NPD documents search: Váž. tr., 4 (1922)

Čís. 1028.

Obmezování osobní svobody (§ 93 tr. zák.) nemusí trvati po delší dobu.
(Rozh. ze dne 1. prosince 1922, Kr I 1421/21.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Chebu ze dne 14. listopadu 1921, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem veřejného násilí dle § 93 tr. zák. — mimo jiné z těchto důvodů:
Po stránce hmotněprávní dovozuje stížnost, že činnost stěžovatelova nezakládá skutkové podstaty zločinu dle § 93 tr. zák., nýbrž pouze přestupek proti bezpečnosti cti. Stížnost obmezuje se pouze na reprodukování části důvodů rozhodnutí bývalého nejvyššího soudu vídeňského č. 366 úř. sb. Než důvody tam uvedené — z nichž stížnost ostatně neuvádí, že se jednalo o výstup na širém poli, trvavší na nejvýše 3 minuty, mezi třemi ženskými, z nichž jedna ustřihla copy druhé, kterou třetí zadržela — jsou přizpůsobeny tomuto určitému případu a nemají proto významu pro případ, o který jde nyní. Zákon činí sice v § 94 tr. zák. skutečnost, že obmezování osobní svobody trvalo déle, než tři dny, předpokladem vyšší sazby trestní, neposkytuje však opory pro požadavek, že i jinak obmezování musí trvati delší dobu. Nebude sice lze podřaditi ustanovení § 93 tr. zák. případy, ve kterých příběh odehrál se tak rychle, že oběť pachatelova útoku ani si jasně neuvědomila, že se jí překáží v užívání osobní svobody, nebo ve kterých byla osobní svoboda obmezena jen po tu dobu, po kterou toho bylo nezbytně zapotřebí ku spáchání jiného činu trestného na osobě, o kterou jde. Jinak však může intensita obmezování osobní svobody doplniti újmu na právu volného pohybu, jaká z doby bezprávného nakládání samé o sobě se nepodává. Dle výpovědi svědkyně Marie B-ové, dle jejíhož celého obsahu nalézací soud bére děj za zjištěný, byla svědkyně velikým počtem mladíku pronásledována a obklopena; stěžovatel a ještě dva jiní mladíci: drželi ji za ramena, stěžovatel plivl ji do obličeje a uhodil ji rukou několikráte do tváře; bylo stěžovatelem na ni voláno: »Česká k . . ., zabte ji, ustřihněte ji vlasy«, byly jí ustřiženy vlasy, byl jí roztržen kabát a ztratily se jí různé věci, cloumáním a bitím byla tak umořena, že byla po 14 dní nemocna; rozsudek zjišťuje, že obklopení asi 100 lidmi bylo tak těsné, že svědkyně nemohla ani ku předu ani do zadu. Stěžovatelem a ostatními pachateli, ve vzájemném dorozumění s ním jednajícími, bylo tedy svědkyni přímo znemožněno, volně se pohybovati dle vlastní vůle, a to po dobu asi 10 minut, jak udává svědkyně; stav svědkyně po tuto dobu byl tím trapnější, ano vzhledem ku zmíněnému výroku stěžovatelovu a ku tehdejšímu rozčilení všeho obyvatelstva bylo se jí obávati ještě horších výstředností a vážnějších útoků na tělesnou bezpečnost. Vylíčeného postupování, pro svědkyni velmi trapného a doby tak dlouhé, po jakou byla svědkyně zbavena volnosti pohybu, nebylo nesporně zapotřebí ku zlému nakládání se svědkyní a ku pohanění jejímu, třebas i к těmto se nesl konečný úmysl pachatelů. Nelze proto shledati právní omyl v tom, že nalézací soud podřadil činnost stěžovatelovu ustanovením § 93 tr. zák.

Citace:

č. 1028. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 555-556.