NPD documents search: Váž. civ., 12 (1930), sv. 2

Čís. 10298.

Zaměstnavatel jest povinen (§ 1157 obč. zák.) postarati se o to, by zaměstnanec, čistící okna, byl zabezpečen.
(Rozh. ze dne 7. listopadu 1930, Rv I 62/30.)
Žalobkyně spadla, čistíc okna ve škole žalované obce, a poranila se. Žalobní nárok proti obci o náhradu škody byl uznán z polovice za důvodný soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Žalovaná napadá rozsudek odvolacího soudu z dovolacího důvodu § 503 čís. 4 c. ř. s. proto, že nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že jest zodpovědná za škodu žalobkyně z důvodu § 1157 obč. zák., ježto soud odvolací v napadeném rozsudku neuvedl, jak se v souzeném případě žalovaná měla o bezpečnost žalobkyně při prováděné práci při čištění okna na chodbě postarati. Výtka tato není opodstatněna, neboť, jak odvolací soud v napadeném rozsudku výslovně uvedl, žalovaná podle zjištěného stavu věci neučinila vůbec opatření sloužící k tomu, by žalobkyně při čištění oken na nebezpečném místě nemohla spadnouti, ačkoli o nebezpečnosti této práce musila věděti, a neměl proto důvodu uvésti, jaké opatření žalovaná měla učiniti. I zákon uvádí jen všeobecně, že zaměstnavatel jest povinen upraviti služební úkony tak, by život a zdraví zaměstnancovo byly chráněny, pokud jest to podle povahy úkonu možné, ponechávaje volbu vhodných opatření zaměstnavateli. Dovolatelka sama netvrdí, že zabezpečení žalobkyně při čištění oken na chodbě školní budovy vůbec nebylo možné, a bylo proto její povinností, by pro zabezpečení žalobkyně učinila, co povaha úkonu žalobkyně vyžadovala k jejímu zabezpečení. Ana však v tomto směru podle zjištění odvolacího soudu žalovaná neučinila nic, jest plně odůvodněn úsudek soudu odvolacího, že jde o opomenutí žalované, zavazující ji k náhradě škody žalobkyniny, aniž bylo potřeba uváděti, co měla žalovaná v tomto případě zaříditi k zabezpečení žalobkyně. Tvrzení dovolatelky, že odvolací soud přehlédl, že jakékoli opatření selhává tam, kde si zaměstnanec počíná neopatrně, není správné, neboť v souzeném případě nemůže jen v neopatrnosti žalobkyně při čištění oken býti spatřována příčina jejího úrazu, nýbrž jest přihlédnouti k tomu, že žalovaná neučinila žádné žalobkyni zabezpečující opatření a že také proto k úrazu došlo. Skutečnost, že ani jindy žalovaná při čištění okna nic zvláštního nezařizovala a že se nikdy nic nestalo, nemůže nic změniti na správnosti úsudku odvolacího soudu, že v souzeném případě žalovaná za úraz žalobkyně jest spoluzodpovědna, poněvadž se o její zabezpečení při nenebezpečné práci nepostarala. Tvrzení dovolatelky, že nemůže býti za úraz žalobkyně činěna zodpovědnou, poněvadž nejde o ručení za výsledek, není správné, neboť za zjištěného stavu věci nelze o ručení za výsledek mluviti a ručení to se jí neukládá, nýbrž ručení za zavinění (za opomenutí). Žalovaná v prvé stolici netvrdila, že dala zřízenci provádějícímu dozor nad čištěním školy svými representanty rozkaz, že a jak se má postarati o zabezpečení osob čistících okna tam, kde ochranných pásů nelze upotřebiti. Nemůže proto jako zaměstnavatelka žalobkyně tvrditi, že v souzeném případě mohla by za škodu žalobkyně býti činěna zodpovědnou jen ve smyslu § 1315 obč. zák., ano, jak uvedeno, jde o opomenutí žalované ve smyslu § 1157 obč. zák. a žalovaná ani netvrdila, že v tom směru svým representantům ohledně zabezpečení pracujících osob dala příkazy.

Citace:

Čís. 10298. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 12/2, s. 672-673.