 635/38 není přípustná, protože jsou jeho vlastnictvím, ježto k nim nabyl vlastnického práva dražbou v exekuční věci E 379/37. Prvý soud uznal podle žaloby. Odvolací soud žalobu zamítl. Důvody: Žalobce koupil vylučované věci v exekuční dražbě E 379/37, vydraživ je a zaplativ nejvyšší podání. Při tom mu vydal výkonný orgán potvrzení, že věci ty vydražil, nejvyšší podání za ně zaplatil a poučil ho, že věci jsou jeho vlastnictvím. Žalobce toto potvrzení převzal a prohlásil, že s věcmi nebude prozatím nijak nakládati a ponechá je se souhlasem dosavadního vlastníka Josefa R. na témže místě, šlo by tedy u žalobce o nabytí vlastnictví ve smyslu § 278 ex. ř. Vlastnictví k vydraženým předmětům nabývá se však ne již příklepem, nýbrž podle odst. 2 § 278 ex. ř. teprve zaplacením nejvyššího podání a převzetím věcí (sr. Hora, Soustava exekuč. práva str. 235, Randa, Právo vlastnické vyd. 1917 str. 174 a j.). V souzeném případě nedošlo však vůbec k převzetí vydražených předmětů žalobcem, když mu nebyly ani výkonným orgánem, ani jinou osobou odevzdány a když on výslovně prohlásil, že je ponechává na témž místě u exekuta, kde se dosud nalézaly. Právem vytýká tudíž odvolání nedostatek tradice a pouhý titulus, jímž je zde soudní příklep, nestačil k převodu vlastnictví vydražených předmětů na žalobce. Nenabyl tudíž žalobce vlastnictví k nim a opačný názor prvého soudu je mylný.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu.
Důvody:
Odvolací soud poukázal správně na předpis § 278, odst. 2, ex. ř., podle něhož se prodají předměty do dražby dané toliko za hotové zaplacení a musí vydražitelem býti ihned převzaty. Z toho vyplývá, že, jakmile věci byly vydraženy a nejvyšší podání za ně bylo složeno, musí výkonný orgán věci ty vydati vydražiteli již jako novému jejich vlastníku k volnému nakládání. Že se tak v souzeném případě stalo, o tom nemůže býti pochyby hledíc k tomu, že výkonný orgán vydal vydražiteli potvrzení o tom, že vylučované předměty vydražil a nejvyšší podání za ně zaplatil, prohlásiv vůči němu, že věci ty jsou nyní jeho vlastnictvím. To také ve smyslu § 278, odst. 2, ex. ř. stačilo, neboť zákon v řečeném předpise nevyžaduje zvláštního formálního odevzdání vydražených věcí se strany výkonného orgánu. Praví-Ii pak zákon, že vydražitel musí vydražené věci ihned převzíti, chtěl tím jen vyjádřiti, že na vydražitele od okamžiku příklepu a zaplacení nejvyššího podání přechází nebezpečí a že se musí sám starati o vydražené věci jako jejich vlastník. Dovolatel také ihned vydražené věci převzal, neboť s nimi po dotčeném prohlášení výkonného orgánu disponoval tím, že prohlásil, že je zatím nechá s dovolením povinného na místě, kde doposud byly. Toto opatření dovolatelovo bylo již jen výronem jeho vlastnického práva k vydraženým věcem nabytého a nelze z opatření toho naopak dovozovati, že nedošlo k převzetí věci dovolatelem, pokud se týče k nabytí vlastnictví k nim. Ježto postup při dražbě vyhovoval předpisu § 278, odst. 2, ex. ř., nabyl dovolatel, u něhož jednání na oko prokázáno nebylo, k vylučovaným věcem shora uvedeným postupem vlastnického práva.

Citace:

č. 17285. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1940, svazek/ročník 21, s. 290-292.