NPD documents search: Váž. civ., 16 (1934), sv. 1

Čís. 14323.

Nárok na vydání vysvědčení podle § 1163 obč. zák. předpokládá služební smlouvu.
Ani z ustanovení §§ 1 a 5 zákona ze dne 19. srpna 1925 čís. 203 Sb. z. a n. a § 1 (3) vládního nařízení ze dne 14. května 1926 čís. 71 Sb. z. a n. nelze odvoditi soukromé právo na vydání vysvědčení, nešlo-li o poměr (smlouvu) služební.
(Rozh. ze dne 18. dubna 1935, Rv I 2561/33.)
Žalobce byl na základě písemného ujednání činným v realitní kan¬ celáři žalovaného jako sprostředkovatel koupě nemovitostí. Žalobou do¬ máhá se potvrzení (vysvědčení) o této jeho činnosti v době, kdy ji vy¬ konával. Prvý soud uznal podle žaloby, odvolací soud ža¬ lobě nevyhověl.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolatel sám připouští, že nebyl zaměstnancem žalovaného, trvá však na tom, že bylo obdobně použiti ustanovení § 1163 obč. zák., ježto prý byl činným ve sprostředkovatelské živnosti žalovaného a k osamostatnění v živnosti tohoto druhu potřebuje vysvědčení o nabyté odborné způsobilosti podle § 1 zák. čís. 203/25 sb. z. a n. a třetího odstavce § 1 vládního nařízení čís. 71/26 sb. z. a n. Nemůže býti pochybno, že ustanovení § 1163 obč. zák. týká se jen služebních poměrů a musí býti obmezeno jen na takové poměry. To vyplývá jednak z doslovu zákonné normy, jednak z jejího účelu opatřiti zaměstnanci průkaz, jakého druhu a jaké povahy byla skutečná jeho činnost v zaměstnavatelově podniku (sb. n. s. 11627). Materiálie k III. dílčí novele (zpráva komise pro justiční věci) zdůrazňují (str. 357), že bylo účelem tohoto předpisu stanoviti v občanském zákonníku všeobecně platnou normu o právu zaměstnaného na vysvědčení, které bylo dosud vysloveno jen v zákonech zvláštních (§ 81 živn. ř., § 39 zák. o obch. pomocnících). Z toho, že zákon stanovil výhradně povinnost zaměstnavatelovu vydati vysvědčení zaměstnancům, plyne zřetelně, že ji chtěl obmeziti jen případy služebních smluv a že v jiných případech nemínil propůjčiti smluvním stranám takové oprávnění, pokud se týče uložiti tomuto oprávnění odpovídající povinnost. V souzené věci mezi spornými stranami o služební poměr nešlo. Případ, o který jde, lze tedy spolehlivě rozhodnouti podle doslovu a přirozeného smyslu zákona (§ 7 obč. zák.) a netřeba hleděti k podobným případům, ježto positivní normy nezavdávají podnětu k pochybnostem. Neprávem vyvozuje dovolatel důvodnost žalobního nároku z ustanovení §§ 1, 5 zák. čís. 203/25 a § 1 (3) vládního nařízení čís. 71/26 sb. z. a n., ježto tyto normy upravují jen způsob, jakým má uchazeč o udělení koncese k provozu živnosti sprostředkovatelské prokázati úřadům svoji odbornou způsobilost a předpisují, že odbornou způsobilost jest prokázati vysvědčením o nejméně pětiletém zaměstnání v podniku blíže vyznačeném. Z toho nelze odvozovati soukromé právo na vydání vysvědčení vůči jiné osobě než zaměstnavateli, jímž žalovaný nebyl.

Citace:

Čís. 14323. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17, s. 356-357.