NPD documents search: České právo, 7 (1925) - Osoba, jíž byl dle § 8 řádu o zbavení svéprávnosti

Čís. 8237.

Ochrana nájemců (zákon ze dne 26. března 1925, čís. 48 sb. z. a n.).
Otázka, zda nájemní poměr podléhá ochraně nájemců, jest otázkou hmotněprávní a nelze, dospěje-li soud k názoru, že jest tomu tak, žalobu pro nepřípustnost pořadu práva odmítnouti, nýbrž jest ji rozsudkem zamítnouti.
Za podmínek § 31 čís. 5 zák. nepodléhají ochraně nájemců ani tovární objekty.
(Rozh. ze dne 23. srpna 1928, R I 569/28.)
Proti vyklizovacímu příkazu namítl žalovaný, že byt podléhá ochraně nájemců. Soud prvé stolice námitce vyhověl a žalobu zamítl. Rekursní soud zrušil napadené usnesení a uložil prvému soudu, by, vyčkaje pravomoci, v řízení pokračoval a ve věci rozhodl. Důvody: První soudce zjistil, že se nájemní smlouva mezi stranami týkala továrního objektu jako celku a nikoli jen bytu aspoň čtyřpokojového (nikoli více než čtyřpokojový). První soudce ve svém usnesení sice nezjišťuje, avšak z provedených důkazů vychází na jevo, že smlouva nájemní má tento předmět: vlastní budovu čp. 20 a nádvorní budovu. V nádvorní budově je v přízemí místnost, dříve užívaná jako byt pro domovníka, a kromě toho dvě další místnosti a v podkroví jedna světnice. Ve vlastní budově čp. 20 jsou v přízemí kuchyň a pokoj (zařízený byt) a kromě toho další tři místnosti (kancelář, provozovna a skladiště), v prvním poschodí kuchyň se spíží neb koupelnou, tři pokoje a další dvě místnosti, celkem dvě kuchyně a devět jiných místností, z nichž místní ohledání označuje čtyři jako pokoje. Soud prvé stolice neuvádí, krom jednoho pokoje v prvém poschodí, jehož se používá za pisárnu, k čemu se užívá dalších dvou pokojů v prvém poschodí. Ze smlouvy nájemní z roku 1923 zjišťuje první soudce, že pronajata byla tovární budova, a že z doslovu smlouvy je patrno, že nešlo o pronájem bytu, nýbrž celého továrního objektu, kde by žalovaná strana svou živnost provozovala. Není prý tudíž předmětem smlouvy byt (čtyřpokojový), takže se žalobce neprávem dovolává ustanovení § 31 čís. 4 zák. ze dne 28. března 1928, čís. 44 sb. z. a n. (§ 31 čís. 5 dřív. zák.), které se vztahuje pouze na byty. Stížnost vytýká napadenému usnesení nesprávné ocenění provedených důkazů a nesprávné posouzení právní. Jde o otázku, zda se ustanovení § 31 čís. 4 (v době podání žaloby § 31 čís. 5) týká jen výslovně bytů a to bytů, — Čís. 8237 —
jež jako byty byly pronajaty, či zda toto ustanovení obsahuje všeobecné ustanovení, týkající se rozsáhlého objektu nájemního. Pro prvý náhled zdálo by se svědčiti, že použito bylo slov »obytných místností« a že vylučují se z těchto obytných místností kuchyně a obytné místnosti pro služebné. Naproti tomu ustanovuje zákon v § 30, že se ustanovení o bytech v tomto zákonu vztahuje i na jakékoli jiné místnosti, které jsou předmětem smlouvy nájemní. Z ustanovení § 31 čís. 4 zák. jest zřejmo, že z ochrany zákona vyloučeny byly větší byty, že se ochrana zákona a jeho ustanovení v § 1 a násl. vztahují na byty t. zv. malé. S tohoto hlediska sluší posuzovati i nájem jiných objektů, jež neslouží výhradně účelům bytovým a jež podle § 7 cit. zák. pronajímají se k provozování živností. Sleduje-li zákon účel, chrániti jen malého nájemníka, neměl zajisté v úmyslu chrániti nájmy velkých továrních objektů, jež by při přísném výkladu § 31 čís. 4 zák. požívaly ochrany nájemníků bez ohledu na jejich rozsáhlost. Také ze srovnání ustanovení čís. 4 a 6 § 31 vyplývá, že zákon měl na mysli rozsáhlost předmětu nájemního, neboť v čís. 6 pamatuje na byty, jichž se jako bytů neužívá, nevsunuv takovéto ustanovení též do předpisu čís. 4. Z toho jde, že objekty, odpovídající svou rozsáhlostí předpisu § 31 čís. 4 zák., nepodléhají tomuto zákonu a že mohou smlouvy, ujednané po 1. květnu 1924, býti vypověděny, i když tu není důvodů § 1 pokud se týče § 3 zák. Smlouva mezi stranami ujednána byla 12. června 1924. Otázka, zda smlouva ujednána byla již dříve, nedošla v prvé stolici řešení. Bude tudíž na prvním soudci, by zjistil také další podmínku ustanovení § 31 čís. 4 zák.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Nejprve budiž zdůrazněno, že otázka přípustnosti pořadu práva, jak již rekursní soud správně podotkl na konci svého usnesení, byla řešena prvým soudem podle § 261 c. ř. s. neprávem, neboť otázka, zda podléhá nájemní poměr zákonu o ochraně nájemníků, jest otázkou hmotněprávní. Podléhá-li nájemní poměr zákonu, jest výpověď neodůvodněna a bude žalobu zamítnouti. Jinak nebylo vývody dovolacího rekursu vyvráceno správné, věci i zákonu vyhovující odůvodnění napadeného usnesení. Výpověď dána byla dne 13. ledna 1928, musí proto její platnost a účinnost posuzována býti podle zákona ze dne 26. března 1925, čís. 48 sb. z. a n., neboť zákon ze dne 28. března 1928, čís. 44 sb. z. a n. nabyl podle § 37 účinnosti teprve dnem 1. dubna 1928, kdežto předchozí zákon pozbyl podle § 33 zákona čís. 48/25 sb. z. a n. účinnosti dnem 31. března 1928. Právem tedy rekursní soud použil ustanovení § 31 čís. 5 zákona čís. 48/1925 sb. z. a n., třebaže, dbav shodného doslovu v rozhodující části, citoval také ustanovení § 31 čís. 4 zákona čís. 44/28 sb. z. a n. Rozhoduje, jaký nájemní předmět byl zasažen danou výpovědí. Rozhoduje tedy zjištění, že pronajata byla tovární budova jako celek k účelu provozování živnosti žalovanou firmou, což bylo hlavním účelem, a zejména, že nešlo o pronájem obytných místností jako takových a jako hlavního účelu. Rekursní soud správně vystihl zákonodárcův úmysl chrániti při postupném odbourávání ochrany nájemníků malého nájemníka, a správně uznal, že se ochrany zákona nedostává nájmům takových továrních objektů, jako je objekt, o který jde v této rozepři.

Citace:

č. 8237. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 10/2, s. 82-84.