NPD documents search: Váž. civ., 4 (1922)

Čís. 1505.

K pojmu pravomoci rozsudku. Nejde o věc rozsouzenou, rozhodí-li v prvém sporu okresní soud o nepatrné částce nároku, kdežto v pozdějším sporu vznesena věc na sborový soud co do ostatní části nároku.
(Rozh. ze dne 21. února 1922, Rv I 848/21.)
Kůň žalobkyně byl splašeným koněm žalovaného tak poškozen, že musel býti poražen. Žalobkyně domáhala se původní žalobou na okresním soudě, by jí žalovaný opatřil jiného koně v ceně 700 Kč a nahradil výdaje za vypůjčeného koně penízem 84 K. Žalobě bylo právoplatně vyhověno. Ježto žalovaný koně nevydal, domáhala se žalobkyně náhrady škody a ušlého zisku penízem 22000 K. Oba nižší soudy žalobu, zadanou na sborovém soudě, zamítly. V dovolání uváděla žalobkyně mimo jiné, že jde o věc rozsouzenou, ježto prý již v původním sporu bylo o nároku jejím co do důvodu rozhodnuto, a nyní prý se jednalo pouze o výši jeho.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání a uvedl v otázce, o niž tu jde,
v důvodech:
Ve sporu původním žalovala žalobkyně na opatření koně a na náhradu nákladu na vypůjčení koně živého až do obdržení koně, jenž jí měl býti opatřen, denně 6 K, jež platila, ale tento nárok na náhradu k vůli zachování příslušnosti okresního soudu jen v omezené výši 275 K, později pouhých 84 K t. j. za 14 dní, vyhražujíc si žalobu pro náhradu další. Tuto nyní podala, jenže žádá vzhledem k drahotním poměrům válkou nastalým vyšší částky než 6 K denně, a nežádá je již jako náhradu nákladu na vypůjčení koně jiného, nýbrž jako ušlý výdělek, že nemajíc koně nemohla vydělati, co by s ním byla vydělala, kdyby ho byla měla. Netřeba zkoumati, jde-li takto o stejný předmět v obou spo- rech, o týž nárok, účtovaný jen za jinou dobu, neboť i když se přijme stanovisko žalobkyni příznivější, na němž ona stojí, že jde o nárok stejný, že už v původním sporu jednalo se o ušlý zisk, nelze nárok žalobní za daného stavu věci uznati. Dovolatelka hájí především stanovisko, že jde o věc rozsouzenou, ježto prý již v původním sporu bylo o jejím nároku na ušlý zisk co do důvodu rozhodnuto, takže by nyní šlo už jen o jeho výši. Avšak to je náhled právně mylný. V původním sporu nebylo rozhodnuto o nároku na ušlý zisk za celou příslušnou dobu, nýbrž jen za prvých čtrnáct dní, kdežto nyní jde o celou dobu ostatní. Soudce v pořadí stolic arci musil nejprv rozhodnouti otázku, zda-li nárok co do svého důvodu jest po právu, než částku na těchto 14 dní připadající přisoudil, avšak tím nebylo rozhodnuto o celém nároku co do jeho důvodu, nýbrž právě jen o části jeho, která byla přisouzena t. j. o těch 84 K za prvých 14 dní, i nelze tedy říci, že tu jest věc rozsouzená i ohledně důvodu nároku, co do částky další, nyní žalované. Tomu by bylo tak teprv tehdy, kdyby byla žalobkyně učinila mezitimní návrh na zjištění dle § 236 c. ř. s. t. j. žádala, aby rozsudkem t. j. výrokem rozsudečným (§ 417 čís. 3 c. ř. s.) bylo vysloveno, že její nárok na ušlý zisk jest důvodem svým po právu a kdyby se tak bylo stalo a ona tedy docílila rozsudku určovacího po rozumu § 228 c. ř. s. Toho však neučinila a učiniti s úspěchem ani nemohla, protože tomu byla v cestě věcná nepříslušnost okresního soudu § 236 odstavec druhý čís. 1 a § 50 j. n.), leda že by byla nárok svůj na příslušnou nižší částku — tehdáž 1000 K — omezila. Tak tedy na věc nazírati dlužno, sice by předpis §§ 236 a 259 c. ř. s. o mezitimním návrhu na určení právního nároku neměl žádného smyslu, ježto i bez něho měla by se věc vždy tak, jako s ním, jako tomu právě dovolatelka chce. Náhled její vedl by k změtení předpisů o příslušnosti věcné a skácel by základy, na nichž jest vybudována soustava soudů řád vedení pře. Zákon zřídil soudy různého řádu vyššího a nižšího, to podle důležitosti věcí, jež k příslušnosti jejich přikazuje, neboť v soudě vyššího řádu spatřuje vyšší záruku za správné konání spravedlnosti, a nemůže-li před soudy vyššího řádu přikázati věci všechny, přikazuje jim předpisy o příslušnosti aspoň věci důležitější. Soud sborový je soud vyššího řádu než soud okresní, při náhledu dovolatelčině tato soustava a spočívající v ní garancie řádného konání spravedlnosti byla by však zvrácena; neboť žalobce mohl by z věci milionové zažalovati na př. nepatrný zadrželý úrok, a ježto soudce při rozhodování o tomto nároku musí, je-li sporna, rozřešiti napřed otázku, zda kapitál po právu jest, bylo by tím po náhledu dovolatelky rozhodnuto co do důvodu i o celém kapitálu, a to soudem okresním, po případě soudcem bagatelním. Docela obyčejný jest případ, že bagatelní soudce, jenž rozhodovati má o zažalované jedné premii, musí, popírá-li žalovaný platnost pojišťovací smlouvy, v důvodech rozsudku otázku platnosti řešiti, toto řešení však, nebylo-li anebo nemohlo-li býti pro věcnou nepříslušnost soudce pojato do výroku rozsudečného, nestává se účastno právní moci, a musí při budoucích žalobách řešena býti otázka ta opět, dokud pořadem předpisů §§ 228, 236, 259 c. ř. s. nevyšel o ní rozsudečný výrok. Na výsost jasně praví to § 411 c. ř. s., že jen takovýto výrok jest právní moci účasten, a v nauce i praxi se uznává, že důvody t. j. řešení v nich prejudicielní právní otázky, mezi stranami sporné, právní moci schopny nejsou. Neváže tedy náhled soudu v prvém sporu v důvodech rozsudku výrazu došlý, že žalobkyni nárok na odškodnění přísluší, soudy ve sporu tomto, ať už jde o jeho návětí prvé t. j. skutkové zjištění, a nebo druhé t. j. právní subsumpci. Jest to sice věc právnímu řádu nelibá, má-li v téže věci po druhé rozhodnuto býti jinak, avšak soudové nemohou se uzavírati lepšímu poznání a naprosto nelze pokračovati v chybě, která se stala, nýbrž vždy lépe jest, bude-li dopomoženo právu k průchodu aspoň v části, která ještě k rozřešení zbývá. K tomu doložiti dlužno, že dle § 55 j. n. příslušnost okresního soudu ve sporu původním vůbec neměla nastati, раk-li žalobkyně chtěla uplatňovati částku, tuto příslušnost převyšující, a že by tedy po právu byla nastati mohla jen tehdy, kdyby se žalobkyně nároku na zbytek byla vzdala. Kdyby tedy bylo bývalo žalováno hned u soudu sborového, jak mělo, bylo by nedošlo k dvojímu sporu a dvojímu rozsudku a tudíž ani k divergenci.

Citace:

č. 1505. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 181-183.