Sociální revue. Věstník Ministerstva sociální péče, 6 (1925). Praha: Ministerstvo sociální péče, 536 s.
Authors:
= Právník, 63 (1924)
PDF

Posudek Nejvyššího soudu o některých otázkách vztahujících se na sjednocení civilních zákonů procesních.1

 I. Účast soudců-laiků při výkonu pravomoci ve věcech obchodních, horních a námořských.
a) Z došlých praktických poznatků2 svědčí na prospěch soudců-laiků poznatky o jich činnosti u obchodního soudu v Praze a u krajského soudu v Liberci, z části též u zemského soudu v Brně, tudíž vesměs u soudů, ve středisku nejvyvinutějšího obchodu a průmyslu. Zkušenosti z ostatních částí Čech, Moravy a Slezska, pokud byly podchytitelnými, znějí proti ponechání instituce soudců laiků.
Právem bylo v některých sděleních o praktických poznatcích zdůrazněno, že o významu soudců laiků pro výkon kausální pravomoci soudní lze vůbec mluviti jen za předpokladu, že jde ve sporu o záležitost, v níž soudce laik jest odborníkem. Není-li tomu tak, padají sami sebou a na dobro veškery výhody přivzetí soudců laiků. Mají-li tudíž soudci laikové býti i nadále ponecháni, pokud se týče na Slovensku a v Podkarkpatské Rusi znovu k činnosti povoláni, muselo by býti zabezpečeno, že v celém státním území bude jeden každý sborový soud prvé stolice míti po ruce tolik a takových soudců laiků, by pokaždé bylo lze přivzíti soudce laika, jenž vzhledem ku sporné záležitosti byl by odborníkem a ochoten, podjati se součinnosti při jednání a rozhodování. Této možnosti u sborových soudů zaostalého obchodního a průmyslového ruchu vůbec nebude. Než i ve městech, jež jsou střediskem obchodu a průmyslu, bude splnění onoho základního požadavku sotva uskutečnitelným. Cesta, po niž u těchto soudů bylo by se lze bráti za oním ideálem, mohla by býti jen dvojí. Buďto nařizovati na týž den pokaždé jen spory, dotýkající se téhož obchodního (průmyslového) odvětví, nebo volati na týž den pokaždé tolik soudců laiků, do kolika odvětví obchodu (průmyslu) zasahují rozepře, určené na tento den ku projednávání, při čemž i v tom i v onom případě zůstávala by celá řada t. zv. obchodních rozepří, jež dle řečeného hlediska nelze vůbec roztříditi (na př. § 51 č. 2 a 4, železniční úrazy a p.). Než ani ta ani ona z naznačených cest nezdá se býti schůdnou. Ona proto ne, poněvadž, pokud zvlášť nutkavými důvody není ospravedlněna úchylka, dlužno spory zásadně vyřizovati běžně dle pořadí, jak byly na soudě zahájeny, spory však nedocházejí na soud seskupeny podle jednotlivých odborových odvětví, nýbrž právě v tak rozmanitém střídání a promísení, jak střídavým a různotvárným jest sám právní život. Druhou cestou nelze se však dáti proto, že znamenalo by to nadměrně a zajisté v první řadě samými účastněnými kruhy nelibě a s nechutí pociťované zatížení soudců laiků a jich příliš časté a příliš dlouho trvající oddalování od jejich vlastní činnosti, která jest a musí býti jejich činnosti hlavní, zasluhující přednost před jejich pouze postranní činností soudcovskou.
Při tom nelze za bedlivé a střízlivé úvahy odmítnouti jako nemístnou otázku, zda v celém státním území jest obchod a průmysl v rukou osob, jež těší se všeobecné důvěře i u ostatního obyvatelstva, jež, zejména ve věcech směnečných, jest odkázáno rovněž na soudy (senáty) obchodní. Poučnými v tomto směru byly by zejména poměry na Slovensku a v Podkarpatské Rusi.
K tomu, co bylo řečeno, druží se však tyto další
závažné úvahy:
Vyřešiti nejen subjektivně, nýbrž, pokud je to lidsky možno, i objektivně správně skutkový stav rozepře jest jedním z nejobtížnějších úkolů procesního soudce, namnoze vlastně úkolem jediným, při jehož správném splnění právní otázka případu jest významu podružného.
Sem se nesoucí činnost procesního soudce dochází
výrazu : 1. ve hmotném řízení rozepře (§ 182 с. ř. s.),
2. v připouštění důkazů,
3. v provádění důkazů,
4. v hodnocení celkového výsledku jednání a dokazování, vrcholícím ve skutkových zjištěních rozsudku.
K čís. 1. Tento úsudek činnosti je po výtce podmíněn a vyhražen právním pojetím útoku a obrany. Právní pojetí této látky označuje procesnímu soudci, který skutkový údaj jest pro rozhodnutí závažným a tudíž úplného objasnění a důkazu vyžadujícím, a který skutkový údaj dlužno k vůli jasnosti obrazu, urychlení a zlevnění rozepře jako nezávažný vymítiti z přednesu, rozboru a dokazování. Právní proniknutí případu dává procesnímu soudci rozpoznati, které jsou podstatné skutkové náležitosti nároku i obrany, procesní právo poučuje ho o potřebě, přípustnosti a postačitelnosti průvodů a odvodů.
K čís. 2. Rovněž právním pojetím případu se určuje, o kterém skutkovém přednesu dlužno připustiti důkazy, procesní právo poučuje o tom, které to důkazy jsou, a anticipované hodnocení výsledků posavadního jednání a dokazování dává odpověď k otázce, zda míra důkazů jest do té míry naplněna, že lze pominouti další důkazy o témže skutkovém přednesu.
K čís. 3. Tento úsek zjišťováni skutkové podstaty rozepře staví procesního soudce před tyto úkoly: Sestoupiti ke způsobu vlastnímu svědkově individualitě při percepci a reprodukci pozorovaných dějů, působiti k tomu, aby svědek s jedné strany seznal jasně a úplně, s druhé strany však by věc nezatemňoval a nezdržoval jednání rozvláčnou povídavostí, by vysvětlil rozpory ve vlastní výpovědi a s posavadními výsledky jednání a dokazování, znalce vésti a ne býti jimi veden, vyžádati si objasnění o odborných otázkách, pro spor po skutkové nebo právní stránce významných, působiti k úplnosti, jasnosti a logičnosti posudku. Při tom stálý styk se stranami a vyhranění jich součinnosti při provádění důkazů. Posléze přesné, jasné, úplné, avšak zhustěné zjišťování výsledků dokazování zápisnicí.
K čís. 4. Mocnostmi, jimž zde patří hlavní slovo, jsou psychologie a logika. Přesná rozčlánkovanost v percepci odporujících si skutkových přednesů a výsledků dokazování, seskupení všeho, co svědčí pravdivosti závažné skutkové okolnosti a co proti ní, psychologické zhodnocení osob co do jich schopnosti percepční a reprodukční, co do jich vůle a pohnutek, říci pravdu neb obraz zkresliti, a po důležité stránce, zda výpověď není snad výplodem více méně neuvědomělé autosugesce. Logicky uspořádati přesvědčivé poznatky a dospěti z nich k logicky bezvadnému skutkovému závěru.
Otázkou jest, zda a pokud lze v naznačených směrech uznati soudce laiky za tak uzpůsobilé, by byli s to, nahraditi jako rovnocenní činitelé soudce z povolání, jenž má jim v senátě učiniti místo.
Soudce laik má zajisté snad bohaté povšechné zkušenosti životní, má v oboru svého, povolání tu větší, tu menší míru odborných vědomostí a zkušeností, má jakési takési vědomosti právní, tyto však jen diletantské, poněvadž chybí znalost a proniknutí celé soustavy právní a chybí znalost povšechných zásad právních. Procesní právo jest mu ven koncem věcí neznámou.
Přistupuje takto uzpůsoben, k úkolům, před něž staví
soudce správné zjištění skutkového děje, soudce laik:
K čís. 1., jest snad v oboru, jenž jest mu vlastní, s to, by utvořil si jakž takž obraz o právní stránce případu. Tento obraz jest však obrazem nepřesným a nevěrným. Soudce laik usuzuje z případů, jež jsou mu ze zkušeností známy, a aplikuje je na sporný případ, zapomínaje na jemné nuance, jimiž, zejména po stránce hmotně právní, případ od případu podstatně se odlišuje a nemaje schopnosti, by po právní stránce správně zhodnotil obrany a námitky odpůrcovy. Jak chabé a mezerovité i ve vlastním odboru jsou namnoze právní vědomosti v kruzích obchodních, dokazují obchodní spory, prozrazující, že ani prvotřídní obchodníci a firmy v četných případech nedovedou se při obmeškalosti spolusmluvníka zachovati přesně podle ustanovení obchodního zákona.
K čís. 2. Soudce laik ocitá se při neznalosti procesního práva v krajině neznámé a nehostinné a zůstává i proto bezradným, že není vyškolen po té stránce, by ráz na ráz v mysli si zpracoval a trvale na paměti podržel poznatky a výsledky celého spletitého dějství, jež rychlým promítáním se před ním odehrává.
K čís. 3. Soudce laik může zajisté upotřebiti úspěšně svých odborných vědomostí a zkušeností vysvětlivkami a vhodnými dotázkami. Jakkoli po této stránce nelze součinnost soudců laiků podceňovati, dlužno si zároveň uvědomiti nebezpečí, plynoucí z toho, že jakás takás míra odborných vědomostí svádí snadno soudce laika k tomu, by osoboval si ve sporu úkol znalce, a svádí namnoze i soud k tomu, by přihlížel k soudci-laikovi jako ku znalci. Stává se proto, že za zavřenými dveřmi poradní síně podává soudce laik znalecké posudky (na př. o obchodních zvyklostech) a posudky ty podává a soud je přijímá bez kontroly stran, připravuje je o možnost, by použily práv, jež přiznává jim procesní právo při provádění důkazu znalci.
K čís. 4. Netřeba šířiti slov o tom, že po této stránce soudce laik zkušeného soudce ani z daleka není s to nahraditi.
Celkem vzato jest úspěch součinnosti soudců laiků při zjišťování skutkového stavu minimální a neodůvodňuje nikterak, by k vůli tomuto minimálnímu a více méně problematickému úspěchu ustupoval jim soudce z povolání. Posléze zdá se býti nedůsledným vyřešení otázky součinnosti soudců laiků jednak v řízení na soudech okresních, jednak v řízeni před sborovými soudy prvé stolice.
Spočívá-li těžisko součinnosti soudců laiků v jich součinnosti při vyšetřování a zjišťováni skutkového děje, nelze seznati, proč lze se bez nich obejiti v řízení na soudech okresních v prvé a řízení před sborovými soudy prvé stolice v odvolací stolici.
Plní-li soud prvé stolice náležitě a cílevědomě nejpodstatnější svůj úkol, nesoucí se za řádným vyšetřením a zjištěním skutkové podstaty rozepře, dojde tento úkol v nejčastějších případech svého konečného splnění řízením a rozsudkem soudu prvé stolice a odvolací řízení bude se obírati takřka výlučně otázkami ryze právními. Pro takovéto případy postrádá v řízení na soudech okresních součinnost soudce laika v odvolacím řízení veškerého podkladu a praktického významu. V opačném případě, kde samosoudce okresního soudu nevybavil uspokojivým způsobem otázku skutkovou, jest, nehledí-li se k okresnímu soudu ve věcech obchodních, větší nebo menší nahodilostí, zda v odvolacím řízení projedná a rozhodne se věc odvolacím senátem kausálním, či odvolacím soudem obecné pravomoci (§§ 446, 487 c. ř. s.). Náklonnost stran, učiniti dohodu po rozumu § 446 c. ř. s., v praxi se nejeví a jest poměrně vzácností jednostranný návrh po rozumu § 446 c. ř. s., poněvadž strany více důvěřují znaleckému posudku, podávanému za jich účasti a kontroly, než více méně problematickým odborným vědomostem soudce laika, jehož vliv na rozhodnutí věci zůstává pro strany nekontrolovatelným a vykonává se osobou, na jejíž účast nemají strany vlivu, a s níž poprvé setkávají se v odvolacím senátě. V řízení před sborovými soudy prvé stolice vyloučeni jsou soudci laikové na dobro z řízení odvolacího. Účastní se pouze projednávání sporu v prvé stolici. Bylo již dolíčeno, že součinností jejich ani pro správné zjištění skutkové podstaty v pravdě mnoho se nezískává. Zhostil-li se však kausální senát prvé stolice přes součinnost soudce laika nebo dokonce právě pro tuto součinnost skutkové otázky způsobem neuspokojujícím, přesune se těžisko a poslední slovo v této otázce na soud odvolací, jenž vyřídí ji bez součinnosti soudce-laika a přivzetí soudce-laika do kausálního senátu prvé stolice stává se zbytečným, ne-li dokonce škodlivým.
Na konec budiž poukázáno ještě k tomuto:
Nehledí-li se k porotám, jimž, jak alespoň u praktiků všeobecně se uznává, svěřena je se smutnými výsledky zcela a výlučně otázka skutková, obešlo se a obejde se asi i v budoucnosti trestní řízení bez součinnosti laického živlu. Zkušenosti s lichevními soudy, jakožto soudy konšelskými, před podobnými pokusy do budoucna co nejvážněji varují. Uváží-li se pak, že v trestním řízení jedná se o nejdrahocennější statky obžalovaného a o nejpronikavější zájmy státní pospolitosti, uváží-li se dále, že i trestní řízení a toto v prvé řadě jest ovládáno zásadou pravdy materielní, konečně, že zjišťování skutkového děje není v řízení trestním o nic snadnějším, než v občanském řízení, a že nicméně vkládá se zcela do rukou soudců z povolání, není zajisté důvodu, proč s touž důvěrou a s týmž uspokojením neměla by skutková otázka zcela a výlučně býti svěřena soudcům z povolání i v řízení občanském.
Bylo by ovšem neupřímností a zavíráním očí před skutečností, kdyby chtělo býti popíráno, že soudcové z povolání postrádají namnoze odborných znalostí praktického života. Než po této stránce lze zjednati pro budoucnost nápravu cestou daleko spolehlivější, než ponecháním součinnosti soudců-laiků.
Prvou z těchto cest bude vhodná reforma právnických studií, druhou pak cílevědomá dělba a specialisace soudcovské činnosti, bez níž při různotvárnosti praktického právního života a při hyperprodukci zákonů sotva bude lze na dozírnou dobu se obejíti.
Druhá věc, o níž dlužno se na konci této statě zmíniti, jest, že škrtnutím kausální soudní pravomoci zjednoduší se podstatně předpisy o soudní příslušnosti, jichž přílišná komplikovanost a kasuistika právem namnoze se napadá a v praktickém životě neblahým vlivem na hledání práva těžce se pociťuje.«
b) V otázce, jaký vliv má součinnost soudců-laiků na jakost rozsudků opatřeny byly zase nejprve praktické poznatky jednotlivých členů Nejvyššiho soudu. z nichž zvlášť dlužno uvésti tyto:
1. Rozsudky vydané ve věcech obchodních bývají zpravidla pracovány bedlivě a svědomitě, jak ve směru skutkovém, tak i právním, z důvodů jest patrna snaha, přesvědčiti o správnosti zaujatého právního hlediska, jsou spolehlivým podkladem pro přezkoumání vyšší stolicí. V některém případě bylo pozorovati vliv součinnosti laického živlu na rozsudek vydaný ve věcech obchodních, zejména po stránce právní (§ 364 c. ř. s.); bližší v tomto směru uvésti nemohu. Věci horní nevyskytují se často a neposkytují příležitosti ke zvláštním poznatkům.
2. Dle všech — a to četných — mne známých poradních protokolů i hlasovacích záznamů o rozsudcích soudních senátů, jichž jedním členem byl soudce-laik, stalo se rozhodnutí senátu jednohlasně. Vliv součinnosti soudců- laiků nepozoroval jsem nikdy ani po právní, ani po skutkové stránce. Význam jejich pro soudnictví spatřuji pouze v tom, že soudce-laik ušetří v senátě jednoho soudce z povolání. Určité konkrétní skutečnosti к odůvodnění toho nemohu ovšem uvésti, nýbrž projevuji toliko celkový dojem z dlouholeté soudní praxe. S hlediska soudnictví pokládám soudce-laiky za zbytečné; se stanoviska sociálně-politického jsou zajisté takovým článkem u soudů občanských, jako porota v řízení trestním.
3. Jako referent nejvyššího soudu nepozoroval jsem na rozsudcích, o něž jde, vlivu součinnosti živlu laického. Jen o tom jest se mi zmínit, že jeden krajský soud v obvodu pražského vrchního zemského soudu několikrát v rozsudcích, vydaných obchodním senátem, zdůraznil, že jest soudu odborně složenému známa určitá skutečnost neb určitá obchodní zvyklost, a že proto nebylo třeba znaleckého důkazu v té příčině nabízeného, kterýžto postup však nebyl schvalován nejvyšším soudem, ježto nekontrolovatelná odborná znalost soudce, byt i soudce odborníka, nemůže nahraditi znaleckého posudku, podrobeného kontrole stran.
4. Mohu bez oklik říci, že na rozsudcích zbudovaných za součinnosti soudce-laika ani po stránce skutkové ani po stránce právní vliv součinnosti živlu laického poznati nelze, a že se tyto rozsudky neliší ničím od rozsudků vynesených ve věcech obchodních samosoudci. Jinak zdůrazněno v došlých praktických poznatcích, že v rozsudcích, vydaných za součinností soudců-laiků jich vliv po žádné stránce není pozorovatelným.
Posudek senátu.
Praktické poznatky čís. 1. nelze uznati za směrodatné.
Neplatí všeobecně ani na prospěch rozsudků, jež vyneseny byly za součinnosti soudců-laiků, ani v neprospěch rozsudků obecné soudní pravomoci. Ostatně vyhotovení rozsudku není dílem soudce-laika, nýbrž soudce z povolání, porada a usnesení vyvrcholí jen v podstatných rysech důvodů, jich propracování a ucelení jest výlučně duševní prací zhotovitele rozsudku a předsedy. Dlužno spíše bez výhrady plně přisvčdčiti praktickým poznatkům čís. 2. až
4. Zejména může zpravodaj tohoto posudku ze své 7leté činnosti v sekretariátu vrchního zemského soudu v Praze, 10leté působnosti dílem v sekretariátu, dílem v evidenční kanceláři býv. c. k. nejvyššího dvoru soudního, 2leté působnosti jako referent u vrchního zemského soudu v Praze a téměř 5leté činnosti jako referent, předseda senátu a přednosta evidenční kanceláře čs. nejvyššího soudu plně potvrditi, že nepozoroval ani po skutkové ani po právní stránce vliv soudců-laiků na rozsudky kausálních soudů a že, pokud vliv takový se jevil, jevil se procesuálně nepřípustným způsobem, jak zdůrazněno v praktických poznatcích čís. 3.
Celkový posudek: Doporučuje se, přidržeti se stanoviska uherského civ. řádu soudního a to i ohledně kausální soudní pravomoci ve věcech horních. II. Vykonávání soudnictví ve III. stolici vrchními zemskými soudy (tabulemi).
V prvé řade dlužno se zabývati důvody, jež uvádějí
se pro myšlenku decentralisace soudnictví ve III. stolici.
Tato myšlénka je prý významná zejména ve státě s různým rozvrstvením obyvatelstva po stránce kulturní, sociální a hospodářské a decentralisací zjednala by se prý možnost, aby i ve III. stolici rozhodovali soudcové, obeznalí se všemi poměry, panujícími v obvodu území, v němž se sporný děj udál.
Tento význam a očekávaný účinek decentralisace soudnictví ve III. stolici před zevrubnějším rozborem věci není s to, aby obstál.
Kdyby tato hlediska měla býti uznána za opodstatněna, bylo by jedině logickým důsledkem, že nejvyššího soudu jako řádné opravné stolice není vůbec třeba, že nejvyšší soud má v zájmu oněch požadavků býti vůbec škrtnut jako řádná opravná stolice v občanských právních rozepřích. Jsou-li ony požadavky theoreticky oprávněny, jsou touž měrou oprávněny nejen pro právní rozepře, projednané v prvé stolici na soudech okresních, nýbrž i pro právní rozepře, projednané v prvé stolici na soudech sborových, a dlužno jim vyhověti i pro ony i pro tyto právní rozepře. Nemáť roztřídění věcné příslušnosti mezi okresní soudy a sborové soudy prvé stolice s řečenými požadavky pranic společného. To jest na prvý pohled patrno, pokud věcná příslušnost jest roztříděna podle hodnoty sporného předmětu. Nelze zajisté vážně tvrditi, že řečené ohledy mají tak význačný vliv na úpravu soudnictví ve III. stolici jen při majetkoprávních sporech o hodnotu do 5000 Kč, že však neospravedlňují touž měrou decentralisaci soudnictví ve III. stolici v majetkoprávních sporech o hodnotu 5001 Kč. Činiti s hlediska oněch požadavků zásadní rozdíl mezi rozepřemi, přikázanými soudům okresním, a právními rozepřemi, přikázanými sborovým soudům prvé stolice, je tím méně opodstatněno v případech, kde rozhraničujícím důvodem věcné příslušnosti jest povaha sporného práva nebo sporného právního poměru. Má-li decentralisaci soudnictví ve III. stolici býti vyhověno ohledům k různotvárnému rozvrstvení obyvatelstva po stránce kulturní, sociální a hospodářské, není pro tato hlediska vniterního rozdílu na př. mezi spory z mimomanželského otcovství a spory z poměru manželů nebo z poměru rodičů k dětem. Zřejmou nedůsledností bylo by však, by ve sporech přikázaných k výlučné věcné příslušnosti okresních soudů, nechaly se řečené ohledy platiti jen při hodnotě předmětu sporu do určité, více méně libovolně neb alespoň se zcela jiných hledisk zvolené hranice, přes tuto hranici však měly by zůstati bez povšimnuti. Bylo by na př. nepochopitelno, proč pro ony ohledy měl by ve sporu o náhradu za poškození najaté věci 5000 Kč rozhodovati ve III. stolici vrchní zemský soud (tabule), při hodnotě 5000 Kč 50 h nejvyšší soud.
Důsledným bylo by tudíž jedině, by pro ony ohledy
soudnictví ve III. stolici bylo vůbec přikázáno tolika nově upraveným soudům, kolik je vrchních zemských soudů (tabulí) a v sídlech jejich, za všech okolností však, by vrchním zemským soudům (tabulím) přikázáno bylo soudnictví ve III. stolici ve všech sporech, přikázaných v prvé stolici soudům okresním. V případě prvé eventuality nejvyšší soud zmizel by jakožto řádná opravná stolice ve věcech občanských, v případě druhé eventuality byl by vyloučen z rozhodování o celé řadě právních útvarů a zařízení. K jakým důsledkům by vedla naznačená druhá eventualita, o tom poučují zkušenosti, připínající se k vyloučení judikatury nejvyššího soudu ve sporech pro rušenou držbu (§ 528 rak. c. ř. s.). Dříve judikaturou nejvyššího soudu vyhraněné pojmy držby atd. se zatemnily a rozptýlily, což jeví pak vliv na vyřizování sporů o práva vydržením nabytá.
Než nehledíc k tomu, co dosud bylo řečeno, jest ve svém jádru více než pochybné oprávněnosti požadavek, by soudními nálezy, najmě pak decentralizovanými soudními nálezy III. stolice zjednán byl průchod ohledům na různotvárné rozvrstvení obyvatelstva po stránce kulturní, sociální a hospodářské. Jsouť tyto ohledy v prvé řadě a hlavně ohledy, jež zajisté, nesmí se zřetele pustiti zákonodárce. Vykládati právní normu pokaždé jinak podle kulturní vyspělosti, sociálního postavení a hospodářské zdatnosti a mohoucnosti stran, anebo dokonce některé ze stran, sáhalo by přes meze, vytčené zákonem nálezům soudním. Bylo by to venkoncem vyloučeno při používání a výkladu předpisů práva formálního, na př. v otázce příslušnosti, přípustnosti pořadu práva, způsobu a přípustnosti procesních úkonů, přípustnosti a obsahu opravných prostředků atd. Nebylo by však ani pro obor práva hmotného přípustným a dobře myslitelným, by soudce, najmě pak soudce III. stolice týž právní předpis v témže směru vykládal pokaždé jinak podle osob, aneb osoby stran rozepře.
Tím nemá ovšem býti řečeno, že různá rozvrstvení obyvatelstva po stránce kulturní, sociální a hospodářské jsou pro soudní nálezy veskrze bez významu. Hrajíť zajisté při rozsuzování sporu roli dokonce vynikající. Mají namnoze důležitý význam pro vyšetření vůle stran, pro vystižení závažnosti dosahu slova, činu neb opomenutí. Nutno jen uvědomiti si jádro sporů manželských a p. Než nebude zajisté neskromnosti tvrzení, že v naznačených směrech není způsobilost postřehu, porozumění a přiléhavého hodnocení a nejvyššího soudu dojista alespoň o nic menší, než u vrchních zemských soudů (tabulí). Vždyť není ve skutečnosti šablonovitého a pevně vyhraněného rozvrstvení obyvatelstva ve zmíněné skupiny. Najmě pak soudce nezabývá se abstraktně vytvořeným typem člověka, před něho předstupuje jednotlivec se vší svou vyhraněnou individualitou. Bylo by více než na pováženou, zabočiti na zcestí a chtíti posuzovati toho, kdo stojí na soudě, generelně dle jeho zevní příslušnosti k více méně mlhavě vyhraněné kulturní, sociální a hospodářské vrstvě obyvatelstva. Činiti závěry z této příslušnosti, znamenalo by zavírati oči před individualitou a budovati na základech vratkých, nekontrolovatelných a namnoze skutečností rozvrácených. Citové založení, bystrost postřehu, rozvážnost, zralost úsudku, smysl pro pravdu atd. nejsou ani majetkem, ani nedostatkem nižádné skupiny obyvatelstva jako takové. Pravda, znalost lidi, jest nezbytným požadavkem zdárného soudnictví. Pravda však též, že více než kde jinde byly by tu osudnými přemrštěné abstrakce. Ostatně nelze právem ani tvrditi, že v obvodu jednoho každého vrchního zemského soudu (tabule) jest kulturní, sociální a hospodářské rozvrstvení obyvatelstva pevně vyhraněno a v sobě uzavřeno, tím méně pak lze říci, že soudcové téhož vrchního soudu (tabule) neb alespoň převážná jejich část jsou veskrze spolehlivě a lépe než soudci nejvyššího soudu z vlastního postřehu informováni o kulturních, sociálních a hospodářských poměrech obyvatelstva celého obvodu. Záležíť na tom, z jakého ovzduší soudce vyšel, v jakém ovzduší vyrostl a se pohybuje, kde jako soudce působil a jak dalece byl všímavým a vnímavým ve příčině kulturních, sociálních a hospodářských zjevů prostředí, v němž žil a působil. A vykazuje-li část soudců vrchních zemských soudů (tabulí) v jistých směrech podrobnější znalost osob a poměrů obvodu, vykazuje alespoň touž znalost i část soudců nejvyššího soudu a stačí i zde, přikáže-li věc zpravodaji a senátu, po oné stránce co nejlépe informovanému. Nelze proto uváděti za důvod pro decentralisaci soudnictví ve III. stolici, že bude tím zjednána možnost, aby i ve třetí stolici rozhodovali soudcové, obeznalí se všemi poměry, panujícími v obvodu území, v němž se sporný děj udál.
Zaslouží prý dále zřetele i to, že decentralisaci soudnictví ve III. stolici zvýšil by se značně význam vrchních zemských soudů (tabulí).
Měl-li snad tento důvod jakousi oprávněnost v Rakousku, prýště z českého odporu proti vídeňskému centralismu a ze žárlivého střežení zemské autonomie, nelze s tím vážně operovati v Čs. republice. Nehledíc k tomu, že, zvýšil-li by se takto význam vrchních zemských soudů (tabulí), zvýšil by se přirozeně na účet nejvyššího soudu, nelze uznati za potřebno, by právě touto cestou význam vrchních zemských soudů (tabulí) byl zvyšován. Význam a vážnost soudu nezávisí konec konců na tom, o čem a v jaké stolici rozhoduje, nýbrž, jak rozhoduje. Významným činitelem v soudnictví jsou vrchní zemské soudy (tabule) a zůstanou jím i bez decentralisace ve III. stolici již tím, že právě v těch nejzávažnějších sporech vyřizují zpravidla s konečnou platností jednu z nejdůležitějších otázek takřka každé rozepře, totiž otázku důkazní a otázku skutkového děje rozepře. Ponechati vrchním zemským soudům (tabulím) kromě úkolu stolic odvolacích v určitých sporech úkol stolic dovolacích, mohlo by míti v zápětí, že z nálezů nejvyššího soudu, neschvalujících postup a rozhodování vrchních zemských soudů (tabulí) jako soudů odvolacích, prýštěl by nepříznivý úsudek obecenstva o správnosti jejich postupu a rozhodování jako soudů dovolacích.
Jako nejzávažnější důvod pro decentralisaci soudnictví
ve III. stolici přichází arcť v úvahu úleva, které dostalo by
se tím nejvyššímu soudu.
Předkládaje výkazy o své celoroční činnosti měl nejvyšší soud opětovně příležitost, by statisticky dolíčil, kterak u něho nával práce rok od roku úžasnou měrou stoupá a že lidsky myslitelná a požadovatelná výkonnost jeho členů dostoupila vrcholu a nepřipouští již dalšího stupňování. Přirozeno tudíž, že nejvyšší soud, nejsa s to, by zdolal .
přikázanou mu práci, ocitl se v nemilých zaostalostech ve vyřizování a že v prvé řadě nejvyšší soud sám bolestně pociťuje, že není s to, by co možná nejrychleji posloužil právem obecenstvu, dovolávajícímu se jeho rozhodnutí.
Jedná se o to. z jakých příčin činnost nejvyššího soudu, vzrostla na řečenou netušenou míru, zda příčiny ty jsou rázu trvalého, a, pokud ano, jakým způsobem lze zjednati závažné úlevy.
Prvou z hlavních příčin netušeného vzrůstu agendy nejvyššího soudu jest, jako i jinde, vliv státního přerodu a poválečných poměrů.
Z poválečných poměrů vytryskla celá spousta zcela nových abnormálních právních zjevů, jež bylo judikátně vyříditi a takto soukromoprávní poválečné poměry zlikvidovati. Jen příkladmo budiž učiněna zmínka o nesčetných sporech valutových, sporech z úpisů rak. válečných půjček, sporech ze státních opatření za účelem osamostatnění čs. měny (na př. známé spory o tzv. W — conto) atd. Státním převratem ocitli se účastníci soukromoprávních poměrů pojednou v postavení tuzemců k cizozemcům, dějiště vzniku a vypořádání právních poměrů, dříve tuzemské, rozdvojilo se podle státního zmístnění atd. Vším tím postaven byl nejvyšší soud před právní problémy nejen početně nad míru četné, nýbrž i na nejvýš obtížné, ohledně jichž vyřešení platné právo selhávalo, nedostačovalo a nebylo upotřebitelným, ohledně nichž nebylo zde právní souvislosti, nebylo prejudikátů, a nebylo literárních pomůcek. V oboru trestního soudnictví zaplavilo zákonodárství proti válečné lichvě nejvyšší soud takovým přívalem trestních věcí, že tyto o sobě několikráte převyšovaly počet trestních věcí doby předválečné.
Dalším zřídlem přetíženosti nejvyššího soudu byla přímo horečná činnost zákonodárce Čs. republiky. Zrodila celou spoustu nových zákonů, jež, nabyvše účinnosti, byly ihned v praktickém právním životě zdrojem a východiskem netušeného množství rozepří.
Při tom zákonodárství republiky uznalo při úpravě četných právních poměrů za záhodno, by jich vyřešením a úpravou pověřeny byly řádné soudy, ač namnoze šlo o věci vlastnímu oboru působnosti řádných soudů více méně vzdálené a cizí. Nebyla by po této stránce bez významu a zajímavosti statistika vzrůstu činnosti řádných soudů součinností jich při pozemkové reformě (zákon o zajištění půdy drobným pachtýřům, o pozemkové reformě), při zvyšování pachtů atd. Jakkoli soudy lichotí si touto zákonodárcovou důvěrou a pokoušely se a vynasnaží se i na dále, by staly se jí plně hodnými, nemění se tím ničeho na skutečnosti, že tím vzrostla, a bude-li setrváno při těchto směrnicích zákonodárství, poroste do nedozírna práce soudů a znemožní se přímo soudům, by rychle a důkladně vyřizovaly to, co jest a musí zůstati jejich vlastním úkolem.
Nejvyšší soud jest dalek toho, by chtěl si osobovati kritiku zákonodárných prací. Nebude mu však ve zlé vykládáno, dovolí-li sobě některé poznámky, vyvírající z jeho praktických zkušeností při výkladu zákonů republiky. Nejvyšší soud přejal do vínku jako dědictví o sobě uzavřenou a zcelenou soustavu právní. Na této právní soustavě bylo ojedinělými zákony bouráno. Při tom, jakž ostatně při obdivuhodné plodnosti zákonodárcovy činnosti nemohlo ani jinak býti, zapomnělo se namnoze na souvislost nově upravovaných právních útvarů s celou právní soustavou. Tato se drolila, mizela jednotnost vůdčích zásad nebo byla prolomena politickými kompromisy, čímž odňata soudům nezbytná možnost analogie zákona a analogie práva.
Nejvyšší soud musel si teprve vybudovati tradici vlastní judikatury, byl a zůstal takřka po celou dobu svého trvání při výkladu zákona odkázán na sebe a jen na sebe, on sám byl nucen podjati se propracování nových zákonů a jich uzpůsobení pro praktickou používatelnost. Theorie mlčela nebo pokulhávala, materialie legislativních prací neposkytovaly takřka nižádného věcného objasnění a nebylo zde a není dosud zápisů o poradách výborů zákonodárných sborů, kde, jak za to nutno míti, nové zákony nejen po stránce politické, nýbrž hlavně po právnické stránce byly zajisté zevrubně prodebatovány a objasněny. Při tom nelze nepoznamenati, že soudům ukládají se k praktickému použití nejen nesčetné nové zákony, nýbrž že ukládají se jim s poměrně velmi krátkou vakací zákona, tak že soudy věru pomalu nevědí, zda mají dříve prohloubiti se do studia nových zákonů, či do studia zahájených právních věcí. Že známý, zarážející odliv namnoze nejzdatnějších soudcovských sil do snesitelnějších jiných povolání nenapomáhá ku zvýšení úrovně judikatury nižších soudů, je právě tak na bíledni, jako je na bíledni, že čím nižší úroveň judikatury nižších soudů, tím obtížnější a přirozeně i vleklejší jest též judikatura nejvyššího soudu.
Za této příležitosti nelze vážné výtky ušetřiti valnou část obecenstva, hledajícího právo na soudech, a dosti značnou část právních zástupců stran. Zdá se, že valné části obecenstva jest venkoncem cizí ctností procesní morálka. Byl-li kdo v soukromém styku obviněn ze lži, pociťuje to jako těžkou urážku, a byl-li ze lži usvědčen, vzal úhonu na cti a dobré pověsti. Jak učí zkušenost míní valná část obecenstva, že onen příkaz čestnosti přestává, jakmile strany střetnou se v rozepři na soudě. Tvrditi vědomě a rozmyslně ve sporu zřejmou nepravdu a popírati proti lepšímu vědomí a svědomí zcela nepochybné skutečnosti, uznává se za věc zcela bezvadnou a úplně srovnatelnou s čestností člověka, a dáti se lapidárně usvědčiti z nepravdy, není ničím, co znamenalo by úhonu na čestnosti. A takto vpravdě v největším počtu sporů jde o bezuzdný boj mezi pravdou a lží po stránce skutkové. Tomuto kormutlivému zjevu neodpomůže sebe důmyslnější úprava procesního práva. I zde bude nutno zasáhnouti kořen zla a pracovati klidnou, cílevědomou výchovou na přerodu obyvatelstva vštípením zásady, že čestným musí člověk zůstati i v soudní rozepři, že lživost jest zavržitelnou i jakožto domnělý prostředek k vítězství ve sporu. Co pak týče se právních zástupců stran, nutno ohledně dosti značné jejich části podle zkušenosti prohlásiti, že dosud, po čtvrtstoleté činnosti c. ř. s., nepronikli anebo nechtějí proniknouti podstatu a obsah dovolacího řízení. Kdo má denně příležitost, zabývati se dovolacími spisy, musí začasté dáti si otázku, zda je možno, by něco podobného spáchal vyškolený praktický právník. Jest bez schválnosti a úmyslnosti možno, by právní zástupce ještě dnes v dovolacím spisu zabýval se na 10 neb i více klepaných stránkách hodnocením důkazů, by pod rouškou dovolacího důvodu § 503 čís. 3. с. ř. s. vytrhával z výsledku jednání a dokazování podružnosti, jež si proti obsahu spisů přibarvil, a vážně pokoušel se dolíčiti, že rozsudek odvolacího soudu, nebuduje na těchto přibarvených podružnostech, jest v rozporu se spisy, by na několika stránkách bez ostychu uvádět zcela nový skutkový děj, by sám svémocně ustrojil si zcela libovolný skutkový stav a pak zase na mnoha stránkách vážně doličoval, že na tento skutkový děj mylně použito bylo zásad práva hmotného. Nejvyšší soud musí však přirozeně zabývati se zevrubně i takovýmito »dovolacími spisy« a utráceti drahocenný čas s jich studiem a vyřizováním. Zde lze a nutno zjednati radikální nápravu a poněvadž represivní prostředky c. ř. s. po této stránce selhaly, poohlédnouti se po dalších, ostřejších a účinnějších.
Pro pravidelné, ustálené poměry nemá nejvyšší soud, bude-li mu dáno tolik a takových pracovních sil, kolik a jakých potřebuje, ni nejmenší obavy, že s úspěchem a čestně zdolá veškeru práci III. stolice. Námitku tu a tam vyslovenou, že nejvyšší soud při vysokém počtu pracovních sil stal by se tělesem ztěží nebo vůbec neovladatelným, nelze zajisté bráti vážně. Jak bývalý c. k. nejvyšší dvůr soudní, tak bývalá královská kurie fungovaly při více než dvojnásobném počtu gremiálů oproti počtu gremiálů čs. nejvyššího soudu zcela hladce a bezvadně. »Ovládati« pak nejvyšší soud znamená, by cílevědomě bylo přidělována práce a rozdělovány byly senáty, a by vůdčím duchem dáván byl směr erudici gremiálů k velkorysosti, a by náležitě bylo postaráno o dosažitelnou jednotnost nálezů. Jinak povaha věci nese sebou nutnou a nezbytnou decentralisaci podle zpravodajů a senátů.
Nejsou-li, jakž učiněn pokus dolíčiti, přesvědčujícími důvody, pro něž doporučuje se prý decentralisace soudnictví ve III. stolici nezdá se vyvrácena navrženým postupem a zařízením námitka proti decentralisaci, jejíž závažnost uznávají i zastanci decentralisace. Jisto jest, že decentralisace soudnictví ve III. stolici těžce by ohrozila jednotnost soudních nálezů, a nelze podle praktických zkušeností uznati, že nebezpečí odvráceno by bylo postupem, jenž navržen byl svého času profesorem dr. Ottem. Vyštípiti ze soudního nálezu právní zásady, jež došly tam výrazu, zásady ty přesně formulovati a vésti je v patrnosti tak, by i po letech byly ihned bez zdlouhavého pátrání zjistitelny, jest úkonem sui generis, jenž vyžaduje mimořádné právnické vědomosti, mimořádnou bystrost právnickou a dlouholetou vyškolenost. Osvědčuje se zde více než kde jinde individuelní vyhraněnost toho, kdo pověřen jest úkolem, udržovati judikaturu v patrnosti. Zkušenost učí, že v návrzích rozhodnutí a nálezech samých bývají namnoze více méně zahaleně a takřka mimoděk vyjádřeny právní zásady, jichž v jejich vyhraněnosti a v jejich důsledcích neuvědomil si plně ani navrhovatel, ani senát, jenž o věci se usnesl. Záleží tu na přesnosti a promyšlenosti rozhodovacích důvodů, na bystrém postřehu všeho toho, co v důvodech se praví, říci chce, nebo snad říci nechce, ale přece se říká. Známo, že v četných případech, kde všechny tři stolice jsou ve věci samé za jedno, namnoze diametrálně rozcházejí se ve vedoucích zásadách právních a jest pak velice obtížným úkolem a nadmíru minuciosní prací, zjistiti, pokud právní zásady, vyslovené nižšími stolicemi došly schválení nebo odmítnutí soudem třetí stolice. Ostatně nejde při soudním rozhodování o abstraktně formulované právní zásady, nýbrž o právní posouzení, jež v každém jednotlivém případě jest vyhraněno a více méně ostře vybarveno skutkovým dějem věci. Zkušenost učí, že jest nadmíru nebezpečno, přiodíti zdánlivě totožný skutkový děj v totéž právní roucho, do něhož přioděn byl prejudikátem jiný skutkový děj, ve velkých obrysech sice totožný, ale právě v individualisujících podrobnostech podstatně odlišný. Je známo, že jest přímo zarážející lehkomyslností postup, tu a tam dosud ještě znamenaný, obmeziti se na vyhledání právní zásady, otištěné při dotyčném paragrafu zákona, a budovati na tom právní útok anebo obranu anebo snad dokonce soudní rozhodnutí. Toť povrchnost, před níž nelze dosti důrazně varovati. Každý, kdo působil ve III. stolici, ví ze zkušenosti, že v četných případech právní zásada, tam anebo onde uveřejněná, není v pravdě kryta rozhodnutím, z něhož byla vyčtena, že formulace právní zásady druhdy bývá příliš úzkou, jindy příliš širokou, zhusta naprosto nepřiléhající. Není-li dikce důvodů rozhodnutí přímo pedanticky vybroušená, může se státi a stává se, že zhotovitel rozhodnutí a senát, jenž na rozhodnutí se byl usnesl, z citace tohoto rozhodnutí v pozdějším případě sezná k svému velikému překvapeni, že v dřívějším rozhodnutí se vidí a viděti vskutku dá něco, co rozhodnutí říci nechtělo nebo čemu přikládalo zcela jiný smysl. Jak obtížnou a choulostivou věcí jest přesná abstrakce právních zásad z rozhodnutí, ví nejlépe, kdo měl častěji příležitost spolupůsobit při formulování právních vět plenárních nebo plenisimárních nálezů nejvyššího soudu. U bývalého nejvyššího soudního dvoru ve Vídni končívala porada 21členého senátu zpravidla tím, že senát se usnesl v podstatě na právní zásadě, k jejímu přesnému formulování pak zvolil ze sebe užší komisi z těch, kdož za porady poskytli nejpevnější záruku, že bedlivým, vyčerpávajícím studiem a právním důvtipem skutečně pronikli až k jádru věci. A že i přes tuto vzornou pečlivost ve formulování právní zásady ani právní zásady, formulované plenisimárním senátem, nezůstaly vesměs uchráněny nepřesnosti, poučuje na př. právní zásada plenisimárního rozhodnutí ze dne 23. října 1900, č. 294, judikát čís. 149 (úřední sbírky svazek II. čís. 260) k § 91 j. n., kterážto právní zásada mohla zavdati podnět k výkladu, jaký dal mu ve svém komentáři k § 91 j. n. Neuman a i jiní procesualisté, ač dle důvodů judikátu onen smysl právní zásady byl plenisimárnímu senátu naprosto cizím. S formulováním právních zásad, vyslovených anebo došedších výrazu v soudních nálezech, jest tomu namnoze tak, jako s formulováním právních norem. Bylo by ovšem neskromností, chtíti tvrditi, že jen nejvyšší soud má plnou způsobilost, ony právní zásady přesně a vyčerpávajícím způsobem vyšetřiti a vysloviti. Ale nejvyšší soud má po ruce v celém jejich znění nálezy soudů všech tří stolic, zkoumá v každém jednotlivém případě úplnost, přesnost a upotřebitelnost právní zásady, vedené v patrnosti v evidenční kanceláři a sdělené zpravodaji a senátu, podle obsahu nálezů všech tří stolic a má možnost, zjednati případnou nápravu. Navrhuje-li se tudíž k záštitě jednotnosti soudních nálezů za decentralisace soudnictví ve III. stolici, by každý vrchní zemský soud založil si knihu svých judikátů a o každém usneseném judikátu, aby zpravil jak nejvyšší soud, tak i všechny ostatní vrchní zemské soudy, nelze tento zabezpezpečující prostředek uznati za vhodný a postačitelný. Kniha judikátů jednoho každého vrchního zemského soudu (tabule) bude věrným odleskem prostředí, z něhož pochází, a podle toho podstatně bude se lišiti od ostatních knih judikátů co do své úplnosti, přesnosti a upotřebitelnosti pro jiný vrchní zemský soud (tabuli). I když právní zásada bude zapsána v knize judikátů jednoho vrchního zemského soudu (tabule) a sdělena ostatním, podrží ostatní vrchní zemské soudy (tabule) právo, řešiti samostatně otázku, zda ona právní zásada hodí se na konkrétně zabarvený právní případ. Ostatně učí praxe, že velmi často považuje se za samozřejmou právní zásada, jež samozřejmou není, že tato domnělá samozřejmost zvlášť se nevytýká a neodůvodňuje. Tyto domnělé »samozřejmosti« nebudou přirozeně zapisovány do knih judikátů, což může míti v zápětí, že těchto samozřejmostí bude vedle sebe nerušeně trvati v příkrém rozporu i několik. Poněvadž dále o jednotnost soudních nálezů nutno všemi prostředky usilovati ani ne tak v zájmu soudů, jak hlavně a v prvé řadě v zájmu stran, bylo by nezbytno, postarati se o to, by i o všech zásadních rozhodnutích dostalo se co nejdříve rychlé a snadno přístupné vědomosti i právnické veřejnosti. Tím ovšem přímo vyvolalo by se závodění právních zástupců ve vyhledávání a snad i konstruování právních úchylek ve snaze, by konec konců přec jen rozhodování přešlo na nejvyšší soud. Třebaže dále nejvyšší soud jest dalek toho, by chtěl podezřívati, přece theoreticky vtírá se obava, že nejjednodušším prostředkem, zhostiti se nemilé revise, bylo by zaujati více méně odůvodněně odchylné stanovisko a ponechati takto vyřizování nejobtížnějších revisí nejvyššímu soudu. Předkládati při odchylném právním stanovisku věc nejvyššímu soudu k vyřízení znamená prakticky, že věcí jsou nuceny zevrubně se zabývati dvě třetí stolice, že plýtvá se drahocenným časem a zavádějí se ve sporech okresních čtyry stolice. Že tím vyřízení věci se nezrychlí, netřeba zajisté vykládati. Ostatně bylo by pak třeba, celý navržený postup teprve detailně propracovati a jest více než pochybno, zda celý tento složitý aparát vůbec za to stojí. Jak uvedeno, vyslovuje se nejvyšší soud co nejdůrazněji proti decentrataci soudnictví ve III. stolici.
S druhé strany však plně přidává se k vývodům profesora dra Otta, napadajícím omezení přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud uznává ospravedlněným omezení přípustnosti dovolání ve věcech nepatrných (a ovšem i ve sporech pro rušenou držbu), jak tomu bylo dosud, jinak však zásadně přimlouvá se za to, by škrtnuty byly § 502 odstavec třetí a čtvrtý rak. c. ř. a § 521, odstavec prvý (v doslovu čl. VII. lit e) zákona čís. Sb. z. a n. 161—21 a 123—23) uher. c. ř. s.
S výhradou tohoto svého stanoviska poukazuje nejvyšší soud ohledně statistických dat na své celoroční výkazy, a ohledně otázky, zda při zamyšleném přesunu dovolání na vrchní zemské soudy doporučuje se setrvati při hranici 5000 Kč, či jíti snad pod ní, podotýká, že tato hranice, ať zvolí se tak či onak, zůstane konec konců volena libovolně, bez podchytitelného substrátu. III. Podmínky odročení stání a prodloužení lhůt.
A. Praktické poznatky:3
1. Při povolení odročení stání nebo prodloužení lhůty dlužno se říditi striktním předpisem §§ 134 a 128 c. ř. s., jenž vylučuje volnou úvahu soudu a vyžaduje přesnou subsumpci skutkového stavu pod zákon za účelem zjištění, je-li tu odročovací důvod čili nic. Podle § 134 c. ř. s. jest podmínkou odročeni stání: »překážka nepřekonatelná anebo aspoň velmi závažná« podle § 128 c. ř. s. nutno osvědčiti důvod neodvratitelný neb aspoň velmi závažný. Předpisy ty se v praxi zpravidla správně vykládají, dosti často vyskytují se případy, kdy odročovací návrhy byly zamítnuty pro nedostatek zákonných předpokladů. Správné užívání uvedených předpisů přispělo ovšem k urychlení chodu řízení. Přes to zdá se mi případnější stanovisko uherského civilního řádu soudního, kde stačí k odročení nebo prodloužení lhůty důležitý důvod. Soud uváží volně, je-li tu důležitý důvod a vyhoví návrhu nebo jej zamítne. Volná úvaha soudu jest dostatečnou zárukou proti snahám odročovacím nebo prodlužovacím. Je mírou oceňující spravedlivě potřebu odročení nebo prodlužení lhůty. I v jiných neméně důležitých případech ponechává náš civilní soudní řád rozhodování volné úvaze soudu (§§ 41, 43, 266, 273, 283, 311 c. ř. s.). Přísnější stanovisko rak. civ. řádu soudního mohlo by vésti k odepření odročení tam, kde by bylo povahou věci ospravedlněno.
2. Mně jsou známy jen velmi řídké případy návrhů na odrok roku dle § 134 čís. 1. c. ř. s., návrhy na prodloužení lhůt pak jen potud, pokud se týkaly lhůty k podání odpovědi na žalobu. Vzhledem na ustanovení první věty § 141 c. ř. s. bylo a jest povolováno první prodloužení lhůty k podání odpovědi na žalobu vždy a to bez ohledu na podmínky 2. odstavce § 128 с. ř. s. a bez osvědčení podmínek těchto; že by byl někdo žádal také ještě za druhé prodloužení jedné a téže, již prodloužené lhůty, není mi známo. Odrok roků byl v praxi v těch řídkých případech, jež mně jsou známy, povolován vzhledem na uvedenou první větu § 141 c. ř. s. velmi liberálně podobným způsobem, jako prodloužení lhůt, a jsou mi rovněž známy jen případy jediného návrhu na odrok, nikoli návrhu opětovného. Já ovšem, pokud jsem byl samosoudcem a senátním předsedou, řídil jsem se přesně zákonem a nevyhovoval jsem tedy návrhům nedůvodným.
3. Nepozoroval jsem, že přísnější hledisko zákona při odročování stání a prodlužování lhůt vede k příkrostem, zejména k tomu, že bylo odpíráno odročení i tam, kde by bylo bývalo povahou věci ospravedlněno, naopak jsem seznal, že i v oblasti bývalého rakouského c. ř. s. soudy v obojím směru vycházejí stranám pokud jen možno vstříc.
4., 5., 6. Změna podmínek pro odročení stání a pro prodloužení lhůt ve smyslu mírnějších ustanovení uherského civilního řádu soudního sváděla by snad soudy k nebezpečné laxnosti při povolování odročení nebo prodloužení lhůt.
7. Podmínky § 128 odst. 2 a § 134 č. 1. c. ř. s. jsou příliš přísné a vedou buď ke shovívavému výkladu tam, kde při přesném plnění zákona nebylo by možno vyhověti, kde však prakticky případ takového odročení přece jen žádá; nebo k průvodním usnesením, vydaným jen k cíli odročení bez důkladného probrání věci; nebo konečně ke příkrostem na újmu věci. Bylo by tedy dosavadní znění přizpůsobiti znění uherského civilního řádu soudního, aby soudce při rozhodování měl větší volnost. Zneužití netřeba se obávati, protože soudce, který již na věc se připravil — ač ví-li, že jej ani v budoucnosti nemine — posuzuje podobné návrhy spíše upjatě než blahosklonně a protože strany zřídka mají souhlasný zájem na odšinutí věci a mohou za dosti přísných zákonných podmínek použiti opravných prostředků (§ 141 c. ř. s.). Také předpis § 142 c. ř. s. působí brzdivě.
8. Doporučovalo by se, podmínky odročení stání a prodloužení lhůt nezmírňovati, neboť jest se obávati, že by v tomto případě také soudy, zejména jsou-li přetíženy prací, mohly býti zlákány k neodůvodněné shovívavosti při povolování žádostí za odročení roku nebo prodloužení lhůt, čehož by jistě přáti si nebylo. Že by ustanovení § 128, pokud se týče § 134 c. ř. s. v tomto směru byla vedla v konkrétních případech ku příkrostem, nelze řičí. Zájmy stran jsou zabezpečeny tím, že žádostem vyhověti jest, раk-li jinak by pro stranu nastala nenapravitelná újma.
9. Nejsem pro zmírnění dosavadních přísnějších ustanovení našeho civ. řádu soudního při odročování stání. Návrhy na odročení stání a prodloužení lhůt jsou vítány jen soudci přetíženému nebo nerozhodnému. Za normálních poměrů dlužno čeliti laxnosti soudů při odročování stání a povolování lhůt, jakož i potírali vzrůstající nedochvilnost právních zástupců, zmeškavších stání neb lhůtu.
10. Podmínky odročování a prodloužení lhůt dle rak. soudního řádu jsou podle mého mínění odporučitelnější než mírnější podmínky uherského soudního řádu. Na Slovensku se odročuje jednání příliš liberálně. Ten názor uznalo správným i ministerstvo spravedlnosti ve výnosu z 22. října 1921 č. pres. 1388-21, str. 5. Liberální odročování vede k průtahu sporu. Totéž platí o prodlužovaní lhůt.
11. Pokud jde o odročení stání a prodloužení lhůt shledávám ustanovení rak. c. ř. s. a praxi, na základě jejich v tom směru se vyvinuvší, že dotyčná zákonná ustanovení liberálně se vykládají, dostatečnou zárukou proto, že spory nebudou protahovány, že však také stranám nebudou činěny zbytečné potíže při vymáhání práva. Omezení těchto zákonných předpisů na »důležitý důvod«, jak to ustanovuje uh. с. ř. s. nepovažují za žádoucí, poněvadž tato mírnější podmínka odročení stání a prodloužení lhůt lehko by mohla stav dosud trvající v neprospěch stran i celku změniti. Nemůže býti pochybnosti o tom, že zmírnění předpisů rak. c. ř. s. jak strany, zvláště ale jejich právní zástupce, by sváděla často k neodůvodněným žádostem za odročení stání neb prodloužení lhůty a že také na straně soudů, zvláště při jejich nynějším přetížení, vyvinula by se praxe, která by rychlé provádění a vymáhání práva ohrozila. Přísnější ustanovení rak. c. ř. s. nevedou k příkrostem a při liberálním výkladu plně jak potřebám stran, tak i věci vyhovují.
12. Jsem pro ponechání nynějších předpisů při odročování roků a prodloužení lhů. Skutečná potřeba stran s nimi
vystačí, úleva v předpisech by vedla k jejich zneužívání.
13. Ustanovení §§ 128 a 134 čís. 1. c. ř. s. se v praxi osvědčila a valnou měrou přispěla k urychlenému vyřízeni sporů. Mírnější ustanovení mohla by býti zneužívána stranami, majícími zájem na prodlužování rozepře na úkor práva a spravedlnosti. Z praxe je mi známo, že i zástupci stran, (advokáti) s přísnou praxí většinou souhlasili, uznávajíce jí za spravedlivější, než praxi shovívavější, jež často k osobním ochotám by vésti mohla.
B. Posudek senátu.
Kdo byl již soudcem za platnosti Josefínského obecního řádu soudního vzpomíná s hrůzou na neplechy, jež byly tropeny s odročováním stání a prodlužováním lhůt, a není příliš ochoten, viklati na pevné hrázi c. ř. s., jíž tok tohoto nešváru byl uzavřen. Kořen tohoto zla tkvěl ovšem v tom, že vůči dohodě stran a odročení stání nebo prodloužení lhůty byl soudce bezmocným. Samo sebou lze předpokládati, že odročení stání a prodloužení lhůty dohodou stran zůstane i v novém soudním řádě vyloučeno. Než i pokud jde o odročení stání a prodloužení lhůt soudem za zákonem stanovených podmínek, jinak však bez ohledu na odpůrcův souhlas, anebo nesouhlas, dlužno při stanovení podmínek přípustnosti odročení nebo prodloužení nastupovati co možná nejobezřetelněji. Nebezpečí a svůdnost laxnějších podmínek je daleko větší než nebezpečí přísného stanoviska zákona. Přísným stanoviskem c. ř. s. potlačovaný a tlumený sklon stran, najmě pak žalovaného, spor protahovati zrazuje od toho, toto pouto zase uvolňovati, a okolnost, že tu i tam sám soudce jsa přetížen nebo nutkán a sváděn k tomu jinými postranními úmysly nebyl by, nejsa brzděn přísností zákona, neochoten, ztotožňovati se se snahami, nesoucími se k průtahu rozepře, varuje před přílišnou liberálností a elastičností zákona. Bylo by zajisté zbytečno, poukazovati zde obšírně na zhoubný vliv odročování stání a prodlužování lhůt na rychlý, hladký a nerušený chod projednání a dojednání rozepře a na uskutečnění zásady bezprostředností. Čím více a delších intermez v projednávání, tím mlhavějším a rozkouskovanějším obraz, postřeh a uchování si v paměti s celým jeho koloritem výsledků jednání a dokazování, tím více otupuje se živý zájem a, smysl pro dějství sporu, jenž, vleka se do nekonečna, omrzí a známky omrzelosti vtisknou se i soudcovskému rozhodnutí. Za liberálního stanoviska zákona není prostě možným cílevědomý rozvrh práce, drahocený čas se promrhá a potrestány budou strany, procesuálně bedlivé, na něž se nedostane. Bylo by dále neupřímností a znevážněním zákona, stanoviti přísné podmínky odročování stání a prodlužování lhůt s postranní nadějí, že liberální praxe otupí ostrost zákona. To vedlo by v důsledcích k nesrovnalostem а k nerovnému nakládání s účastníky rozepře. Rozhodne-li se proto zákonodárce pro přísnější stanovisko, musí on, a musí i soudy a strany počítati s tím, že zákonu zjednán bude průchod tak, jak bude zníti, a nebude lze v ničí prospěch činiti jakékoliv ústupky. S druhé strany k těmže nesrovnalostem а k téže právní nejistotě vedlo by příliš elastické formulování podmínek odročení stání a prodloužení lhůt. Takovéhoto rázu zdá se býti formulování §§ 239 a 450 uh. с. ř. s. Ponechává neuváženým to, k čemu poukazují § 134 rak. c. ř. s. slovy: »překážka pro ně nepřekonatelná nebo přece velmi značná a zejména, když by bez odročení některá strana utrpěla škodu nenabytnou« a § 128 rak. c. ř. s. slovy »z neodvratitelných neb alespoň velmi závažných důvodů« ... zejména, když by bez prodloužení lhůty utrpěla škodu nenabytnou.« Tímto textováním zaujímá rak. c. ř. s. přesné stanovisko k otázce, zda odročovací nebo prodlužovací důvod musí býti závažnými se subjektivního hlediska navrhovatelových poměrů, či prostě s hlediska objektivního, dále, zda ten, v jehož osobě důvod se sběhl, jest pod ztrátou oprávněnosti k odročovacímu nebo prodlužovacímu návrhu povinen dbáti vůči němu procesní obezřelosti a rozumně požadovatelné přičinlivosti za účelem včasného odklizení překážky, a posléze, zda nutno trvati na tom, by uvažována byla úměrnost škody z neodročení stání (neprodloužení lhůty) k újmě z odročení nebo prodloužení. Tak na př. těžké onemocnění strany jest zajisté objektivně »důležitým důvodem« po rozumu §§ 239 a 450 uh. с. ř. s. Nebude však vždy a za všech okolností subjektivně důležitým důvodem pro odročení stání (prodloužení lhůty), nebude lze vždy ušetřiti těžce onemocněvší stranu výtky, že při procesuální bdělosti a rozumně požadovatelné přičinlivosti byla zavčas s to, by této překážce čelila vhodným opatřením, a bude možno, že neodročení nebo neprodloužení nebude konec konců míti pro stranu v zápětí vážnou újmu. Nechť se tedy zákonodárce rozhodne pro to neb ono formulování podmínek odročení stání (prodloužení lhůt), v každém případě doporučuje se, by dán byl, byť i snad přesnější a méně ostrou formulací, výraz těm hlediskům, jež staví soudu před oči rak. c. s. а k nimž bylo právě poukázáno. IV. Navrácení v předešlý stav.
A) Praktické poznatky:
1. Spor jest bojem stran. Zmeškala-li strana rok, nebo
neprovedla procesního úkonu lhůtou vázaného, může v poměru k druhé straně záležeti pouze na tom, stane-li se tak vinou strany neb bez její viny. Není-li tu její viny, není důvodů odpírati jí navrácení v předešlý stav. Odpůrci neděje se újma, nemá-li navrhovatel viny. Subjektivní stanovisko uher. soudního řádu přiléhá více povaze sporu, je případnější a bylo by je odporučiti.
2. Navrácení v předešlý stav dle § 146 c. ř. s. povolují soudy — já jsem toho nečinil — velmi liberálně; nepovolí-li navrácení v předešlý stav soud první stolice a věc přijde — což je pravidlem v takových případech — před soud rekursní, vyhoví tento soud rekursu skoro vždy, leč by návrh na navrácení v předešlý stav byl zřejmě nedůvodný pro zavinění navrhovatelovo. Důvod toho liberálního postupu soudů spočívá patrně na § 153 c. ř. s. a na úvaze, že škoda na hmotných právech nikomu se nestane, když se některé ze sporných stran promine formální poklesek. Předpisy § 134 čís. 1, § 128 al. 2 a § 146 c. ř. s. nemají v praxi vzhledem na ustanovení o omezeném rekursním právu takřka žádného významu, ale pokládám jejich přísné znění vhodnějším pro naše poměry než mírné ustanovení uherského zákona, poněvadž zabraňují rozvláčnostem v řízení procesním.
3. Otázkou navrácení v předešlý stav nejvyšší soud vůbec zabývati se nemůže; jako člen nejvyššího soudu nemohu tedy v té příčině míti praktických zkušeností; nebo A) buďto povolí již prvý soud restituci, a tu jest opravný prostředek dle § 153 c. ř. s. vůbec vyloučen; nebo B) prvý soud zamítne příslušný návrh a teprve rekursní soud povolí navrácení k předešlému stavu, a také v tom případě není dle § 153. c. ř. s. dalšího opravného prostředku; — nebo konečně C) oba nižší soudy zamítnou návrh, a tu nemá dle § 528 c. ř. s. místa další prostředek opravný. U vrchního zemského soudu pak nabyl jsem té zkušenosti, že praxe soudů první stolice při návrzích na navrácení k předešlému stavu byla původně přísná, ale později pod vlivem rozhodování rekursních soudů zavládla praxe liberálnější, tak že by bylo celkem asi lze vystačiti s předpisy c. ř. s. Proti dalšímu zmírnění podmínek navrácení v předešlý stav v příštím zákoně po vzoru slovenském nebylo by však po mém soudě žádných námitek, zvláště, když se nelze obávati zneužívání vzhledem k ustanovení § 154 c. ř. s., že strana navrhnuvší navrácení, povinna jest nahraditi odpůrci veškeré útraty, které mu, vzešly zmeškáním a jednáním o návrhu, jakož i útraty řízení, stavšího se navrácením v předešlý stav bezúčinným, i tehdy, když bylo vyhověno návrhu.
4., 5., 6. Co do navrácení v předešlý stav doporučuje se změna ve smyslu uherského civilního řádu soudního. Není-li zde zavinění strany, není příčiny, jí odpírati navrácení v předešlý stav.
7. Zcela jinak než s odročováním stání nebo prodlužováním lhůt má se věc s navrácením ku předešlému stavu (§ 146 c. ř. s.). Příliš přísnými podmínkami může strana býti připravena o své hmotné právo. Jinak není se obávati, že by zmírnění těchto podmínek svádělo k neodůvodněné povolnosti. Sluší také vytknouti, že přísné podmínky § 146 c. ř. s. jsou v jistém vnitřním odporu s ustanovením § 153 c. ř. s., že proti rozhodnutím, povolujícím navrácení k předešlému stavu, opravný prostředek se nepřipouští, což by nasvědčovalo tomu, že zákonodárci na přesném zachování oněch přísných předpisů nezáleželo. Doporučovalo by se proto, tyto podmínky zmírniti po vzoru slovenském.
8. Bylo by setrvati při dosavadním předpisu § 146 c. ř. s., neboť instituce navrácení v předešlý stav ráda se zneužívá i tam. kde strana vlastni vinou nebyla bdělou. Pro případy skutečné potřeby zákon i při své přísnosti poskytuje možnost nápravy.
9. Podle mé zkušenosti osvědčuji se na Slovensku mírnější podmínky navrácení v předešlý stav. Odpovídají lépe změněným hospodářským poměrům. Podle mého vědomí se nevyskytují stížnosti, že by jich bylo zneužíváno.
10. Podmínky rak. c. ř. s. pro navrácení do předešlého stavu není třeba zmírniti, neboť praxe v tom směru se vyvinula tak, že dosavadní předpisy skutečné potřebě plně
vyhovují.
11. Doporučuji zmírniti podmínky navrácení v předešlý stav po vzoru slovenském. Nynější stav vede k neodůvodněným příkrostem a praxi zákon porušující. Zneužívání bude dostatečně zabráněno podržením předpisů o útratách.
12. Pokud jde o navrácení ku předešlému stavu (§ 146 c. ř. s.) učí zkušenost, že podmínky přípustnosti restituce jsou v c. ř. s. příliš úzce vymezeny a v praxi nemohlo se často spravedlivé žádosti restituční jen proto vyhověti, že událost, které se navrhovatel dovolával, nebyla dle své povahy ani nepředvídanou, ani neodvratnou.
B) Posudek senátu.
Předeslati dlužno, že podmínky navrácení v předešlý stav nutno uvésti v soulad s podmínkami odročení stání a prodloužení lhůt. Stanoviti ony podmínky mírněji než tyto znamenalo by v mnohých případech naprostou ilusornost podmínek odročení stání (prodlouženi lhůt). Místo, by strana zavčas žádala o odročení stání (prodloužení lhůty), dala by přednost tomu, domáhati se snáze dosažitelného navrácení v předešlý stav. Dále nutno vysloviti pochybnost o tom, že prý § 146 rak. c. ř. s. klade důraz na stav objektivní. Nepředvídatelnost události zajisté dlužno posuzovati právě tak subjektivně, jako její neodvratnost. Zákon i zde ukládá straně procesuální bdělost a rozumně žadatelnou přičinlivost. Zákon nepraví nic jiného, než, že událost, pro stranu subjektivně nepředvídaná, ji tudíž tak náhle bez jejího zavinění překvapivší, že při patřičné bdělosti nebyla již s to, dle potřeby se zaříditi, omlouvá ji právě tak, jako událost, kterou snad předvídala anebo byla s to předvídati, již však rozumně žadatelnou pečlivostí nebylo s to čeliti. Subjektivní zavinění strany záleží v tom případě v tom, že události zavčas nepostřehla a dala se jí překvapiti, v druhém případě pak v tom, že nečelila jí patřičnou obezřetností a rozumně požadovatelnou přičinlivostí. Neustanovuje se tudíž § 146 rak. c. ř. s. v podstatě nic jiného, než § 451 odstavec prvý uh. c. ř. s. Rozdíl je pouze v tom, že § 146 rak. c. ř. s. zabíhá již do kasuistiky, kdežto § 451 uh. с. ř. s. jest formulován abstraktně. Poněvadž pak kasuistiky jakožto nebezpečného úskalí dlužno se v zákoně pokud možno, bedlivě vyvarovati, doporučuje se z toho důvodu formulování § 451 I. uh. с. ř. s. a dává se na uváženou, zda nedoporučovalo by se, by pak týmž způsobem formulovány i podmínky odročení stání (prodloužení lhůt), arciť s tím, že vyloučen jest s návrhem na navrácení v předešlý stav, kdo z téhož důvodu byl s to, žádati zavčas o odročení stání (prodloužení lhůty).
Co týče se otázky, zda doporučuje se, by ustanovení § 460 uh. с. ř. s. (odpor proti rozsudku pro zmeškání) bylo vůbec pojato do nového jednotného c. ř. s., souvisí řešení této otázky se zákonnou úpravou podmínek, za nichž lže vydati rozsudek pro zmeškání. Přenésti ustanovení § 460 uh. с. ř. s. do soustavy rak. c. ř. s. není prostě myslitelno. Ustanovení to zabezpečuje pro obor platnost uh. c. ř. s. alespoň touto cestou rovné procesuální postavení stran. Podle uh. с. ř. s. jest žalobce, jenž nedostavil se k zahajovacímu roku, o sobě vůči žalovanému v příznivějším postavení potud, že proti němu vůbec nemůže vydán býti rozsudek pro zmeškání. Stihne ho pouze k návrhu žalovaného povinnost k náhradě útrat a ztráta účinků zahájené rozepře, jež,však zachrániti může včasným návrhem na opětovné obeslání žalovaného (§ 439 uh. с. ř. s.). Nedostavil-li se k zahajovacímu roku žalovaný a žalobce učinil návrh na vynesení rozsudku pro zmeškání (§ 440 uh. с. ř. s.), nemůže tento rozsudek vyzníti pro žalobce nepříznivě, poněvadž, není-li žalobní žádání obsahem žaloby, jak sdělena byla žalovanému, opodstatněno, soudce odepře vydati rozsudek pro zmeškání a nařídí k žalobcovu návrhu znovu rok o žalobě (§§ 443 a 444 uh. с. ř. s.). Uznáno-li pro nedostavení se žalovaného k zahajovacímu roku rozsudkem pro zmeškání podle žalobního žádání, nepřísluší žalovanému právo k odvolání, nýbrž jen odpor proti rozsudku. Je proto zcela přirozeno, že uh. с. ř. s. byl nucen, postarati se o to, by jinakým způsobem zjednáno bylo vyrovnání v postavení stran, a za takovýto prostředek uznal právě odpor žalovaného proti rozsudku pro zmeškání (§ 460 uh. с. ř. s.). Podle rak. c. ř. s. jest o rovnost postavení stran při zmeškání I. roku postaráno způsobem zásadně odchylným. Právo navrhnouti vydání rozsudku pro zmeškám, zaručeno jest oběma stranám a soud jest povinen, není-li zde některá z překážek § 402 rak c. ř. s., návrhu vyhověti, aniž mu dovoleno, činiti vynesení rozsudku pro zmeškání závislým od toho, jak rozsudek ve věci samé dopadne. Rozsudek může pak ve věci samé dopadnouti nepříznivě i pro samého navrhovatele, a to nejen pro žalovaného, nýbrž i pro žalobce. Zmeškav prvý rok, vzal žalovaný v podstatě na sebe nebezpečí, že skutkový přednes žaloby stane se nezměnitelným a nenaříkatelným podkladem rozsudku, žalobce upadl v nebezpečí, že žaloba pro mezerovitost svého skutkového přednesu nebo inkongrueuci mezi tímto skutkovým přednesem a žalobní prosbou bude bez možnosti nápravy zamítnuta. Při nedostavení se k I. roku jest silnějším postavení žalobce po stránce skutkové, žalovaného po stránce právní. Právo k odvolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci zaručeno jest touž měrou oběma stranám rozepře. Jest přirozeno, že do této úpravy rozsudku pro zmeškání I. roku jest vsunutí odporu podle § 460 uh. с. ř. s. naprosto vyloučeno. Ostatně předmět pojednávání při I. roku podle rak. c. ř. s. a při zahajovacím roku podle uh. с. ř. s. je v různých, závažných směrech podstatně odlišný a nelze ani z tohoto důvodu naštěpovati jednotlivá, z celistvosti vytržená ustanovení jednoho c. ř. s. na druhý c. ř. s.
Pokud tedy nejsou známy zásady, na nichž bude spočívati úprava následků zmeškání, nelze se vysloviti o tom, zda doporučuje se, by podrženy, pokud se týče převzaty byly předpisy uh. с. ř. s. o odporu žalovného proti rozsudku pro zmeškání zahajovacího roku. Bude-li důsledně jinak zabezpečeno rovné postavení stran při zmeškání I. roku, nedoporučovalo by se podržeti odpor proti rozsudku pro zmeškání. Bude lze plně vystačiti s přiměřenou úpravou navrácení v předešlý stav, formelních podmínek přípustnosti rozsudku pro zmeškání a odporovatelnosti rozsudku pro zmeškání z důvodů zmatečnosti. I zaostalým a negramotným vrstvám obyvatelstva poslouží se s dostatek navrácením v předešlý stav. Zůstanou-li netečnými k tomuto právnímu prostředku, zůstanou netečnými i k právnímu prostředku odporu. U stran, jimž běží z důvodů namnoze nekalých o každý sebe kratší průtah rozepře, mohl by odpor státi se vítaným a účinným prostředkem k účeli. Jinak učí zkušenost, že ve zdrcující převaze případů dochází ku zmeškání roku žalovaným prostě proto, že nechce spor vésti, nechce na soudě jednati. Dokonce pak zbytečností by bylo, připouštěti proti rozsudku pro zmeškání vedle odporu i ještě navrácení v předešlý stav, jež vedle odporu, nevyžadujícího nižádného odůvodnění, zůstalo by mrtvým ústavem právním. A. Prvý rok.
A. Praktické poznatky.
1. Prvý rok se nařizuje, když spor byl již zahájen, a vše má směřovati k tomu, aby byl řešen a rozřešen. Obsah jeho jest přesně vymezen, vše ostatní jest z něho vyloučeno. Účelem jeho jest zejména zjistiti, dojde-li skutečně ku sporu a jsou-li tu námitky vylučující přípustnost procesního řízení.
Než vše, co je obsahem prvého roku, mohlo by zcela dobře býti předneseno a řešeno již při roku k ústnímu líčení, není tedy s hlediska rychlého chodu řízení potřebí prvého roku, zejména není potřebí pouhého ohlašování námitek v § 239 c. ř. s. uvedených. Praxe učí, že prvý rok slouží skutečně v nejčetnějších případech k ohlášení formálních námitek. Pro odstranění prvého roku mluví z části i zákon, jenž jej učinil obligatorním pouze v řízení před sborovými soudy (před okresními soudy může býti nařízen jen výjimečně). Prvý rok prodlužuje řízení, jest spojen se ztrátou času, působí zbytečné náklady, praxe po něm nikterak nevolá, straně záleží na rychlém rozřešení případu, na soudu jest, aby zájmu tomu vyhověl přiměřeným roztříděním práce a času. Z těchto hledisek bylo by prvý rok odstraniti.
2. Prvý rok o žalobách ustanovovati jest u okresních soudů (dle 1. odstavce § 440 c. ř. s.) výhodné v procesních odděleních silně zaměstnaných, poněvadž lze jej ustanoviti o velkém počtu žalob na týž den a touž hodinu, načež o žalobách, jež zůstaly při prvním roku nevyřízeny, dotyčný samosoudce ustanoví si teprve vhodný den i hodinu pro ústní přelíčení. Ale naproti tomu jest první rok v případech, při něm nevyřízených, spojen pro soudce i pro sporné strany se ztrátou času a pro strany i s útratami. Zkušený samosoudce obejde se u okresního soudu bez prvního roku. U sborových soudů jest první rok zcela zbytečný; výhod s ním spojených lze dosáhnouti lépe a s menšími útratami, když hned při doručení žaloby nařídí se žalované straně, by podala odpověď na žalobu v určité lhůtě za zákonných následků zmeškání. Účelu, jehož ministr Klein doufal dosíci zákonnými předpisy o prvním roku, totiž zjednodušení sporu, nebylo v praxi dosaženo. Kdo chce upřímně spor skončiti smírem, uznáním nároků, nebo ponecháním řízení v klidu, učiní tak i bez prvního roku. Dle mého mínění se tedy doporučuje, zákonné předpisy o prvním roku zcela zrušiti.
3., 4., 5. U sborových soudů instituce prvého roku, se neosvědčila. Doporučovalo by se v zájmu úspory času i nákladů jeho odstranění. Žaloba mohla by býti doručena žalovanému s příkazem, by podal do 8 dnů žalobní odpověď' anebo žádost za udělení další nejvýš 3týdenní lhůty k podání žalobní odpovědi, jinak by byl k žalobcovu návrhu vydán rozsudek pro zmeškání. Námitky a návrhy dle § 239 c. ř. s. buďtež ponechány žalobní odpovědi.
6. Prvý rok jako obligatorní článek sporného řízení není v zájmu úspory času a činí mnohdy jen zbytečné náklady. Jest postradatelným zejména u sborových soudů se slabší agendou. Stačilo by také pro sborové soudy obdobné ustanovení, jako jest obsaženo v § 440 c. ř. s. pro řízení před okresními soudy, alespoň pro spory přikázané samosoudci.
7. První rok — jako obligatorní u soudů sborových a fakultativní u soudů okresních bylo by podle dosavadních předpisů zachovati. Jest vhodným prostředkem pro vyřadění případů, v nichž ke kontradiktornímu rozsudku nedojde. U velkých okresních soudů s rozsáhlou spornou agendou jest prvý rok jediným prostředkem ke vhodnému rozdělení ústních jednání a k ekonomickému využití času pro věci skutečně sporné.
8. Neseznal jsem příčiny, aby odstraněn byl prvý rok jako obligatorní článek řízení sporného; při vhodném rozdělení prvních roků na více dnů před ústními přelíčeními nebylo ztraceno více času než 1/4 neb 1/2 hodiny a přece získal soudce cenný přehled o tom, které věci odpadly zmeškáním, klidem neb smírem a zvěděl zároveň často, v kterých případech lze počítati se smírem dodatečným, což mu usnadňovalo později ustanovování většího neb menšího počtu stání na jeden den. Ani úspora nákladů nebyla by valná vzhledem k celkové značné výši ostatních nákladů. Vytrhnouti prvý rok ze systemu našeho civ. řádu bez současné úpravy celé řady dalších jeho ustanovení jest nemyslitelno.
9. O prvním roku mám zkušenosti z Uh. Hradiště a ze Slovenska. Mám za to, že je v zájmu soudnictví, aby byl odstraněn, nebo aby aspoň byl připuštěn jenom fakultativně. Stal se bezmála pouhou příležitostí k roztřiďování věcí sporných a těch, které se končí smírem, uznáním, vzdáním se žalobního nároku nebo rozsudkem pro zmeškání. Na Slovensku nařizují soudy skoro pravidelně první roky na určité dny v měsíci, nebo aspoň v týdnu. Často se jich nařizuje na jeden den velmi mnoho — až 40. Při tom stavu není možno, aby se soudce informoval aspoň přibližně o sporné věci. U sedrií se ztrácí mnoho času tím, že se konají první roky v senátních případech před senátem.
10. Vyslovuji se pro odstranění obligatorních prvních roků, neboť úkony, které po zákonu při prvním roku jest předsevzíti, zrovna tak při prvním ústním jednání bez ztráty času s úsporou útrat prvého roku mohou býti předsevzaty.
11. Jsem pro podržení prvního roku. Účelnost jeho dokazuje, že u zatíženějších okresních soudů se jejich nařizování nelze vyhnouti. Případy, ve kterých jest první rok zbytečným prodloužením sporu — (ostatně jen nepatrným) — jsou proti případům, ve kterých jest výhodou, ve značné menšině. Vydání rozsudku pro zmeškání prvního roku jest rychlejší a jednodušší, než pro zmeškání žalobní odpovědi.
B) Posudek senátu.
Nepopíratelnou předností právního ústavu prvého roku jest, že se jím umožňuje přetíženému soudci účelný rozvrh práce. Jest otázkou, lze-li tomuto požadavku vyhověti jiným způsobem, když jinak, jak učí zkušenost a jak ještě bude dolíčeno, jest I. rok zpravidla hluchou formalitou. V řízení před sborovými soudy prvé stolice nepůsobí zodpovědění otázky valných potíží. Jest zde povinná písemní odpověď na žalobu. Nebyla-li v čas podána, nastávají v podstatě tytéž účinky, jako při zameškání prvého roku, soudce oznámiv to žalobci, udělí mu krátkou lhůtu k prostému návrhu na vydání rozsudku pro zmeškání, načež pak buď dojde k tomuto rozsudku nebo ku klidu řízení. Tyto případy vypadnou pak z rozvrhu práce právě tak, jako kdyby byl zmeškán prvý rok a ztráta času, spojena s výzvou k žalobní odpovědi a s vyrozuměním žalobce o jejím nepodání, nebude pro soudce v podstatě o nic větší, než kdyby se o žalobě byl konal s týmž výsledkem prvý rok. Téhož výsledku by se docílilo i v řízení na soudech okresních, kdyby i v tomto řízení byla závaznou zvláštní písemná nebo protokolární odpověď na žalobu. Proti této novotě nebylo by vážných námitek, naopak zkušenost přimlouvá se za tuto novotu, poněvadž v řízení na okresních soudech, kde namnoze jedná se o stejně závazné a obtížné otázky, jako v řízení sborovém, samosoudce, odkázaný pouze a jedině na sebe, jest nucen, znaje pouze stručně načrtnuté stanovisko žalobce, přicházeti k líčení jen polovičatě připraven a býti přednesem žalovaného postaven před velmi obtížnou situaci, k níž buď ihned má zaujati cílevědomé stanovisko, nebo jest nucen, líčení odročiti.
Než i jinak postačí závazná zvláštní odpověď na žalobu, aby mohlo býti upuštěno od I. roku.
Jí spíše umožní se docílitelný smír než I. rokem, poněvadž zejména žalobce sezná skutkové a právní stanovisko žalovaného a bude spíše k přijatelnému smíru nakloněn.
Sporu překážející námitky při zvláštním (I. roku) opοvídati, nemá praktického smyslu. Stačí, stane-li se tak pod preklusí v odpovědi na žalobu, a uloží-li se žalovanému povinnost, by námitky ty v žalobní odpovědi nejen ohlásil, nýbrž i po skutkové stránce blíže provedl, umožní se tím jednak žalobci, by po případě vzal žalobu ještě před líčením zpět, jednak soudu, by připravil pro líčení i ty důkazy, jež týkají se námitky sporu překážející.
Prohlášení pojmenovaného autora lze pošinouti do mezidobí od doručení žaloby do podání odpovědi na žalobu, snad tak, že muselo by se státi v prvé polovici této lhůty. Totéž platí o návrhu na zřízení jistoty za náklady procesní.
Poněvadž uznání nebo vzdání se nároků může se státi až do zakončení ústního líčení prvé stolice, netřeba k vůli tomu prvého roku, nehledíc k tomu, že v těchto případech není vlastně místa pro rozsudek, nýbrž soudce bere prostě na vědomí disposiční úkon strany a jest se mu v podstatě omeziti na výrok o útratách a i tu vlastně jen na číselné jich určení.
Námitka, že navrženým uspořádáním vzešly by často útraty zbytečné žalobní odpovědi, nezdá se býti závažnou, hledí-li se ku zcela neodůvodněné tarifní výši útrat prvého roku, jež by odpadly, a vychovají-li se strany konečně jednou k tomu, by do přípravného spisu pojímaly jen to, co dle zákona vskutku tam patří. VI.
Novoty v odvolacím řízení.
A. Praktické poznatky:
1. Při odvolacím řízení neprojednává se spor znovu, skutkový stav v prvé stolici přednesený jest směrodatným i pro stolice vyšší, nova v prvé stolici nepřednesená, vztahující se k materielní stránce nároku, jsou vyloučena z opravného řízení. Zákaz novot se osvědčil. Nutí strany, by sebraly všechen skutkový podklad nároku a přednesly jej již v prvé stolici. Strany tak skutečně zpravidla činí, vědouce, že uvedení nových okolností v opravném řízení jest vyloučeno. Vyskytují se ovšem případy, kdy strany snaží se dohoniti to, co opomenuly, uvedením nových okolností v opravném řízení. Než předpisy o novotách vykládají se přísně, novoty se odmítají. Ostatně jsou novoty v četných případech jen podružného rázu, týkajíce se okolností pro řešení věci nerozhodných. Žaloby o obnovu § 530 č. 7 c. ř. s. nevyskytují se často, vyskytují-li se, nemívají úspěchu.
2. Zákaz novot v odvolacím řízení jest ustanovením vhodným i účelným, neboť žaloby o obnovu z důvodu § 530 č. 7 c. ř. s. jsou velmi řídké a málo kdy mají úspěch. Uplatňované novoty jsou zpravidla zbytečné.
3. Bez podstatné a pronikavé změny zásad c. ř. s. o odvolání nelze po mém soudě zmírniti po případě zrušiti zákaz novot v odvolacím řízení, a připustiti novoty v druhé stolici tak, jako na Slovensku, kde platí zásada plného odvolání. Ze své více než sedmileté praxe u vrchního zemského soudu mohu ovšem potvrditi, že nezřídka jak strany, tak i odvolací soud želely toho, že nelze v odvolacím řízení uplatniti novoty větší měrou, než dovoluje § 482 c. ř. s. Přes to bývají pokud mi známo z praxe u odvolacího a dovolacího soudu, žaloby o obnovu z důvodu § 530 č. 7 c. ř. s. málokdy podávány, a pokud jsou podávány, nemívají z pravidla žádného úspěchu.
4., 5., 6. Změna v příčině zákazu novot se nedoporučuje. Žaloby dle § 530 č. 7 c. ř. s. nejsou četné a nemívají úspěchu.
7. Zákaz novot v opravném řízení se osvědčil. Má v zápětí koncentrování procesní látky v první stolici a brání tomu, aby spor v první stolici byl veden způsobem laxnějším, co by nebylo ani stranám ani výkonu soudnictví na prospěch. Žaloby o obnovu z důvodu § 530 č. 7 c. ř. s. podávají se zřídka a dosti často bez úspěchu.
8. Zákaz novot v odvolacím řízení budiž bezvýhradně podržen, potřebám stran ve případech pravidelných vyhověno jest již předpisem § 179 c. ř. s. a pro případy mimořádné předpisem § 530 č. 7 c. ř. s. Okolnosti skutečně podstatné a průvody skutečně závažné může strana až do ukončení ústního jednání v I. stolici přednésti a také je po pravidle přednese. Tendence stran nese se ovšem k tomu — a to i za nynějšího práva — přicházeti s novotami teprve v řízení odvolacím, ale jak zkušenost učí, jsou to novoty dalekou většinou bezpodstatné, nebo vlastní liknavostí zanedbané, nebo přímo kverulantské. Kdyby byly novoty v řízení odvolacím připuštěny, tíhly by strany k tomu, aby těžiště sporu přesunovaly teprve do II. stolice, podle toho, jak by to v I. stolici dopadlo a jaké stanovisko by první soudce zaujal. Poměrně největší část žalob za obnovu opírá se o důvod § 530 č. 7 c. ř. s., ale poměrně nejmenší část z nich skutečně důvodně.
9. Zákaz novot v řízení odvolacím považuji za nutný, nemá-li řízení zbytečně se protahovati. Žaloby o obnovu z důvodu § 530 č. 7 c. ř. s. jsou řídké a pravidelně nemívají úspěchu. Skutečnost tato mluví sama o sobě pro zachování dosavadních předpisů v tomto směru.
10. Žaloby o obnovu z důvodu § 530 č. 7 c. ř. s. jsou velmi řídké. Přes to pokládám úplné vyloučení novot tři odvolacím důvodu nesprávného posouzení provedených důkazů za nespravedlivé. Pro posouzení věrohodnosti svědků neb stran měly by býti novoty připuštěny.
11. Zákaz novot v odvolacím řízení v praxi se osvědčil hlavně tím, že strany věnovaly projednání sporu v 1. stolici větší pozornost a pečlivost a že rozhodování odvolacích soudů se zrychlilo. Žaloby o obnovu ob noviter reperta jen zřídka se vyskytují a pravidelně nemají úspěchu, nevyhovujíce podmínkám § 530 odst. II. c. ř. s.
B. Posudek senátu.
Připustiti v odvolacím řízení novoty vůbec, se žádným způsobem nedoporučuje. Tím stalo by se v častých případech zcela zbytečnou formalitou řízení v prvé stolici, otevřely by se dvéře protahování rozepře a spor by se znesnadnil a zdražil, poněvadž neprováděly by se důkazy na soudě prvé stolice, kde spor svým vznikem a provázejícími ho okolnostmi jest zmístněn a v jehož obvodu jsou věci dotyčné a osoby přezvědné, nýbrž teprve na soudě odvolacím, jenž, zejména je-li jím vrchní zemský soud (tabule), je dějiště sporu vzdálen a jenž, prováděje důkazy, by byl buď nucen činiti tak na úkor bezprostřednosti soudcem dožádaným anebo sice by prováděl důkazy sám, ale se značnou ztrátou času pro osoby přezvědné a se značnou ztrátou času a velkým nákladem pro strany. Doporučuje-li se, by zásadně setrváno bylo na stanovisku § 482, II. rak. c. ř. s., bylo by za všech okolností žádoucím, by podmínka, za níž připouštějí se novoty, byla jasněji a přesněji formulována, než stalo se obratem § 482 II. rak. c. ř. s., »aby byly dokázány nebo vyvráceny uplatňované důvody odvolací«, kterýžto obrat stal se ve svém výkladu i pro právní vědu i pro praxi zdrojem nesčetných sporů a ohledně něhož literární boj a praktické kontroverse nejsou ještě dosud uspokojivě vybojovány. Jen mimochodem budiž zde upozorněno na dvojí. Stává se, že soudce prvé stolice utvoří si o věci právní názor, jehož nedotkla se ani skutkově ani právnicky ni ta, ni ona strana, a považuje ze svého právního stanoviska věc za zralou k rozhodnutí, nenařídí dokazování o skutkovém přednesu, jenž s právního hlediska stran jeví se závažným, a vydá se rozsudek. Odvolatel nenapadá právního stanoviska prvého soudu, přednese však v odvolání nové skutkové okolnosti a důkazy, jež s právního hlediska prvého soudu považuje za závažné, jichž však v prvé stolici nepřednesl, nevytušiv, že toto právní hledisko mohlo by přijíti v úvahu.
Druhý případ týče se toho, čeho dotknuto se bylo v praktických poznatcích (VI A 10.). Při důkazu, zejména svědeckém, objeví se nuance děje, o kterých strana, tím méně pak její zástupce, nemohli se předem informovati а k nimž při výslechu nemohou po skutkové stránce zaujati ihned stanovisko. Po výslechu a vynesení rozsudku pátrá strana ve směru oněch nuancí a podaří se jí, sebrati důkazy, jimiž děj v těchto nuancích jeví se zcela jinak, než jak seznal svědek, a jímž může býti otřesena věrohodnost svědka.
Jinak však výtka, že zákaz novot v odvolacím řízení vede prý k rozsudkům nespravedlivým, nemá ve zkušenostech soudní praxe opory. Může se ovšem státi, že ve zcela ojedinělých případech zákaz novot stane se straně osudným. Tu jest však možným jen dvojí případ. Buď strana (zástupce) vedla spor liknavě, nevěnujíc včasnému sebrání skutkové a důkazní látky náležitě pozornosti, nebo dokonce jednala obmyslně, podržujíc si v zásobě nový skutkový a průvodní přednes, byla však překvapena skončením řízení. Nebo, strana ani při patřičné procesuální bdělosti nebyla s to, by, co v její prospěch svědčí, zavčas sebrala a přednesla. V tomto případě chrání stranu s dostatek žaloba o obnovu, v oněch případech strana zvláštní ochrany nezasluhuje. Nápravu dlužno hledati ve výchově obecenstva k procesuální morálce, ukládající straně, by před soudcem plně a bez výhrad otevřela své srdce, by po skutkové stránce mluvila pravdu, ať je jí po právní stránce příjemnou nebo nepříjemnou. Kdo pravdu tají a věc zkresluje nebo nepravdě se vším možným úsilím necelí, nemůže si stěžovati na nespravedlivost rozsudku soudce, jenž z vlastního postřehu o věci neví a jest odkázán na pravdomluvnost, otevřenost a nezkalenou paměť stran a osob přezvědných.
Žaloby o obnovu řízení podle § 530 č. 7 c. ř. s. jsou bílou vránou a zpravidla bez úspěchu. Buďto pokouší se vnésti do sporu okolnosti a důkazy, veskrze nezávažné, nebo je to pokus o odčinění následků zřejmé procesuální nedbalosti.
Ku konci budiž ještě podotknuto: Zůstane-li při stanovisku § 482 II. rak. c. ř. s., ovšem s jasnějším doslovem zákona, bude nutno, by setrváno bylo při zásadě posledního odstavce § 530 rak. c. ř. s. a odmítnouti volnější stanovisko § 563 I. č. 11 uh. c. ř. s., poněvadž tímto stanoviskem byl by ještě se zhoršenými důsledky paralisován zákaz novot v odvolacím řízení. Dále nebylo by od místa, recipovati ustanovení posledního odstavce § 563 uh. c. ř. s. o tom, že a za jakých podmínek napadnouti lze žalobou o obnovu i soudní smír, při čemž bylo by ovšem vyřešiti otázku, co má se státi, byla-li právoplatně povolena obnova řízení proti soudnímu smíru, uzavřenému teprve v řízení odvolacím. Posléze bylo by při úpravě žaloby o obnovu řízeni vyřešiti otázku, zda lze se jí dovolávati i okolností, jež vzešly teprve po době, naznačené v posledním odstavci § 530 rak. c. ř. s. (na př. zvítězivší žalovaný po rozsudku prvé stolice se vychloubá, že vyzrál na žalobce, vypravuje před svědky děj shodně, jak líčil ho ve sporu žalobce, ale nebyl s to, jej dokázati).
VII. Nepatrné věci.
Připustiti odvolání z rozsudku ve věcech nepatrných v mezích § 501 rak. c. ř. s. jest minimum, na němž nutno za všech okolností setrvati. Zmatečnosti, vypočtené v § 477, č. 1 až 7 rak. c. ř. s., dotýkají se podstaty řádného řízení a ani nepatrnost hodnoty předmětu sporu nedopouští po této stránce úchylky. Doporučuje se naopak, by i ve věcech nepatrných dopuštěno bylo odvolání v témž rozsahu, jako v řízení o sporech, jež nejsou věcmi nepatrnými. Arciť by pak bylo nutno přizpůsobiti zásady o protokolování, by odvolací soud měl po ruce potřebný podklad pro svou přezkoumací činnost. Vždyť nepatrná věc může pro strany, najmě nemajetné, býti po případě vynikající důležitosti, bezpráví, ať skutečné ať domnělé, pociťuje se stejně ať jde o věc té neb oné hodnoty a právě u širokých vrstev obyvatelstva dlužno pěstiti přesvědčení, že zákonem v mezích možnosti jest postaráno o to, by právu byl zjednán průchod v každém případě. Obmezení přípustnosti odvolání ve věcech nepatrných mohlo by se pociťovati jako sociální nespravedlnost. Dosti na tom, že v těchto věcech zůstane uzavřena cesta k Nejvyššímu soudu.
Použíti pro další řízení i pro opravné prostředky zásad, platných jinak pro věci nepatrné, doporučuje se i v případě, kdy u sborových soudů obmezí se žaloba na částku, nepřevyšující hranice věcí nepatrných. Tím čelilo by se pokusům, by nadměrným požadavkem žalobním odňat byl věci ráz věci nepatrné; kde žaloba za řízení z reelních důvodů obmezena na částku věci bagatelní, není zásadného rozdílu mezi touto věcí, a věcí jež od prvopočátku byla věcí nepatrnou. Účel a důvod odchylných ustanovení pro věci nepatrné, jest v tom i onom případě týž.
Případ, kdy žaloba obmezena na útraty sporu, nezdá se přicházeti v úvahu, poněvadž není předem jasno, co jest na dále hodnotou předmětu rozepře. Hodnota prvotního předmětu rozepře nemůže býti rozhodnou, poněvadž odpadá rozhodování o žalobním nároku, a okolnost, že v důvodech k vůli rozhodnutí o útratách nutno se zabývati oprávněností žalobního nároku, nečiní nárok ten předmětem rozhodování a hodnotu jeho hodnotou sporu o útraty. Výše útrat nemůže býti směrodatnou, poněvadž výši jejich nelze předem určiti. VIII. Ústnost v opravném řízení.
Dovolací řízení. Ústnost i dovolacího řízení dlužno zásadně považovati za řešení nejideálnější. Po skutkové stránce kontrolován jest zpravodajův přednes zástupci stran, kteří neopomenou ve svých vývodech objasniti skutkový děj i ve směrech, jež zpravodaj se svého stanoviska nepovažoval za potřebné přednésti. Vzájemný přednes zástupců stran učiní obraz skutkového děje plastičnějším a odporujících si směrech ostřeji vyhraněným. Při přednesu dovolání v neveřejném zasedání rozhoduje vlastně, jak zkušenosti učí, alespoň po skutkové stránce namnoze samosoudce (zpravodaj), senát není prostě s to, by zpravodajův přednes kontroloval a může se státi, že ušla jeho pozornosti stránka věci, již by, znaje ji, uznal za rozhodující, jež však zpravodajem, i nad míru svědomitým, jako dle jeho mínění nezávažná byla mlčením pominuta. Odpomoc mohlo by nanejvýš zjednati přečteni celých spisů. To však jednak není fysicky možným, jednak zakalilo by nadobro jasný a přesné vyhraněný obraz věci. Nápravu zjednati není s to ani předseda senátu. I on slyší bez předchozí průpravy věc v neveřejném zasedání poprvé a jest celkem v téže situaci, jako votanti. Čiročirou nemožností bylo by pak ukládati předsedovi, by buď před zasedáním, v době několika hodin od sestavení do zasedání senátu, prozkoumal všechny spisy rozepří, jež mají býti za jeho předsednictví přednášeny, nehledě ani k častým nutným změnám v sestavení senátů ve dnech zasedání, aniž lze na něm při hyperprodukci senátů požadovati, by po sezení veškeré spisy dopodrobna prozkoumal a po případě nařídil opětnou poradu a opětné usnášení o věci.
Co řečeno o skutkové stránce platí s patřičnými obměnami i o stránce právní. Předseda a votanti postaveni jsou před četné otázky právní, jim zcela nové, jimi nepromýšlené a předem neprostudované. Zpravodajův návrh jest duchaplně odůvodněn, věc zdá se býti vyložená a nikdo nemá pochybností. A přece při zevrubnější úvaze, při studiu literatury a judikatury může se jednati o právní posouzení zcela omylné. Při ústnosti dovolacího řízení přichází do senátu po skutkové stránce plně informován alespoň předseda a zpravodaj, zástupci stran, čeho třeba doplní, právní stránka je propracována předsedou a zpravodajem, dojde zevrubného rozboru živým slovem vývodů stran a obezřetný předseda umožní při závažných a pochybných právních otázkách již před líčením i ostatním členům senátu, by se na věc patřičně připravili. Tento rozdíl mezi vyřizováním dovolání v zasedání neveřejném a po ústním líčení ostře vyniká u Nejvyššího soudu, postupujícího tím i oním způsobem.
Jiná ovšem jest otázka, zda onen ideál jeví se za daných poměrů v dozírné době dosažitelným.
Podle zkušeností vyžaduje vyřízení téhož dovolání po ústním líčení průměrně asi čtyřikrát tolik času, jako vyřízení jeho v zasedání neveřejném. Dosud přednášejí se dovolání z právní oblasti mimoslovenské průměrně každý týden jeden den v osmi, druhý v čtyřech senátech. Při ústnosti dovolacího řízení muselo by zasedati alespoň dvakrát týdně po témž počtu senátů, poněvadž ostatek ztráví líčení kasační, a vyřídila by se při tom sotva čtvrtina toho, co nyní v téže době vyřídí týž počet senátů. Měl-li by Nejvyšší soud při ústnosti dovolacího řízení jakž takž zdolati dovolání, musel by počet gremiálů býti alespoň čtyřikrát tak velkým a musel by místo posavadní jediné síně, hodící se pro ústní líčení, míti alespoň 10 jednacích síní.
Východisko pro vyřešení otázky mohl by poskytnouti postup, jehož dotýká se pro odvolací řízení dotaz pod VIII b) odstavec 3. Ústní dovolací řízení nekonalo by se, když obě strany by se toho zřekly, nebo dovolací senát jednomyslně by se usnesl, že pro jednoduchost případu nebo nepoměr útrat ústního dovolacího líčení k závažnosti případu konati se nebude.
Týž postup doporučuje se i pro odvolací líčení, pro něž bylo již doporučeno, setrvati na zákazu novot. Že nelze obejíti se bez ústního odvolacího líčení, nutno-li důkazy doplniti neb opakovati, rozumí se již i dle rak. c. ř. s. samo sebou. Připustiti právní vývody v odvolání a odvolacím sdělení není na pováženou, poněvadž přes brzdící snahu soudů stalo se bez tak pravidlem, že právní vývody se tam pojímají a zkušenost učí, že v častých případech nelze se toho dobře vyvarovati a jest to jen v zájmu věci. Rozvláčnosti právních vývodů bude ovšem i v budoucnosti nutno čeliti vším možným způsobem.
IX. Snížení počtu členů senátů u odvolacích a dovolacích
soudů.
Tento, pokus byl jak známo, podniknut již v bývalém Rakousku, setkal se však s naprostým nezdarem a v krátkém čase nastoupena cesta návratu k dřívějšímu stavu. Ukázalo se, že očekávaná úspora soudcovských sil byla celkem nepatrná, za to však že pokus ohrozil jakost rozhodování již proto, že při tříčlenných senátech je nahodilá majorita v senátě velmi snadná a výsledek usnesení více méně otázkou čirých nahodilostí. Dosavadní pětičlenné senáty jsou jednak zcela pružné k ovládání, s druhé strany zaručují, že stane se usnesením skutečně jen to, co je míněním opravdové, cíle vědomé většiny. Snižovati posavadní počet členů senátu bylo by nebezpečím pro věc a strany, pro znalost a zevrubné propracování a uvážení rozhodnutí. Dlužno proto vysloviti se proti tomuto záměru.
Ohledně ostatního obsahu tohoto bodu dotazu sděleny
byly:
A. tyto praktické poznatky:
1. Samosoudcovství zavedené u sborových soudů se osvědčilo. Samosoudce určuje předseda soudu ze členů sborového soudu, spory jimi projednávané prozrazují správné materielní vedení, vyčerpávají látku a jsou koupeny rozsudky vyhovujícími zákonu po stránce skutkové i právní. Samosoudcové jsou zkušení a osvědčení a nebylo by na újmu věci, kdyby hranice jejich posavadní příslušnosti byla zvýšena na 20000 Kč.
Pro ostatní majetkové spory vyšší hodnoty doporučovalo by se podržení posavadního principu, jenž odpovídá hodnotě předmětu sporu a zaručuje spolehlivé řešení věci.
I zvýšení hranice působnosti okresních soudů do 5000 Kč se osvědčilo. Projednávání sporů sem spadajících a jejich řešení odpovídá zákonu, rozsudky jsou spolehlivým podkladem pro přezkoumání stolicí opravnou. Nebylo by na újmu věci, kdyby byla zvýšena posavadní hranice na 10000 Kč, a kdyby zvýšení to stalo se trvalým.
2. Zvýšení hranice příslušnosti okresních soudů do 5000 Kč se osvědčilo a doporučovalo by se nejen učiniti je trvalým, ale zvýšiti hranici příslušnosti okresních soudů do 10000 Kč. Rovněž osvědčilo se samosoudcovství u sborových soudů a mohlo by býti zavedeno pro spory majetkové až do výše 20000 Kč, nikoli však pro veškeré majetkové spory bez omezení, poněvadž spory o majetkových nárocích značné výše bývají právními zástupci stran vedeny komplikovaněji, než spory o nároky menší hodnoty, a jsou zpravidla již pro značnou výši nároku velice důležité, i když v nich nejde o právní otázky důležité nebo spletité.
3. Na základě zkušeností, nabytých u odvolacího a dovolacího soudu mohu potvrditi, že při správném výběru samosoudců samosoudcovství u sborových soudů dobře se osvědčuje, celkem nezavdává příčiny ke stížnostem, a naopak přispívá k urychlenému vyřízení sporů. Totéž platí o zvýšeni hranice příslušnosti okresních soudů do 5000 Kč. Dalším trvalým zvýšením této hranice a trvalým rozšířením zásad samosoudcovství pozbyla by sporná agenda sborových soudů vůbec, a zejména kolegiální rozhodování sporů u sborových soudů pozvolna téměř každého významu. Otázku, zda by se to doporučovalo, nechci řešiti, ale mám o tom pochybnosti.
4., 5., 6. Samosoudcovství u sborových soudů se osvědčilo. Hranice příslušnosti samosoudců budiž prozatímně na dobu 3 let zvýšena na 20000 Kč a hranice příslušnosti okresních soudů rovněž jen přechodně na 10000 Kč.
7. Samosoudcovství u sborových soudů se osvědčilo a mělo by zůstati institucí trvalou. Zvýšená zodpovědnost bývá zde zdrojem dokonalejší práce a dá se očekávati, že právě touto institucí vzroste počet oněch soudců, kteří by se zvlášť pro tento obor soudcovský hodili. Pak by se mohlo pomýšleti také na to, přikázati samosoudcům veškeré spory majetkové bez omezení. Prozatím by stačilo, dosavadní hranice 10000 Kč zvýšiti na 20000 Kč, a zároveň hranici příslušnosti okresních soudů na 10000 Kč.
8. Samosoudcovství u sborových soudů se osvědčilo. Zvýšení hranice do 20000 Kč jest již — podle novinářských zpráv — předstiženo návrhem vládním. Rozšířiti princip samosoudcovství na veškery spory majetkové bez omezení nedoporučuje se.
Rovněž osvědčilo se zvýšení hranice příslušnosti soudů okresních do 5000 Kč. Možno doporučiti, aby se stalo trvalým, nikoli však, aby bylo překročeno.
9. Jsem pro rozšíření principu samosoudcovství až ke hranici 20000 Kč, nikoli však na veškeré spory majetkové bez obmezení. V důležitějších případech zůstane žádoucno, aby soudce, byť i nejzkušenější nebyl toliko pod kontrolou stran, nýbrž i vlastních kolegů. Jest to často zárukou sebeovládání soudce samého, mnohdy kontrolou projevů stran, nutno v případech nedorozumění a důsledkem toho často obtížného protokolování, nehledě k nutné výměně a vytříbení právních názorů v případech složitých.
Proti dočasnému zvýšení hranice příslušnosti okresních soudů do 5000 Kč nemám námitky a souhlasím i s dalším zvýšením této hranice až do 10000 Kč, ačkoliv si nezatajuji, že pro projednáni případů u sborových soudů zkušenějšími soudci jest zárukou větší důkladnosti, rychlejšího ukončení a správnějšího rozhodnutí, což jistě usnadňuje rozhodování v stolici třetí.
10. O samosoudcovství mám z doby poválečné zkušenosti ze Slovenska. Na základě nich mám za to, že není překážky, aby se princip samosoudcovství u sborových soudů nerozšířil na všecky spory majetkové. U sedrií bývají ustanovení za samosoudce jenom starší a zkušenější soudci. Je tedy záruka pro řádné provedení sporů skoro taková, jako v řízení před senátem.
Zvýšení dosavadní hranice pro přípustnost jednání před samosoudci u sborových soudů bych nedoporučoval, protože každé stanovení hranice podle hodnoty sporného předmětu je více méně libovolné. Spor o větší hodnotu nemusí býti ani důležitější, ani obtížnější než spor o menší. Není odůvodněno, aby spory o větší hodnotu, tedy spory zámožných stran, byly projednávány před jiným soudem než spory stran méně zámožných.
Naproti tomu se podle mých zkušeností neosvědčilo zvýšení hranice příslušnosti okresních soudů. Ty jsou na Slovensku obsazeny po většině mladými, nezkušenými soudci, kteří buď absolvovali studia nebo přípravnou soudní praxi za války. Nemají dostatečných vědomostí ani zkušeností. Řízení se následkem toho nesmírně protahuje. Jednání bývá příliš často tak neúplné, že se jeho těžiště přesunuje na odvolací soudy. Následek toho je, že se spor vlastně projednává dvakrát. Jsou pak nepoměrně zatíženy i okresní soudy i sedrie. Musím podotknouti, že pokroky u okresních soudů nejsou valné, jednak proto, že soudci přetíženi úřední prací, nemají času na studium, a že mnozí na ně nemají ani chuti jednak proto, že jsou jenom přiděleni, jednak pro všeobecně známou nespokojenost.
Mám za to, že není záhodno, aby se zvýšení hranice příslušnosti okresních soudů stalo trvalým. Tím méně, aby ta hranice byla zvýšena.
11. Princip samosoudcovský u sborových soudů se osvědčil a po mém názoru bylo by dosavadní hranici samosoudcovských sporů zvýšiti na 10000 Kč, neboť jest všeobecně známo, že spory do 10000 Kč nebývají ani skutkově, ani právnicky obtížnější, než-li spory menší majetkové hodnoty. Z toho důvodu nebylo by zásadně žádné námitky ani proti tomu, by veškeré majetkové spory bez omezení přikázány byly samosoudci. Při tom bylo by ale potřebí samosoudci poskytnouti možnost, aby v případě mimořádné spletitosti skutkového stavu věci nebo právnických otázek věc jemu přikázanou přivésti mohl na senát, který by s konečnou platností o tom rozhodl, zda-li samosoudce dále sám má jednati, či zda-li věc rozhodnuta má býti senátem.
Zvýšení hranice příslušnosti okresních soudů do 5000 Kč nepůsobilo v žádném směru nepříznivě a bylo by je proto trvale ponechati. Případné zvýšení hranice této souvisí s otázkou neobmezeného ponechání majetkových sporů samosoudcům a mohlo by jen při kladném zodpovědění této eventuality přijíti v úvahu. Zvýšení této hranice nad 10000 Kč nepovažuji doporučitelným.
12. Pokládám rozšíření samosoudcovství — pokud není přirozeným následkem snížení ceny peněz — pouze za výpomoc v nouzi zaviněnou nynějším přetížením soudů. Senát zaručuje důkladnější a všestrannější probrání látky, správnější rozhodnutí, a strany mají v něj větší důvěru.
13. Pokud mohl jsem ze své praxe u nejvyššího soudu seznati, byly spory samosoudci pravidlem projednány věcně a právnicky propracovány, tak že lze přisvědčiti názoru, že instituce tato v praxi se osvědčila a jest i u stran oblíbenou. Stejně i zvýšená hranice příslušnosti okresních soudů se osvědčila a lze doporučiti i její další zvýšení.
B. Posudek senátu.
Podrží-li se pro okresní soudy zásada samosoudcovství, pro sborové soudy prvé stolice soustava kolegiální, bylo by jen důsledno, by věci, o nichž zákonodárce uzná za postačitelno rozhodování samosoudce, byly vesměs přikázány soudům okresním a odpadlo vůbec samosoudcovství u sborových soudů prvé stolice. Průlom do kolegiální soustavy sborových soudů prvé stolice zavedením samosoudcovství pro jisté majetkoprávní rozepře lze odůvodniti jedině tím, že pro majetkoprávní rozepře vyšší hodnoty hledá se záruka správného rozhodování a vidí se v tom, že u sborového soudu prvé stolice lze samosoudcovstvím pověřiti soudce vyškolenější, než jakými jsou samosoudci soudů okresních. Jest ovšem otázkou, zda tento předpoklad lze uznati povšechně za správný a okolnostmi opodstatněný. Nedůsledností pak jest, nechávají-li se současně v jiných případech projednávati samosoudcem okresního soudu buď následkem prorogace nebo ve věcech, přikázaných okresnímu soudu bez ohledu k hodnotě sporu rozepře o nepoměrně vyšší hodnoty, než o kterých rozhodovati smí samosoudce sborového soudu prvé stolice. Jen příkladmo buďte uvedeny spory o vypořádání pachtovního poměru po jeho skončení, při nichž namnoze jde o sumy do set tisíc a nad míru složitý materiál skutkový a právní. Záruky správného rozhodování, jíž chce zákonodárce docíliti přikázáním sporů vyšší hodnoty na místo samosoudci okresního soudu, samosoudci sborového soudu prvé stolice, lze dosíci jiným, přirozenějším a důslednějším způsobem. Místo aby věc šla za samosoudcem ke sborovému soudu, půjde samosoudce za věcí k soudu okresnímu. To znamená, že dotovány by byly okresní soudy těmi vyškolenějšími soudci, kteří měli by u sborového soudu působiti jako samosoudci ve sporech a stanovilo by se, že majetkoprávní spory určité vyšší hodnoty smějí na okresním soudě býti projednávány a rozhodovány jen soudci určité kvality (na př. okresními soudci nebo rady). Tak zachoval by se neporušený ráz obojího druhu soudů a stranám zachovány by byly výhody příslušnosti okresního soudu, najmě blízkost bydliště stran, svědků, děje sporu atd. Doporučovalo by se proto, přistoupiti na námět, by příslušnost okresních soudů byla rozšířena a samosoudcovství u sborových soudů by odpadlo. Dle toho, co řečeno, bylo by ovšem třeba stanoviti, přes kterou hodnotu dále smí spor projednati a rozhodnouti jen samosoudce určité kvality. Jaká hranice hodnoty má býti mezníkem pro příslušnost soudů sborových a soudů okresních a u těchto opět požadavek vyšší kvality samosoudce, nelze dle objektivních měřítek určiti a bude příslušné zákonné ustanovení vezdy vykazovati ráz nahodilého rozhodnutí. Na jednu věc nesmí se však zapomínati. Vysoká hranice pro příslušnost okresních soudů (samosoudců u sborových soudů), vyhovuje dnešnímu znehodnocení peněz a z toho hlediska vyhovovala by po případě i hranice ještě daleko vyšší. Než to jsou bohdá poměry přechodné a zákon získal by na pružnosti, kdyby nařizovací moc byla zákonem zmocněna, tuto hranici dle poměrů pouhým nařízením měniti.
V otázce zastupování stran advokátem platilo by pro rozepře okresních soudů, jež projednávati a rozhodovati bylo by přikázáno samosoudci zaručenější kvality, ustanovení druhé, jinak prvé věty prvého odstavce § 29 rak. c. ř. s., po případě byl by trojí rozdíl: od nejnižší do určité hranice platila by prvá věta prvého odstavce § 29 rak. c. ř. s., odtud do hranice, od které vyžaduje se vyšší kvalita samosoudce, platila by druhá věta § 29 I. rak. c. ř. s. a dále pak nucené zastupování advokátem vůbec. X. Směnečné spory.
Doporučuje se, by i směnečné spory dle ceny přikázány byly bud na soudy okresní nebo na soudy sborové. Při směnkách drobných venkovských lidí nejde zpravidla o nějaké zvlášť obtížné otázky ani skutkové ani právní. Nedoporučuje se však nucené zastupování stran ve směnečných sporech i při soudech okresních. Při nepatrných směnečných sumách byl by nepoměr věci k útratám. Nemajetným stranám protokolování námitek na soudech umožní uniknouti úskalím formálností směnečného řízení. Lze proto i tu vystačiti s povšechným ustanovením o zastupování stran v řízení na soudech okresních.
XI. Sudiště faktury.
Dalekosáhlé účinky fakturového sudiště staly se měrou nikdy netušenou zřejmými, když po měnové rozluce vyřešení otázky, v jaké měně nutno dluh vyrovnati, záviselo od splniště. V nesčetných valutových sporech byli naši státní příslušníci následkem nepozastavení fakturové doložky nuceni platiti nebo spokojiti se s placením ve měně, jež znamenala v častých případech katastrofální otřes hospodářské existence. Byl to důsledek toho, že nepozastavením fakturové doložky zakládá se nejen sudiště, nýbrž se všemi zákonnými důsledky i splniště závazku. Právem poukazuje se v literatuře k tomu, že ustanovení druhého odstavce § 88 rak. j. n. jest nebezpečným průlomem zásadního stanoviska obchodního práva a obchodního světa, že mlčení k doložkám na faktuře, obsahujícím v závažných směrech prodatelovu nabídku změny ujednaného kupu, považuje se za odmítnutí této nabídky. Věc je tím povážlivější, poněvadž jak ze zkušenosti známo, doložka splatnosti a žalovatelnosti bývá zpravidla přičiněna drobným písmem (tiskem) na nenápadném místě faktury mezi jinými doložkami a ujde snadno patřičné pozornosti. To zejména platí u drobných obchodníků, postrádajících ponejvíce obchodní právnické vyškolenosti. S druhé strany nelze neuznali, že dosud trvá důvod, pro který fakturové sudiště bylo pojato do rak. j. n., totiž zájmy vývozců do oblasti, právně a hospodářsky nedosti dobrých. Dává se proto na uváženou, by sice zachováno bylo fakturové sudiště, ale jen mezi kupci plného práva, ovšem s přesnějším formulováním, než je nynější doslov druhého odstavce § 88 rak. j. n.
XII. Použití těsnopisu při protokolování.
Zásadně není námitek proti obdobné úpravě, jaká jest v republice rakouské. Jiná jest ovšem otázka, zda soudcovský dorost vykazuje potřebný počet osob znalých těsnopisu po případě těsnopisu dvou neb i několika jazyků, což zejména padá na váhu pro právní oblast Slovenska a Podkarpatské Rusi.
XIII. Pokusy o smír.
A) Praktické poznatky.
1. Předpis § 433 c. ř. s. je dobrodiním pro strany. Význam jeho spočívá v tom, že straně poskytnuta možnost, volati před okresní soud odpůrce před podáním žaloby k pokusu smíru. Nejsou vyloučeny ani žaloby, patřící pod sborové soudy, pokud jest smír připuštěn. Předpis slouží k zamezení sporů a jest ho v praxi hojně užíváno. Předpis sám stačí úplně k odklizení sporů před jejich zahájením, záleží jen na tom, aby ho strany hojně užívaly. Spor se odklizuje před zahájením řádného sporného řízení, nutno tedy zůstaviti volné úvaze strany, chce-li se pokusiti o smír způsobem v zákoně předepsaným. Nelze tedy doporučovati, aby byl pokus o smír povinným. Doporučuje se ponechati pokus o smír okresním soudům, jdeť jednak o předběžné jednání před zahájením formálního sporného řízení, jednak o to, aby případný smír byl sepsán ve formě zaručující jeho správnost a výkon. Předpis § 433 c. ř. s. vede ke smírnému vyřízení sporu před jeho zahájením, je způsobilým, ulehčiti soudu i stranám, zejména zmírniti náklady s uplatněním nároku spojené, záleží pouze na stranách, aby hojným jeho užíváním zabezpečily si prospěchy z něho plynoucí. 2. Praetorské řízení (§ 433 с. ř. s.) se osvědčilo a jest velkou výhodou pro osoby méně majetné, jakož i pro osoby, jež nechtí do sporu se pouštěti obávajíce se nákladů s tím spojených a nejistoty výsledku sporu. I advokáti, k nimž takové osoby přicházejí na radu, posílají je k okresnímu soudu, aby tam navrhli zahájení řízení podle § 433 c. ř. s.
Pokus o smír před zahájením sporu budiž jen fakultativní, nikoli povinný, neboť mnoholetá zkušenost ukázala, že u mnohých soudů a zvláště při zastoupení stran advokáty jest pouhou formalitou. Nejlépe by bylo, ponechati volné úvaze samosoudců i předsedů senátů, zda-li v tom kterém případě mají učiniti pokus smíru čili nic vzhledem na místní poměry a na okolnosti případu.
Přenášeti pokus smíru na jiné orgány než soudy, nepokládám za vhodné. Hlavní podmínkou úspěchu pokusu o smír jest důvěra stran, že orgán, činící mezi nimi pokus takový, rozumí náležité věci a že postupuje při pokusu smíru nestranně, vhodně i svědomitě. Orgány pro pokus smíru nelze tudíž určovati podle jedné a téže zásady ani pro celou říši, ani pro jednotlivé částky její.
3., 4., 5. Pokus o smír před zahájením sporu má zůstati pouze fakultativním; tímto úkolem budiž jak dosud i na dále pověřen okresní soud.
6. Zavedení obligatorního pokusu o smír před zahájením sporu nepokládám za účelné. Smír jest smlouvou a má tedy vycházeti ze svobodné vůle obou stran. Stačí proto ustanovení § 433 c. ř. s. Jestliže se druhá strana na obsílku k pokusu o smír nedostavila, dala tím na jevo, že si nepřeje vyrovnání, nýbrž rozhodnutí sporu soudním nálezem. Nátlak i sebe nepatrnější se strany soudu snadno by mohl míti v zápětí pochybnosti o nestrannosti soudu. Právě v této úvaze vyslovil bych se také proti tomu, aby týž soudce, jemuž se pokus o smír nezdařil, projednal snad potom věc jako soudce sporný, zejména tenkráte, kdyby pokus o smír státi se měl povinným. Fakultativní pokus o smír v rámci § 433 c. ř. s. měl by zůstati okresním soudům již proto, že zárukou dobrého a obě strany uspokojujícího smíru jest přece jen také znalost zákonů a práva taková, jako se předpokládá právě u soudců z povolání.
7. Dosavadní předpisy bylo by beze změny zachovati. Zejména předpis § 433 c. ř. s. v praxi dobře se osvědčil a bylo jím mnoho hrozících sporů, zejména drobnějších, zažehnáno (na př. o placení pohledávek drobných živnostníků, mezd, o plnění výměnku, spory nájemní, rušené držby a pod.).
Agendu tu jest ponechati soudům okresním, kde jest nutná znalost práva i poměrů a kde jest i dobrá vůle spor odkliditi (zejména v těch případech, kde smírčí soudce ví, že by musil spor sám rozhodovati).
Nevede-li pokus k cíli, jest procesní soudce již předem aspoň částečně informován o sporných bodech.
Obligatornost smírčích pokusů neslibuje lepších výsledků, neboť kde vůle ke smíru není, nedá se ani při obligatorním pokusu vynutiti.
8. Pokusy o smír v první stolici stávají se u nás tak často a mnohdy i vytrvale a naléhavě, že není vlastně rozdílu mezi pokusem fakultativním a povinným. Doporučuji proto pokus povinný u soudů při I. roku a nikoliv snad u obcí, jež nepodávají svými orgány záruky nestrannosti.
9. Dle mé zkušenosti je úspěch pokusů o smír mizivě nepatrný. Za své činnosti na Slovensku jsem vůbec nepozoroval, že by obecní soudy měly jaký význam pro vyřizování sporů. Dosavadní stav zákonodárství o smírných pokusech dostačuje úplně k tomu, aby strany náchylné ke smíru, jej skutečně uzavřely. Přenesení těchto pokusů na jiné orgány než na soudy považuji za nemožné. Přišly by v úvahu proto jenom obecní úřady. Venkovské obyvatelstvo se nerado míchá mezi sporné strany. Vyhýbá se i takovým příležitostem, které by mohly dáti příčinu, aby někdo byl volán k soudu za svědka. Obecní úřady by sotva ochotně zprostředkovaly smíry. Kromě toho by neměly ani té důvěry, která je nutná, aby zprostředkovatel měl na strany nějaký vliv ke vzájemné ochotě.
Rozšířením pokusu o smír by byly zatíženy zase jenom okresní soudy. Tam, kde přednosta okresního soudu je obecenstvu znám. a požívá u něho důvěry, obrací se toto beztoho jenom na něho o radu a o zprostředkování. Tam, kde ji nemá, by se nic neprospělo tím, že by strany byly nuceny jeho zprostředkování vyhledávati.
10. Pokusy o smír považuji za výhodné jak v zájmu stran, tak v zájmu celku. Zavésti povinnost k nim při sporech u okresních soudů případně též při sporech samosoudcovských, jeví se z důvodu zlevnění vymáhání práva doporučení hodným. Případná marnost práce s předsevzetím pokusu o smír spojené dala by se odstraniti tím, že soudci pokus o smír provádějícímu bylo by v mimořádných případech, kde je bezdůvodnost uplatňovaného nároku jasna, dáno právo, aby svým usnesením podání žaloby učinil nemožným. Usnesení toto bylo by stranám písemně doručiti a jim právo stížnosti jen do druhé stolice proti němu přiznati.
11. Pokusy o smír zůstaňtež tak jak jsou, totiž pouze fakultativní a vyhraženy okresním soudům. Povinné pokusy by byly pouhou soud i strany zatěžující formalitou. Žádný jiný orgán nezaručí možnost a nestrannost výsledku tak jako soud.
12. Pokusy o smír mají nyní ještě větší význam, kdy vedení sporu vyžaduje velkých nákladů. Mohou zůstati fakultativními, avšak bylo by záhodno, aby odpůrci navrhovatelovu byla uložena povinnost, dostaviti se k pokusu smíru, poněvadž v praxi nedochází ke smírnému vyřízení věci často jen proto, že odpůrce k jednání nepřijde; ač lze důvodně předpokládati, že kdyby se dostavil a seznal návrhy a důvody protistrany, že by ke smíru došlo.
B. Posudek senátu.
Doporučuje se, by uchováno bylo v účinnosti ustanovení § 433 rak. c. ř. s., jež účelu, o který jde, plně vyhovuje. Učiniti pokus smíru povinným nelze již proto, že není dobře myslitelnou a ospravedlněnou nějaká zákonná sankce na porušení této povinnosti. Jsa povinným musel by pokus smíru býti povinným pro obě strany a nelze přec stihati strany, zejména žalovaného, nepříznivými následky proto, že nechtěl se podrobiti pokusu o smírné vyřízení záležitostí. Ostatně v závažnějších případech, zejména ve světě obchodním a průmyslovém, předchází sporu zpravidla obšírná korespondence, v níž si strany své názory obšírně vyměňují a jíž nadobro jest vyloučeno smírné vyřízení záležitosti. Nutiti i v těchto případech strany k pokusu o smír bylo by zcela prázdným obtížným formalismem.
Doporučuje se dále, by pokus o smír byl ponechán okresním soudům a nikoli jiným orgánům jednak proto, že strany dosáhnou veškerých výhod soudního smíru, jednak proto, že soudce jest způsobilým k tomu, by předešel smírům nejasným a neúplným, zřídlům to nových a nových rozepří.
Samo sebou se rozumí, že není stranám, zejména venkovskému obyvatelstvu, bráněno, by nepoužilo před sporem smiřovací činnosti osob své důvěry. To však lze plně ponechati jich uvážení.
Bude-li soudce při pokusu smíru počínati si správně, zejména vystříhá-li se, jakž jeho povinností, všeho projevu mínění o výsledku hrozícího sporu, není důvodu, by spor, dojde-li k němu, přes to nebyl před ním projednán.
XIV. Skutková podstata rozsudku.
Skutková podstata rozsudku vyhotovovala se namnoze zcela proti duchu zákona tak, že soudce v konceptu rozsudku prostě zaškrtával k opisu plným doslovem přednesy stran a výsledky průvodního řízení. Tato skutková podstata nevyžadovala ovšem zvláštní duševní námahy. Nebyla však ničím a neměla ceny. Předeslati odůvodnění rozsudku stručné, vystižné a dle plánu vypracované vylíčení skutkové podstaty jest za to prací namáhavou a co do své jakosti plně závislou na soudcově individualitě. Namnoze jest i tato práce zbytečným břemenem, poněvadž při právním posouzení věci nelze se vyhnouti tomu, by znovu potřebná skutková data byla opakována, ježto by jinak právní odůvodnění nebylo dobře srozumitelným. Jest věcí výstavby rozsudkových důvodů a individuality soudce, jak uzná za nejvhodnější skutkové a právní otázky seskupiti a odlišiti závažné od nezávažného. Doporučuje se proto, by ponechána mu byla v každém směru úplná volnost při výstavbě rozsudku. To platí i o sporech zvlášť složitých (§§ 245 č. 1 a 2 zák. a 255 uh. с. ř. s.). I tu soudce pronikl-li věc a ujasní-li si kostru důvodů, sám zvolí si postup nejvhodnější, neovládá-li však věc, sdělání zvláštní skutkové podstaty bude mu a opravným stolicím málo platno. Doporučuje se proto bezvýminečný postup podle otázky XIV. c).
XV. Zevní úprava zákona.
Doporučuje se, by zachováno bylo rozdělení látky na zvláštní zákon o soudní příslušnosti a o řízení, poněvadž jednotný zákon čítal by příliš mnoho paragrafů a tím naučení zákonu by se stěžovalo.
Mimo rámec otázek dovoluje si Nejvyšší soud dáti na uváženou, by zásada § 144 rak. c. ř. s. byla důsledně provedena i v případech, kde vynesen býti má rozsudek pro zmeškání, tak sice, že strana zameškavší rok, byla by nadále k odpůrcovu návrhu vyloučena z dalšího přednesu, ale odpůrce nezbavoval by se důkazu o svých tvrzeních a prováděny by byly za připuštění obmeškalé strany důkazy zavčas a řádně ať tou, ať onou stranou nabídnuté.
Vřele se doporučuje, by do zákona pojato bylo ustanovení § 534, odst. třetí uh. c. ř. s., zejména v tom směru, by i dovolací soud k příslušné výtce strany prozkoumal logičnost skutkového zjištění, bera arciť za pravdivé a přesvědčující výsledky dokazování, jež předchozí stolice uznaly pravdivými. Strohé stanovisko rak c. ř. s. vede druhdy k absurdnostem.
  1. V anketě, kterou podniklo ministerstvo unifikační prve než přistoupilo ku zpracování osnov budoucích jednotných zákonů procesních, zaslouží zvláštní pozornosti zajisté posudek Nejvyššího soudu. Redakce vyžádavši si svolení presidia Nejvyššího soudu, uveřejňuje tento posudek, pokud se vztahuje na zvlášť významné otázky. Redakce vychází při tom z toho, že by bylo škoda, aby vynikající vývody nejvyššího našeho tribunálu soudního nevešly v širší známost, a to tím spíše, když lze se nadíti, že v posuzování otázek, namnoze dosti ožehavých, může právě posudek Nejvyššího soudu vnésti uklidnění svou věcností a naprostou nepředpojatostí. Takovou ožehavou otázkou je hned otázka účasti soudců laiků při výkonu pravomoci ve věcech obchodních, horních a námořských. O ní, jako o všech ostatních mohou rozhodovati jen důvody čistě věcné, naprosto ne však ohledy jiné. I když by byla účast soudců laiků odstraněna, sluší si vždy klásti jen otázku: bude tím stav soudnictví našeho věcně zhoršen či nikoliv, nikdy však otázku: bude se tím některý stav cítiti dotčeným. A s této věcné stránky zasluhuje posudek Nejvyššího soudu pozornost největší. Redakce vzdává i na tomto místě presidiu Nejvyššího soudu díky za svolení k uveřejnění.
  2. Pozn. red.: Na vysvětlenou podotýkáme, že presidium Nejvyššího soudu opatřilo si před tím, než předložilo věc senátu, praktické poznatky jednotlivých předsedů a referentů Nejvyššího soudu, pokud měli příležitost, býti po delší čas činnými u výkonu kausální pravomoci soudní.
  3. Srov. pozn. red. na str. 11.
Citace:
Posudek Nejvyššího soudu o některých otázkách vztahujících se na sjednocení civilních zákonů procesních. . Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: 1924, svazek/ročník 63, číslo/sešit 1, s. 26-35, 87-99, 126-131, 168-174, 213-217, 246-266.
Creative Commons BY-NC-ND 4.0 Obsah podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0. Uveďte autora (BY), neužívejte dílo komerčně (NC), Nezasahujte do díla (ND).