Čís. 1279.

Není třeba, by podílník na krádeži, převáděje na sebe ukradenou věc (§ 185 tr. zák.), jednal v dorozumění s pachatelem krádeže.
(Rozh. ze dne 3. října 1923, Kr II 533/22.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalované do rozsudku krajského soudu v Uh. Hradišti ze dne 10. prosince 1921, jímž byla stěžovatelka uznána vinnou zločinem podílnictví na krádeži dle §u 185, 186 a) tr. zák.
Důvody:
Dovolávajíc se důvodu zmatečnosti čís. 9 a) §u 281 tr. ř. zmateční stížnost namítá, že se obžalované nedostávalo zlého úmyslu, jehož vyžaduje skutková podstata zločinu podílnictví na krádeži, jelikož prý, našedši na ulici nepatrnou věc, která by beztak byla bývala rozšlapána, a sebravši je se země, byla toho názoru, že se nedopouští ničeho trestného; sběhl prý se tudíž u ní omyl, vylučující dle §u 2 lit. e) tr. zák. zlý úmysl. Námitka je právně bezpodstatná. Skutková podstata zločinu podílnictví na krádeži dle §§ 185, 186 a) tr. zák. předpokládá po stránce subjektivní pouze pachatelovo vědomí, že jde o věc ukradenou a pocházející z krádeže, která byla spáchána způsobem zločinným. Rozsudkové zjištění, dle něhož obžalovaná převedla na se ukradený kus cukru, ač jí z příběhu bylo známo, že krádež byla spáchána takovým způsobem, který ji činí zločinem, totiž za tísně, přihodivší se okradenému, zahrnuje v sobě zároveň nezbytně i zjištění jejího vědomí, že jde o věc ukradenou. Tohoto vědomí nemohla u ní vyloučiti ani okolnost, že šlo o věc ceny poměrně arci nepatrné, o kus cukru v ceně několika korun; rozhodným je rozsudkem zjištěné vědomí obžalované, že cukr pocházel z krádeže, spáchané způsobem, který ji činí dle §u 174 I. c) tr. zák. zločinem bez ohledu na cenu. Beztrestným nečiní skutek obžalované dále ani zmateční stížností naznačovaná možnost, že by byl cukr, kdyby jej obžalovaná nebyla zvedla, býval rozšlapán, omyl pak, jímž se stížnost snaží ospravedlniti její počínání, není omylem skutkovým ve smyslu §u 2 lit. e) tr. zák., nýbrž zřejmě omylem právním, kterým stejně jako neznalostí trestního zákona se dle §u 3 tr. zák. nikdo omlouvati nemůže. Právně mylným je konečně i názor zmateční stížnosti, že se k pojmu »převedení na se« dle §u 185 tr. zák. vyhledává, by podílník jednal v dohodě s pachatelem krádeže. Také v případech, ve kterých se trestná činnost podílníkova uskutečňuje převedením na se věcí ukradených, stačí ke skutkové podstatě podílnictví na krádeži po stránce subjektivní pachatelovo vědomí, že na se převádí věc, pocházející z krádeže. Na tom, jakým způsobem a od koho nabyl této vědomosti, nesejde, tím méně se vyžaduje, by, převáděje na se ukradenou věc, jednal v dorozumění s pachatelem krádeže, by zejména jeho úmysl se nesl k tomu, by majiteli věci bylo stíženo opětné nabytí neb aby pachatel krádeže byl ve své činnosti podporován. Jeť podílnictví na krádeži zvláštním deliktem, povahy v poměru ke krádeži samostatné (§ 6 tr. zák.), jehož skutkovou podstatu naplňuje tudíž i takové jednání, které není výsledkem vzájemného dorozumění se podílníkova s hlavním pachatelem.

Citace:

č. 1279. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 378-379.