čís. 4369.

Rozřadění železničních zaměstnanců do skupiny 3. a), 3. b) (nař. min. železnic ze dne 18. června 1921, čís. 35081-1/3, věstník min. železnic ročník III., čís. 38, čís. 84 a prováděcí nařízení čís. 85).
Výkon služby železničního zaměstnance, jenž aspoň dostatečně není slovem a písmem mocen řeči služební, nelze ve smyslu druhého odstavce prováděcího nařízení nazvati uspokojivým.
(Rozh. ze dne 18. listopadu 1924, Rv I 1437/24).
Žalobce byl ve službách státních drah od roku 1908, posléze byl v roce 1919 jmenován asistentem v 10. hodn. tř. statu 3.; při rozřadění tohoto státu byl zařaděn od 1. ledna 1921 do statu 3. b). Předběžné vzdělání žalobcovo bylo: Škola obecná, měšťanská a elektrotechnická škola v Teplicích, české řeči nebyl žalobce mocen. Když jeho žádost o zařadění do statu 3. a) a propočítání let v něm byla příslušnými železničními úřady zamítnuta, domáhal se žalobce zařadění do statu 3. a) a propočítání let v něm žalobou, jež byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto

důvodů:
Rozdělením skupiny 3. na skupinu 3. a) a skupinu 3. b) a zařaděním žalobce do skupiny 3. b) neutrpěl žalobce žádné újmy na posavadních požitcích a jiných nabytých právech zaručených mu v §u 40 služební pragmatiky a nemá proto práva si z toho důvodu stěžovati. Nároku, by byl zařaděn do skupiny 3. a) podle prvního odstavce přechodných ustanovení prováděcího nařízení ministerstva železnic z 18. června 1921, čís. 35081 nemá, poněvadž jeho předběžné vzdělání nedosahuje míry, pro toto zařadění stanovené. Nestačí pouhé absolvování měšťanské školy, nýbrž musí býti doplněno buď dvouletou školou obchodní neb učebním během na škole měšťanské. Žalobce nemůže se vykázati ani tím ani oním. Elektrotechnické učeliště v Teplicích, které žalobce dle svého udání po odbyté měšťanské škole jeden rok navštěvoval, není v prováděcím nařízení uznáno za rovnocenné s dvouletou obchodní školou neb učebním během, a žalobce neuvedl ničeho, z čeho by se dalo souditi, že poskytuje stejné všeobecné vzdělání. Podle druhého odstavce citovaných přechodných ustanovení mají se ze zaměstnanců, kteří mají nižší vzdělání, zařaditi do skupiny 3. a) pouze ti, kdo skutečně konají příslušnou službu, mají nejméně dobrou kvalifikaci, svou inteligencí a dosavadním služebním výkonem a chováním plně uspokojují, a jsou v každém ohledu důvěryhodní. Ku popření žalobního nároku stačí, že žalobce není mocen služební řeči, neboť dle autentického a proto závazného výkladu, kterého se dostalo prováděcímu nařízení předloženým výnosem ministerstva železnic z 9. prosince 1921, č. 52875-1/3, nemohou si úředníci skupiny 3., kteří neovládají služební řeči ve slově i písmě aspoň dostatečně, činiti nárok na zařadění do skupiny 3. a), poněvadž výkon jejich služby nemůže býti nazván uspokojivým. Tím jest vyvrácena námitka, že prováděcí nařízení samo se o znalosti služební řeči jako podmínce zařadění do skupiny 3. a) nezmiňuje. Jakou měl žalobce celkovou kvalifikaci v roce 1918, nemá pro posouzení zažalovaného nároku vůbec významu.

Citace:

č. 4369. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 617-618.