Č. 2427.

Administrativní řízení. — Řízení před nss-em:
I. Hodnocení výpovědi svědecké jest ponecháno volnému uvážení úřadu; totéž platí o posouzení, je-li výslech svědka nutný či nikoliv. — II. Třebas nss zrušil trestní nález pro vady řízení, poněvadž v něm nebyla uvedena skutková podstata, kterou měl úřad za prokázánu, a třebas při tom upozornil úřad, že — nemá-li v dosavadním šetření, dostatečného podkladu pro zjištění skutkové podstaty — musí provésti event. další šetření, není vadou řízení, nekonal-li úřad, než vydal nový nález, další šetření, měl-li skutkovou podstatu dostatečně zjištěnou dosavadním šetřením.
(Nález ze dne 29. května 1923 č. 9179).
Věc: Jan H. ve L. Z. proti zemské správě politické v Praze o přestupek zákona o sčítání lidu.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nař. rozhodnutím nebylo vyhověno odvolání st-lovu z trestního nálezu osp-é v J. z 2. března 1921, kterým byl uznán vinným přestupkem § 20 vl. nař. z 30. října 1920 č. 256 Sb., spáchaným tím, že dne 18. února 1921 v L. Z. jako sčítací komisař pro sčítání lidu proti vůli Františka H. změnil svémocně zápis národnosti jeho nedospělé dcery a odsouzen dle § 12 uved. nař. se zřetelem na polehčující okolnosti k pokutě 500 K, po případě k vězení na 50 dnů.
V nař. rozhodnutí bylo uvedeno, že trestním nálezem prvé stolice byl st-1 odsouzen pro přestupek § 4 zák. z 8. dubna 1920 č. 256 Sb.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí pro vady řízení a nezákonnost podané uvážil nss toto:
Stížnost se především dovolává zdejšího nálezu z 21. října 1921 č. 13.159, kterým bylo dřívější rozhodnutí žal. úřadu v této věci vydané pro vady řízení zrušeno, poukazujíc k tomu, že v tomto nálezu bylo vysloveno, že v policejním řízení trestním musí býti z úřední povinnosti vyšetřeny všechny okolnosti, které slouží k usvědčení obviněného a které jsou v jeho prospěch a vytýká jako vadu, že řízení nebylo doplněno. Tímto nálezem shledávajícím vadu řízení v tom, že nález trestní neuvedl skutkovou podstatu, kterou má za prokázánu, nebylo však vysloveno, že musí každým způsobem býti provedeno další šetření, nýbrž úřad pouze upozorněn na to, že, nemá-li v dosavadním šetření dostatečného základu pro zjištění skutkové podstaty, musí provésti případné šetření. Nelze proto seznati vadu řízení v tom, že úřad nekonal další šetření, nýbrž skutkovou podstatu činu trestního zjistil na základě šetření již provedeného, pokládaje je za dostatečné.
Žal. úřad vzal za prokázáno, že st-1 předsevzal úmyslné jednání, kterým byla ohrožena správnost sčítání lidu tím, že změnil ve sčítacím archu údaj o národnosti nedospělé Hedviky H. proti vůli jejího otce Františka H. jako přednosty domácnosti, že za tím účelem, aby k této změně dosáhl jeho podpisu, nesprávným právním poučením a přemlouváním působil proti předpisům dané instrukce a proti úřednímu slibu na otce zmíněné nedospělé osoby tak dlouho, až dosáhl výsledku, jímž byla ohrožena správnost sčítání.
Žal. úřad uvedl v nař. rozhodnutí, které konkrétní skutkové okolnosti pokládá za prokázány a na jakém základě, zejména udal, že skutkový základ spočívá na svědeckých výpověděch pomocného sčítacího komisaře Jaroslava Č. a Františka H.
St-1 popírá, že se dopustil přestupku, pro který byl odsouzen a vytýká, že úřad opomenul konati šetření za účelem zjištění, lze-li svědeckou výpověď Jaroslava Č. považovati za věrohodnou.
St-1 neuvádí nic jiného, než že nebylo vyšetřeno, proč svědek Č. večer dne 1. března 1921 pozval do svého bytu svědka H. před jeho opětovným výslechem, proč podepsal protokol sepsaný.o změně údaje národnosti Hedviky H. bez námitky a proč tvrdil, že nerozumí hovoru německému, když vypovídal o hovoru v tomto jazyku vedeném.
Pokud jde o tyto výtky, jest ze spisů zřejmo, že svědek H. byl vyslýchán poprvé již dne 21. února 1921, při novém výslechu ze dne 2. března 1921 setrval pak na své dřívější výpovědi a pouze ji doplnil, a že o všech zmíněných okolnostech šetření konána byla.
Nelze tedy tvrditi, že by provedené řízení v těchto bodech potřebovalo doplnění.
Pro posouzení otázky věrohodnosti svědků nejsou stanovena žádná pravidla, nýbrž hodnocení výpovědi svědecké jest ponecháno volnému uvážení rozhodujícího úřadu, jenž má výpovědi vzhledem k jejich věrohodnosti a průkazní moci nejen jednotlivě, nýbrž také v jejich vnitřní souvislosti pečlivě a svědomitě zkoumati. Úsudek, ke kterému úřad takto dospěl, nemůže nss přezkoumati.
Dále vytýká stížnost jako vadu řízení, že byl odmítnut výslech Marie H. Žal. úřad v nař. rozhodnutí vyslovil, že nepokládá výslech této svědkyně za nutný, poněvadž výslechem svědků H. a Č. byla skutková podstata úplně zjištěna. Posouzení otázky, je-li výslech nějakého svědka potřebný čili nikoliv, jest ponecháno volnému uvážení úřadu.
Otázku tu nemůže soud přezkoumávati v ohledu věcném, nýbrž musí se omeziti na to, měl-li úřad v provedeném řízení dostatečný podklad pro své rozhodnutí.
V této příčině pak nss žádných závad neshledal. Stížnost uvádí dále, že svědek H. při výslechu udal, že k st-li, když byl jím poučen o zákonitých předpisech ohledně zápisu národnosti, prohlásil »K mému rozkazu zaneste dítě německy« a vytýká jako vadu řízení, že na tuto výpověď nebyl v nař. rozhodnutí vzat zřetel.
Dle správních spisů byl svědek H. vyslýchán dne 21. února 1921 a dne 2. března 1921, avšak při žádném z těchto výslechů neučinil prohlášení udaného smyslu a obsahu.
Jest tedy tato námitka v odporu se spisy.
Pokud stížnost vytýká, že nař. rozhodnutím nebyly odstraněny rozpory ve svědecké výpovědi H-ově, že výpověď jeho jest nesprávně citována, ježto výpovědi tohoto svědectví ve prospěch st-lův nejsou vůbec uvedeny, nemohl nss k těmto námitkám hleděti, neboť nejsou dostatečně konkretisovány (§ 18 zák. o ss).
Tvrdí-li st-1, že tu není ani po stránce objektivní ani po stránce subjektivní dána skutková podstata přestupku §u 4 cit. zákona, dlužno poukázati na to, že úřad měl ve výsledku provedeného šetření dostatečný podklad pro závěr, že st-li lze přestupek cit. zákonného ustanovení přičísti.
Jest tedy stížnost ve všech bodech bezdůvodná.

Citace:

č. 2427. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 166-168.