Č. 598.

Zabírání bytů:* Ze zabrání jsou podle § 32 zák. z 30. října 1919 č. 592 sb. z. a n. vyloučeny domy, třebas i dostavěné, pro něž však nebylo ještě dáno obývací povolení před 22. listopadem 1919.
(Nález ze dne 29. listopadu 1920 č. 11448.)
Prejudikatura: srov. nálezy č. 188 a 418.
Věc: Františka Rypáčková na Král. Vinohradech proti okresní správě politické v Táboře o zabrání bytu.
Výrok: Naříkané rozhodnutí zrušuje se pro nezákonnost.
Důvody: Usnesením bytové komise v Táboře ze dne 22. dubna 1920 byl na základě zákona ze dne 30. října 1919 č. 592 sb. z. a n. zabrán prázdný byt v domě stěžovatelčmě č. p. 221 v Ml. Vožici v přízemí o 1 kuchyni, 2 pokojích a předsíni s příslušenstvím, jelikož byt ten jest již po dobu více než 5 roků neobydlen, ačkoli k obývání způsobilý a stěžovatelka má se svým manželem na Král. Vinohradech byt jiný. Připomenuto dále, že případná námitka, že pro tento dům nebylo dosud uděleno obývací povolení, nemá zde místa, jelikož byty v tomto domě, který jest již více než 5 roků postaven, jsou úplně vyschlé a k obývání způsobilé, což se komisí zdravotní a stavební zjistí. Též nemá místa námitka, že dům onen není úplně dostaven, neboť schází pouze zábradlí u schodů, s nimiž zabraný byt nemá nic společného, poněvadž má docela zvláštní vchod, a nutné opravení dlaždiček na dvoře nevadí zabranému bytu.
Odporu stěžovatelčinu žalovaný úřad nevyhověl, ježto zde splněna jest podmínka § 8, bod 1 pro zabrání.
Rozhoduje o stížnosti podané pro vadnost řízení a pro nezákonnost tohoto rozhodnutí, vycházel nejvyšší správní soud z těchto úvah:
Stěžovatelka namítá v souhlase se svým tvrzením v odporu obsaženým, že tu není podmínek pro zabrání, poněvadž jde o byt v novostavbě, která nebyla dosud úředně kolaudována a zůstala neobydlena, když dosud povolení k obývání nebylo uděleno.
Žalovaný úřad se v naříkaném rozhodnutí o námitce té nevyslovil, odůvodniv svůj výrok pouze poukazem na to, že zde splněna jest podmínka § 8, bod 1 pro zabrání.
Ale v odvodním spise zaujímá k ní výslovně stanovisko odmítavé, tvrdě, že jest irrelevantní, ježto zabrání bytu neznamená ještě příděl, resp. užívání jeho a obec má prý ostatně dle § 13 zákona o zabírání bytů právo zabrané místnosti a byty svým nákladem upraviti a může sama příslušné řízení kolaudační dáti provésti.
Otázku, která námitkou stěžovatelčinou byla nadhozena, je nutno předem rozřešiti, aby se mohlo posouditi, mělo-li vůbec býti zaváděno jednání dle § 11 cit. zákona. Nejvyšší správní soud nemohl v tom směru upříti stížnosti oprávněnost. § 32 zákona o zabírání bytův obcemi výslovně stanoví, že se zákon ten nevztahuje na byty v domech, pro které bylo uděleno obývací povolení až po vyhlášení jeho (s výjimkou, která zde nepadá na váhu). Z toho však plyne, že se nevztahuje také na byty, správněji místnosti v oněch domech, pro které povolení obývací dosud vůbec dáno nebylo. »Byty« takové není tedy třeba oznamovati dle §§ 2 až 5 cit. zák. a nelze je také zabírati dle § 8 téhož zákona prostě proto, že majiteli brání překážka právní, aby jich mohl používati a v nich obývati buď sám nebo poskytnouti v nich byt jiným osobám.
V daném případě je nesporno, že jde o takovéto místnosti a proto jest naříkané rozhodnutí, potvrzující zabrání jejich, nezákonné a byloje dle § 7 zákona o správ. soudě zrušiti.
Tvrzením, že námitka stěžovatelčina jest nerozhodna proto, že zabrání bytu neznamená ještě skutečný příděl jeho a že obec může se postarati o to, aby kolaudace byla provedena, netřeba se při jasném znění § 32 zákona o zabírání bytů zabývati.

Citace:

č. 598. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 709-710.